Recenze: První Nepela je nečekaně citlivým portrétem nenaplněného žití

Souboj Nepelů začíná ve velkém stylu. Do kin vstupuje první z chystaných životopisů nejúspěšnějšího československého krasobruslaře, ten s o trochu hvězdnějším obsazením v čele s Josefem Trojanem a Zuzanou Mauréry, ale zase se zcela neozkoušeným režisérem a scenáristou, slovenským debutantem Gregorem Valentovičem. Laťka je pak pro únorovou konkurenci pod vedením Jakuba Červenky, která se v tuto chvíli přejmenovala jednoduše na ON, nastavena nepříjemně vysoko: Nepela svůj náskok nepromrhal a povedl se nad očekávání.

Už stačilo!

Ondrej Nepela (Josef Trojan) na počátku 70. let vyhrál, co mohl. Mistrovství, olympiádu… medaile už pro něj nemá smysl počítat. Ve svých jednadvaceti má dost upnutých béžových mundůrů a povinných sestav předváděných za zvuků unylé klasické hudby. Obecně pasivní a tichý mladík sebere odvahu a své trenérce Hildě Múdré (Zuzana Mauréry) oznamuje, že v reprezentaci končí. Dostal nabídku ze zahraničí přidat se k prestižní revue Holiday on Ice, kde se bude moct kreativně vyřádit mimo svazující pravidla a zvyky profesionálního sportu.

„Teta“ Múdra, která bydlí ve stejném paneláku o patro výš a Ondreje během let tréninků takřka přijala za vlastního syna (což je mírně ponižující jak pro rodinu Nepelů, tak i pro trenérčina skutečného potomka), rozhodnutí svého svěřence přijímá. Jenže to samo o sobě nestačí. Ondrej je jedním z es v rukávu státní reprezentace a Bratislava se právě stala pořadatelským městem příštího mistrovství. Mladík tedy od samotného ministerského předsedy vyslechne nabídku, respektive direktivu: Povolení vycestovat bude vystaveno až po mistrovství, výměnou za medaili.

Talentovaný krasobruslař už se viděl za hranicemi, odklad jeho plánů a nutnost opět se vrátit k tvrdému tréningu ho tedy nijak netěší. Nejspíš by se s tím nějak vypořádal, kdyby se zrovna při autonehodě nezabila jeho nejlepší kamarádka Hana Mašková (Antonie Formanová). Sama špičková krasobruslařka, která na něj už čekala za hranicemi, mu jednak pomáhala najít sebevědomí a jednak jako jediná znala jeho tajemství – Ondrej je gay. Po Hanině smrti tedy mladík upadá do vleklé krize, kterou nijak neusnadňuje, že se od něj očekává vrcholný sportovní výkon. Předvedený za podmínek, které jsou mu v tuto chvíli vyloženě odporné.

Laskavě vyhraj

Jedním ze základních principů tradičního sportovního filmu je nastavit příběh tak, aby vítězství v utkání představovalo i posun v hrdinově osobním životě. Jistě to znáte – naši vyhrají, rozehraje se euforická hudba a jako diváci máme předpokládat, že nejenže si odnášejí trofej, zároveň se právě vyřešily veškeré jejich osobní problémy. Leckdy to je poněkud absurdní, když se nad tím trochu zamyslíme, ale dobrý filmař nás umí zmanipulovat natolik, abychom emocím přesto podlehli. Nepela staví celý tento princip na hlavu.

Protagonista tu má jasný úkol: Vygenerovat medaili výměnou za svobodu. Už jen explicitnost a ultimátnost tohohle úkolu vysává ze sportu veškerou radost. Není tedy divu, že brusle jsou pro Ondreje v tuhle chvíli už jen vrcholně nepříjemná povinnost. Dokonce přímo popře, když mu kolega říká, že na ledě působí uvolněně, jako by ho opustily všechny starosti. Kdepak, to jen umí dobře skrývat emoce, vysvětluje Nepela.

Ondrejův život je ale založen na skrývání sebe sama na víc než jedné rovině. Ví, že kdyby se veřejnost dozvěděla o jeho homosexualitě, veškerá privilegia, která má na základě svého talentu, by šla do kytek. Nemluvě o tom, co by řekli rodiče, kamarádi… I proto je Ondrej tolik ustrašený a většinou za sebe nechává mluvit tetu trenérku. Má štěstí, že to s ním myslí dobře, i ona má ale vlastní zájmy a její pochopení a empatie mají své lidské limitace. Nemůže za něj vyřešit všechno, i kdyby chtěla.

Symbolickou hodnotu, kterou by v jiném sportovním filmu mělo vítězství, přebírá Ondrejova touha předvést sestavu v třpytivém mundůru, který mu před smrtí darovala Hana. Není důležité porazit soupeře či splnit zadání, toho dosáhl už mnohokrát. Tím spíš, když by nešlo o výhru na základě osobních voleb.

