Na jihlavském festivalu, kde dokument Má to cenu!? před měsícem premiéroval, jej provázela pověst „nové Zkoušky umění“. Esej Adély Komrzý a Tomáše Bojara před třemi lety rozdělila publikum. Názory se pohybovaly na škále od trefné nadsazené observace, až po exploatační a neetický výsměch, ohrožující už tak křehké postavení mladých umělců. Tohle srovnání je u projektu Jana Strejcovského pochopitelné, i on sleduje umělecké prostředí a nalézá v něm nemálo bizarností. Rozdíl spočívá v tom, že tentokrát se pohybuje nikoliv ve sféře aspirujících mladých lidí, ale mezi zajetými (a trochu přejetými) jmény, které si mezi sebou vyměňují miliony. Nyní vstupuje snímek do širší distribuce.

Postavy na ránu
Strejcovský nenavštěvuje ty, co zatím jen sní o možnosti se veřejně umělecky vyjádřit, ale ty, kteří „to dokázali“. A jak vlastně mezi takovými lidmi určíme rozdíl? No přece tak, že jim za jejich výtvory někdo platí! Protože co jiného dokazuje hodnotu uměleckého díla, no ne?
Aby bylo jasno, náš vhled do současného českého galerijního umění je omezený. Nesoudíme skutečné osoby, neznáme je dost, abychom si je troufali nějak kategorizovat. Hodnotit je můžeme jenom jako postavy tohoto dokumentu, o jehož montáži máme co do objektivity v jakémkoliv slova smyslu mnoho důvodů pochybovat. Což samo o sobě není výtka vůči filmu, ale upozornění.
S tímto na paměti se o pozici předního filmového antagonisty přetahují dvě figury. Pozdní dvacátník Dante Daniel Hartl (100 000 za dílo, jak nás informuje popisek), nekonečně slizký parazit, který právě pracuje na vitráži podle ultrazvuku potraceného embrya své někdejší partnerky. A pak o dvě generace starší smetánka divokých devadesátek Jiří David (700 000 za dílo), jehož jediným stále živým darem se na stará kolena zdá být produkovat chuchvalce extrahovaného pokrytectví, když tenhle bývalý Havlův kamarád vysvětluje, proč je v pořádku prodávat své vyprahlé dílo za krvavé peníze a nezastávat žádné hodnoty. Občas to proloží stížností na to, že jako bílý heterosexuální milionář je obětí woke útlaku.

O pozici potencionálního kladného hrdiny tu pak usiluje Epos 257, prezentovaný jako nonkonformní umělec vystupující proti systému. Zároveň je systémem kooptován, takže sám prodává díla za rekordní sumy a proplouvá děním s poněkud provinilým výrazem v očích (zbytek tváře je za maskou). Ve středu dění jeho linky je igelitová taška sebraná zpoza chýše bezdomovce Kočičáka, do níž Epos nacpal vyprané peníze a prodal ji za milion. Lze ale podobným činům připisovat rebelii jeho začátků, nebo mají v tuhle chvíli hodnotu asi jako tričko s Che Guevarou? Není nakonec Epos ještě pokrytečtější než David, který se aspoň hrdě hlásí k tomu, že mu nejde o nic jiného než peníze?
Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina
Jednotliví umělci, jakkoli hodní, nebo zlí, jsou ale nakonec jen kolečky v systému. Zdají se být takřka arbitrární a zaměnitelní. Je jedno, co tvoří, dokud v tom můžou milionáři ukládat peníze. Z ranku filantropů a kurátorů potkáváme třeba Zdeňka Sklenáře a jeho klon Zdeňka Sklenáře juniora. Jde o komediální vsuvku dvou nechutně bohatých mimoňů, pohybujících se v jakési neutuchající mánii. Vidí sebe sama jako velké mecenáše umění, což v kontrastu s jejich sebedojímavým snobstvím vede k výstupům tak křečovitým, že u fikce bychom okamžitě strhli hodnocení za předkládání až moc velkých karikatur. A pak je tu ten největší padouch Robert Runták, jehož špinavé peníze vydělané na exekucích financují pořádnou porci současné profesionální umělecké činnosti.

