Francouzský herec Zinedine Soualem zavítal do Prahy na 28. ročník Festivalu francouzského filmu, aby uvedl snímek Barvy času (La Venue de l’Avenir) – další projekt jeho dlouholeté spolupráce s režisérem Cédricem Klapischem. Ten do filmu zařadil i scénu napsanou speciálně pro Soualema jako osobní gesto a připomínku více než třicetiletého profesního partnerství. Jak se jejich přátelství zrodilo, proč je pro Soualema tělo stejně důležité jako text a jak se mu podařilo vyhnout stereotypním rolím?
Francouzská kinematografie má v Česku dlouhou diváckou tradici a silnou fanouškovskou základnu, což potvrzuje i letošní už 28. ročník Festivalu francouzského filmu. Vy jste zde uvedl film Barvy času. Když se film dostane z domácího prostředí do zahraničí, může stejně rezonovat i u jiného publika? A vnímáte to i vy osobně?
U Barev času je to specifické. Hlavní roli v nich totiž hraje samotná Francie a Paříž. Cédric Klapisch chtěl vytvořit paralelu mezi dvěma klíčovými obdobími. Prvním je přelom 19. a 20. století, kdy vznikla kinematografie, fotografie, automobilismus – zkrátka moderní svět. Druhým je současnost, charakterizovaná rychlým technologickým vývojem: internetem, umělou inteligencí… V obou obdobích přichází určitý typ modernity, a to je hlavní linka, kterou chtěl vyprávět.
U herců je to vždycky o výměně a setkávání kultur. Nehrál jsem až tolik v zahraničních filmech – i když nedávno jsem natáčel v Německu, na Sicílii, brzy budu pracovat v Kolumbii a Belgii – ale měl jsem štěstí být součástí mnoha francouzských projektů, které uspěly i za hranicemi. Kultura je o sdílení. A je vždycky radost, když naše filmy sledují lidé i za hranicemi Francie.
Vaše filmografie je velmi rozsáhlá – od Asterixe a Obelixe: Mise Kleopatra až po Nenávist (La Haine), která je i u nás kultovním filmem. Když se podíváte zpět, existuje něco, co vaše role spojuje?
Těžko říct. Měl jsem skutečně štěstí, že mě nikdo nezařadil do jedné typologie postav nebo jednoho filmového žánru. Hrál jsem ve velmi populárních komediích jako Vítejte u Ch’tisů (Bienvenue chez les Ch’tis), Asterix a Obelix: Mise Kleopatra nebo Dům štěstí (La Maison du bonheur) s Danym Boonem – to jsou filmy, které viděly miliony diváků. Ale zároveň jsem pracoval na intimnějších, autorských a artových projektech.Myslím, že se mi podařilo vyhnout se zaškatulkování. Ví se o mně, že komedie mi jdou, a když umíte komedii, všechno ostatní je o něco snazší. Ale zároveň jsem si pečlivě vybíral a některé role odmítl.
Existují role, které se vám vyhýbají?
Jsou role, které mi vůbec nenabízejí – hlavně kvůli mému původu syna alžírských imigrantů. Teoreticky mě mohli obsazovat do stereotypní role „arabského služebníka“. To se ale nikdy nestalo, mimo jiné díky tomu, že jsem hodně hrál divadlo, například v Théâtre du Soleil u Ariane Mnouchkine. Divadlo bylo moje výchozí prostředí.
A pak jsem měl velké štěstí, že jsem potkal Cédrica Klapische. Pracuju s ním nejvíc a stali jsme se přáteli. Na své cestě jsem potkával lidi, které víc než můj původ zajímalo moje herectví.
Někteří herci říkají, že je formovaly právě role, které odmítli.
Ano, to přesně odpovídá tomu, co říkám.
V Barvách času patří k nejsilnějším momentům scéna, kdy vaše postava učitele odchází do důchodu a celá škola jí tleská. V závěru se objeví i vaše skutečné dcery Lina a Mouna Soualem. Ve vaší tváři bylo patrné, že to pro vás byla osobní chvíle…
Ano, je to možné – i kvůli tomu, jaký vztah mám s Cédricem Klapischem. Je to opravdové přátelství. Tu scénu jsem vnímal jako jeho dárek pro mě. Později jsem zjistil, že i on ji tak vnímal.
Bylo tam asi 650 žáků ve věku 12 až 15 let a při každém záběru do toho šli naplno. Scénu jsme opakovali desetkrát nebo patnáctkrát a pokaždé to bylo nesmírně dojemné. Pro mě jako herce to bylo díky tomu velmi „snadné“ zahrát – emoce přicházely samy, obzvlášť když tam na konci stály i moje dvě dcery. V každém záběru jsem byl dojatý a často jsem plakal.
Jak to brali studenti? Musel to být velký zážitek i pro ně.