Důležitější je tedy hledat odvahu a sílu vzdorovat pravidlům a očekáváním a předvést se sám za sebe. Dokáže to ostatně jeho idol, kanadský krasobruslař Toller Cranston (Billy Dunmore). Rovněž homosexuál, který se odmítá přizpůsobovat rigidním tradicím a své sestavy předvádí v (relativně vzhledem k době) extravagantním oblečení a za doprovodu populární hudby. Výměnou za to se však v Bratislavě dočkává nízkých známek od poroty a posměšků z publika – obojí Ondreje děsí. Zvlášť když by to znamenalo, že prohraje a nebude moct vycestovat.

Voda a oheň

Nepela tedy buduje alegorii vztahu člověka s totalitním režimem, ale také queer člověka s nevstřícnou společností. Sledovat další vyprávění o životě během normalizace už se možná zdá poněkud redundantní, je ale potřeba uznat, že Nepela nachází potřebnou citlivost a nápaditost. Totéž platí o zkušenosti skrytého gaye užírajícího se strachem z odhalení. První v kontextu české a druhé v kontextu světové kinematografie jsou dost ošuntělé motivy, které byly samy o sobě vypotřebované před lety. Nestačí už jen být o těchto věcech, je třeba přistupovat k nim s trochou rozmyslu, a to se debutujícímu režiséru a scenáristovi Gregoru Valentovičovi daří.

Krasobruslení je pro jeho potřebu vynikajícím sportem vzhledem k tomu, že v něm nevyhraje nejrychlejší ani nejhbitější, ale ten, kdo obdrží nejvyšší známku – díky tomuto prvku subjektivity tu máme pevné základy pro překvapivě jemné společenské podobenství, v němž se může snadno projevovat tlak systému na jedince. Nepela je velmi soustředěn i na emocionální rozpoložení hlavního hrdiny, jehož stav mnohdy nad filmem přebírá kontrolu. Především pak ve skvěle vyřešeném finále zcela odevzdaném protagonistově vnitřnímu světu.

Nemělo by zapadnout, že Nepela je velmi profi, a to přestože takřka všechny hlavní profese jsou zaplněny filmaři bez širší zkušenosti s celovečerní produkcí (samozřejmě většina z nich má potřebné školy a/nebo praxi v tvorbě videoobsahu). Snímek sice v ničem stylisticky nevybočuje, své standardy ale naplňuje na velmi vysoké úrovni. Tím se jen podtrhává dojem profesionálního mainstreamového dramatu, které si v ničem nezadá se srovnatelnými životopisnými projekty, jež třeba v Americe usilují o Oscary.

Josef Trojan, který už vskutku vypadá s až strašidelnou přesností jako mladší verze svého otce, předvádí potřebný výkon, i když je Ondrej herecky maličko nevděčný. Pasivní a tichá postava, ocitající se neustále v defenzivě a marně se pokoušející prosadit vedle agresivnějších křiklounů. Filmaři dosahují i velmi přesvědčivého splynutí práce dublérů a samotného herce. Dokonalým kontrastem je skálopevná Zuzana Mauréry a její teta trenérka, jejíž obrana je vždy útok. Nepela a Múdra, a tedy Trojan a Mauréry, se v tomto ohledu skvěle doplňují. V obou případech jde o postavy, které skrývají své skutečné já, ale činí tak z různých důvodů a používají k tomu odlišných postupů.

Nepela tedy dopadl dobře. Vlastně o kus lépe, než jsme měli důvod čekat při pouhém pročtení synopse. Valentovič ve svém debutu rozhodně nenabízí divoký experiment, prokazuje ale cit na nalezení smyslu v celkem banálním a pohříchu povědomém námětu. Zároveň ukazuje nečekanou ukázněnost ohledně toho, na co se soustředí – nemá například potřebu jakkoliv zabředat do Nepelovy předčasné smrti, ani do ničeho z toho, co ději předcházelo či následovalo. Z toho vyplývá koncentrovaný zážitek, ale také (byť jistě nejde o záměr filmařů) dostatečná příležitost poskytnutá druhému Nepelovi v dubnu navázat novým úhlem pohledu.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2025

Nepela
Slovensko / Česko, 2025, 114 min
Premiéra: 30. 10. 2025, CinemArt
Režie: Gregor Valentovič
Scénář: Gregor Valentovič
Kamera: Adam Suzin
Hudba: Maria Komasa-Łazarkiewicz, Antoni Komasa-Łazarkiewicz
Hrají: Josef Trojan, Zuzana Mauréry, Tereza Smetanová, Adrian Jastraban, Milan Mikulčík, Antonie Formanová, Martin Toman, Sára Polyaková, František Beleš
Produkce: Ivan Ostrochovský, Albert Malinovský, Katarína Tomková
Střih: Roman Kelemen
Zvuk: Samuel Škubla
Scénografie: Dorota Volfová, Brigita Teplanová
Kostýmy: Helena Tavelová