Má to cenu!? je co do silných emocí skvěle fungující filmový zážitek, který je radost zažít v kině – u málokterého dokumentu se stává, aby publikum tak hlasitě projevovalo i jiné emoce než případné veselí nad povedeným vtipem. Krom smíchu se ale ozývají i znechucené výkřiky a projevy odporu vždy, když tvůrci vystaví další kontrast mezi každodenností a světem, který si pro sebe zajistili přítomní muži. Problém s filmem budou mít především ti, kteří by chtěli jasné sdělení, formulované nejlépe tak, aby ochránilo podstatu umění a zároveň jasně odsoudilo jeho zneužití. I kdyby něco takového bylo možné, tvůrci se o to nepokoušejí, protože jsou sami unešení všemi zaznamenanými bizarnostmi.
Sranda musí bejt
Největší slepá ulička dokumentu je asi linka s publicistou Respektu Janem Vitvarem (4000 korun za článek, což je v kulturní publicistice ekvivalentem elitního komerčního umělce), který občas přijíždí na svém bicyklu diskutovat o hodnotě umění. V tomhle dravém filmu soustředěném na byznys to nemůže působit jinak než poněkud impotentně. Jako by to mělo podtrhnout bláhovost snahy něco takového dělat, i když přesnější je, že tvůrci pro něco takového jednoduše nevymezují adekvátní prostor. Nakonec vyvstává jen podivně materialistická fixace na otázku, zda jsou ve vystavené igelitce stále tytéž bankovky, nebo je někdo vyměnil. Opravdu nemáme lepší téma?

Tím se vracíme k ekonomice vyprávění, kdy tvůrci prokazují určitou roztěkanost a neschopnost či neochotu jasně formulovat postoj. Ke konci se tenhle dojem ještě podtrhne, když začne docházet na „dějové zvraty“ a my si musíme připustit, že filmaři v tomhle projektu vždy upřednostní možnost nechat prásknout nějakou petardu, která strhne pozornost. Má to cenu!? se v tu chvíli dostává na rovinu tak velké zamotanosti, že divák může odcházet poněkud zmatený ohledně toho, co se vlastně stalo, kdo se všechno dopustil mystifikace a v jaké míře. A jakkoliv může být dojem z téhle mely během sledování vzrušující, při překročení určité hranice se tím zastírá schopnost dokumentu vyjadřovat se ještě k něčemu vně sebe. Tedy krom vágní představy, že je situace vážně nepřehledná. Na což se jde asi vždycky odvolat jako na tvůrčí záměr, takže gratulujeme.
Můžeme ale bez okolků zopakovat, že tvůrci mají obrovský cit na prezentaci a kamera Patrika Baloneka i střih Michala Böhma vedou k svižným a chytlavým devadesáti minutám. Jedná se rozhodně o dokumentární blockbuster na rovině V síti či Velkého vlasteneckého výletu, jehož primární funkcí je vyvolávat silné emocionální reakce. Jde o mnohem větší cirkus než tolika lidmi (ne námi) zatracovaná Zkouška umění, nicméně protože si zde Strejcovský bere na paškál zazobané elitáře, snoby a zbohatlíky, nebude se nejspíš na výsledek zlobit tolik lidí. Přesto zde se ještě o kus pádněji můžeme ptát, jestli upřednostňování zábavných a atraktivních scén nezabránilo vzniku podnětnějšího filmu. Pokud tedy tvůrci vůbec něco říct chtějí – po premiéře se konala diskuze, odrážející nejspíš bezděky scénu filmu, v níž se galerijníci a umělci na veřejné debatě navzájem ujišťují o tom, že nejdůležitější je, aby byla pohoda a klid a mezi lidmi nebyla zlá krev. S tímhle přístupem se samozřejmě nikam nedostaneme, takže nám tu zůstává jen skvěle seskupený film, jehož zhlédnutí jde jednoznačně doporučit, i když sám o sobě nikam nevede.
Má to cenu!? (2025)
Podtitulem filmu je „A(u)kční komedie“, což je vlastně dost trefné. Jan Strejcovský jde po emocionálně rezonujících momentech, a to i za cenu rozjívenosti svého filmu. Má to cenu!? je zábavné i odpuzující většinou právě v těch momentech, kdy chce být. Mohla to být taková legrace a zároveň říct víc a lépe? To už se v tomhle konkrétním případě nedozvíme.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025
Má to cenu!?
Is It Worth It!?
Česko, 2025, 92 min
Režie: Jan Strejcovský
Scénář: Jan Strejcovský![]()
Kamera: Patrik Balonek
Hudba: Jan Březina
Produkce: Jakub Wagner, Jan Strejcovský
Střih: Michal Böhm
Zvuk: Jakub Jurásek