Viděli mě projít v slzách jednou, podruhé… a potřetí se mě ptali: „Jak to děláte, že pokaždé pláčete?“ Odpověděl jsem: „To je díky vám. Kdybyste tu jen tak stáli bez zaujetí, bylo by to jiné. Vy ale vytváříte situaci, která mi pomáhá.“ Trochu jsem jim vysvětlil, v čem spočívá moje práce. V tu chvíli nejsem Zinedine Soualem, ale Abdel, učitel, který strávil čtyřicet let v jedné škole, viděl vyrůstat generace dětí a dnes odsud odchází naposledy.
A do toho Cédric ještě požádal moje dcery, aby tam ten den byly. Všechno se to propojilo. Pro mě to byl opravdový dárek. Neříkám, že to byla lehká scéna, ale byla to scéna, kterou by si mnoho herců přálo hrát – přesně tak jsem to cítil. Byl jsem nesmírně dojatý a vděčný.
Je evidentní, že váš vztah s Cédricem Klapischem je zásadní. Jak vlastně vznikl?
Je to přátelství trvající 36 let. Už 36 let hraju v každém jeho filmu – od jeho krátkého filmu Ce qui me meut (Co mě pohání) z roku 1989, po kterém pojmenoval i svou produkční společnost.
Kamarádka, která na něm pracovala jako skriptka, mi tehdy zavolala, že spolupracuje s mladým talentovaným režisérem a zda nechci přijít dělat kompars – zdarma. Přišel jsem a hrál diváka v divadle. Po natáčení následovala dotočná. Cédric je milovník humoru, rád se směje. Já taky, takže už na večírku jsme si okamžitě sedli. Řekl mi, že chystá svůj první celovečerní film a rád by si s několika herci vyzkoušel dialogy. Zkoušeli jsme nějaké scény a poté mi nabídl roli.
To bylo ve filmu Maličkosti (Riens du tout) z prostředí obchodního domu?
Přesně tak. Měl jsem mít pět nebo šest natáčecích dní. Improvizovali jsme a dobře si rozuměli. Po šesti dnech jsem se šel rozloučit a poděkovat. A Cédric se zeptal: „To už je tvůj poslední den?“ Ten samý den mi připsal další scény. Nakonec jsem místo šesti dnů točil asi dvanáct. Na dotočné jsem mu řekl: „Víš, Cédricu, líbilo by se mi být ve všech tvých filmech.“ Podíval se na mě a řekl: „Dobře.“ Psal se rok 1991. Tehdy to byl spíš žert – ale od té doby to skutečně platí a jsem ve všech jeho filmech.
V čem spočívá základ vašeho profesního a lidského pouta?
Myslím, že máme podobný smysl pro humor, sdílíme podobný pohled na svět i názor na práci. S Cédricem jde všechno jednoduše a v dobré atmosféře. Při práci si rozumíme prakticky beze slov. Režíruje herce s jemností, radostí a humorem, dokáže z nich dostat maximum bez nátlaku, bez „dolování“ emocí.
Základem práce režiséra s hercem je důvěra. A v našem případě hraje opravdu obrovskou roli humor. Smějeme se stejným věcem, máme cit pro stejné drobné, zdánlivě bezvýznamné detaily. Jednou jsme vyprávěli vtipy našim dětem – vůbec se nesmály. Smáli jsme se jen my dva. To mluví za vše.
Má vaše spolupráce nějaký vývoj? Vnímáte posun?
Ano i ne. Technika je dnes úplně jinde. Dřív se dlouho stavěla scéna, světla, čekalo se. Dnes je všechno rychlejší a méně stresující, takže se můžeme víc soustředit na herectví. U Cédrica jdeme více do hloubky. V tomhle posledním filmu se pustil do témat, kterým se dlouho nevěnoval – genealogie, rodina, mezigenerační předávání. Ten film je v tomto směru hlubší.
Pracuje teď na novém scénáři. Za tři dny má přijít ke mně na večeři, tak se pokusím zjistit, o co jde. Jediné, co vím jistě, je, že v tom filmu budu hrát. Netuším ale, jestli půjde o velkou, nebo malou roli. A je mi to jedno. I kdyby to byla jen malá epizoda na jeden den, kdy otevřu dveře a řeknu: „Dobrý den,“ budu rád.
Začínal jste jako mim. Má práce s tělem zásadní vliv na vaše herectví?
Určitě. Navzdory věku mám pořád silné povědomí o svém těle a moje gesta jsou přesná. Při natáčení přesně vím, co jsem udělal – a když za mnou přijde skriptka a řekne: „Tohle jste položil vlevo,“ často odpovím: „Myslím, že to bylo spíš napravo.“ A většinou mám pravdu, i když ji samozřejmě poslouchám.
Tělo hraje a mluví. Není to jen o textu. Tělo vypráví. Vždycky jsem si to uvědomoval a dodnes si dávám velký pozor na gesta a držení postavy.
Mnoho herců přistupuje ke scéně primárně psychologicky – skrze myšlenky a představy. Vy jako byste vycházel spíše z těla. Jak pracujete, když dostanete scénář?
Moje práce začíná už při prvním čtení. V Paříži, kde bydlím, často jezdím na kole. Během projížděk si přeříkávám repliky a přemýšlím, proč je postava říká právě tak, v jakém je stavu.
Nedávno jsem na Sicílii hrál rybáře. Nikdy jsem nerybařil, takže jsme pár dní před natáčením vyjeli na moře se skutečnými rybáři. Velmi rychle pochopíte, jak je ta práce fyzicky náročná a jak je každý pohyb na lodi důležitý. Musíte se co nejrychleji ponořit do všedního života postavy.
To je vidět například na postavě Jamala ve filmu Hledá se kočka (Chacun cherche son chat). Jeho chůze je velmi specifická.
Ano. Ta postava měla psychické problémy, byla uzavřená, a tomu muselo odpovídat i tělo – chodil s koleny blíž k sobě, byl shrbený, vlasy mu padaly do obličeje, ruce měl v kapsách. Jako by na něj z vnějšího světa pronikalo jen minimum a zbytek odrážel. Jamala jsem měl opravdu rád. Bylo náročné ho najít, ale jakmile se objevil, mohl existovat v jakékoli situaci. I to byla práce v tandemu s Cédricem.
Pracoval jste s mnoha režiséry – v divadle s Ariane Mnouchkine, ve filmu s Mathieuem Kassovitzem, Patrickem Chéreauem, Claudem Lelouchem či Raoulem Peckem. Každý má svůj styl. Jak vás jejich různé přístupy ovlivnily?
Můj styl hraní se tolik nemění, ale zásadní je schopnost přizpůsobit se. Velmi brzy jsem pochopil, že herec se musí umět adaptovat – jinak přijde někdo jiný.
Jsou režiséři, kteří vás nechají scénu navrhnout. Uděláme zkoušku, něco nabídneme, a oni scénu postaví podle toho. A pak jsou jiní, jako režisér, se kterým jsem nedávno točil v Itálii. Ten mi přesně řekl: „Tady přijdeš, uděláš dva kroky, otočíš hlavu a řekneš repliku.“ Na to nejsem zvyklý. Udělal jsem to, ale uvnitř jsem si chránil pravdivost postavy.
Herec musí umět navrhovat a přizpůsobit se. Na začátku kariéry jsem potkával zkušenější herce, kteří nebyli velkorysí. Když nebyli v záběru, nehráli naplno. Já to nikdy nedělám. Hraju naplno i mimo záběr, abych pomohl kolegovi. Musel jsem se naučit obstát i bez jejich podpory.
Jak se podle vás herecká profese a filmový průmysl změnily od vašich začátků? A co byste poradil mladým hercům?
Technika dnes umožňuje komukoli natočit vlastní film. Úžasné je, že mladí herci si své projekty sami píšou, režírují i hrají. Nečekají, až jim někdo zavolá. Dnes je mnoho lidí, kteří chtějí být herci. Myslí si, že je to snadné. Ale to je omyl. Být herec není jen o hezkém vzhledu. Ti, kteří mají opravdovou touhu tvořit, mají k dispozici mnoho nástrojů a možností se vyjádřit. Díky tomu se objeví spousta talentů.
Recept na úspěch ale neexistuje. Je to mix práce, talentu a štěstí – a nikdo neví v jakém poměru. Potkal jsem mnoho bezesporu talentovaných kolegů, kteří jednoduše nedostali příležitost.
Barvy času na FFF:
pondělí 24. 11. ve 20:30 Kino Art Brno
Distribuční premiéra: 27. 11. 2025 Bohemia MP
V Barvách času vaše postava říká, že během své kariéry učila asi pět tisíc žáků, ale netuší, jaký na ně měla dopad, jestli jim vůbec něco předala. Vy hrajete přes padesát let. Přemýšlíte někdy o smyslu své práce?
Ať chci nebo nechci, vzhledem ke svému původu syna alžírských imigrantů něco reprezentuju. Mladí herci stejného původu mi říkají, že mě sledují odmalička. Mnozí mi říkají tonton, tedy „strýčku“. Dokud mi neříkají „dědečku“, je to dobré (smích). Takže stejně jako moje postava – nevím úplně přesně, co jsem předal. Ale myslím, že nějaký vliv moje práce má.
Tomáš Weber, spolupracovník redakce
foto: © Eva Kořínková, IFP
video: Totalfilm Media, Bohemia MP
