Recenze: Nejhorší česká režisérka přináší ódu na konzum. Deník shopaholičky marně pátrá po důvodech své existence

Půlrok se s půlrokem sešel a máme tu nový film Evy Toulové, nejhorší české režisérky (což je titul, který už zní skoro oficiálně). Letos nás zvládla obdarovat Krtkovým světem, křečovitou apologetikou skutečného ilegálního dětského hřiště. Nyní přichází Deník shopaholičky, který si vytyčuje ještě opulentnější cíl: Vzdát hold konzumu a vyřknout vánoční poselství pro letošní sezónu, a sice, že nakupování je důležitější než přátelé.

Vsadíme se, že to dopadne blbě?

Klára (Barbora Seidlová) se blíží ke čtyřicítce a právě si prošla krušným rozvodem, po němž skončila bez peněz a ideálů. Umí psát, tedy alespoň to o ní všichni říkají, ale neumí se tím uživit. To je problém, protože jejím největším (a jediným) koníčkem je nakupování. Ne ve smyslu procházení Pařížské a vybírání kabelek, ale obcházení každé slevové akce, která existuje. Což se nakonec taky umí prodražit.

Uprostřed rodinné hádky se k nelibosti matky (Veronika Žilková) vsází s progresivní sestrou Anežkou (Eva Toulová), že zvládne vyjít se stovkou denně. Tímto experimentem je natolik inspirovaná, že o něm zároveň bloguje. A aby toho nebylo málo, obchází slepá rande a hledá nového partnera, což je však limitovaným rozpočtem dost komplikováno a vede k jedné katastrofě za druhou.

Nedávno jsme u Cukrkandlu řešili, jak snadno se vyprávění dostane k antikapitalistickému poselství, aniž by to bylo záměrem tvůrců. Jakmile vyprávíte příběh jednoho človíčka stojícího proti systému, slabého stojícího proti mocnému, svobodomyslného stojícího proti řádu, velmi snadno se dostanete k tomu, že váš hrdina bojuje s korporací, monopolem či něčím, co je velmi silně symbolizuje. Eva Toulová však setřásla tyto okovy a Deník shopaholičky, film plný lidí posedlých nakupováním, tuto situaci nevystavuje záměrné ani samovolné kritice. Naopak se zdá, že obsesivnímu nakupování sám propadá. Jak by ne, když je jedním ze sponzorů filmu Tesco a hrdinka uprostřed stopáže v podstatě jen chodí z jednoho product placementu do druhého.

Když se ukáže, že se s Klárou už nechtějí setkávat její kamarádky, protože je tahá výhradně do podniků se slevami, rozhodne se Klára upřednostnit nákupy a zdánlivě navěky se s kamarádkami loučí. K tomu dochází ke konci filmu, nemá tedy jít o důkaz hrdinčiných omylů, z nichž se musí vyléčit. Film to prezentuje právě naopak jako vítězství nad špatnými kamarádkami, které měly zřejmě povinnost se s Klárou cpát odpornými hamburgery, protože třetí byl zdarma.

RECENZE

Recenze: Krtkův svět je radost navštívit, říkají postavy uvnitř jednoho z nejhorších českých filmů

Krtkův svět se stal necelý týden od své premiéry internetovým memem, byť u něj očekáváme jen krátkou životnost. Nový celovečerní film české všeumělkyně Evy Toulové přilákal do 114 kin pouhých 486 návštěvníků, což rozhodně oživuje otázku, kdo a proč její …

Jí vegani maso?

Na základní rovině dává koncepční smysl, že jedna sestra je posedlá konzumem a nakupováním a druhá je antikapitalistická aktivistka. V praxi ale spolu tyto roviny nejsou v kontaktu a nic z nich nevyplývá, protože Toulová se nikdy nepřesouvá od špatné observace dění k vyvozování. Scénář nedokáže ani přijít s tím, jak ze zápletky o sázce vytvářet plnohodnotné konflikty, takže si musí pomáhat tak malichernými „problémy“, jako že Klára se svým potenciálním partnerem se pokouší o sex ve chvíli, kdy je k jejich nevědomosti v bytě i Anežka. Jakmile se to Klářin nápadník dozvídá, uráží se, naštvaně prchá pryč a Klára se mu později musí omlouvat za něco, co by měla být úplná prkotina. Co ale čekat od chlápka, který se do vás zakouká na základě toho, že vás viděl nakupovat deset flašek tuzemáku?

Zdaleka nejhorší na celém filmu jsou ale postavy a absolutní neschopnost prezentovat je jako lidi s koherentním vnitřním světem. Aby Klára ušetřila, musí muže, s nímž si zatím jen psala a volala na dálku, pozvat na první rande k sobě domů. Muž na to reaguje slovy: „No ty se nezdáš!“ a lascivním smíchem. Anežka ještě Kláru varuje, že je nezodpovědné zvát cizího člověka domů, protože by mohl očekávat „něco víc“. Klára si přesto nedá jedna a jedna dohromady a nedocvakne jí, že muž už dal svou reakcí jasně najevo, že skutečně „víc“ čeká. Je následně překvapená, když je on překvapený, že se nedočká fyzického kontaktu.

V jiné scéně Veronika Žilková neví, že je rozdíl mezi vegetariánstvím a veganstvím, ani že vegani nejedí maso, přestože její cca pětatřicetiletá dcera, která vedle ní zdánlivě tráví hodiny v kuse na gauči, je dlouholetou aktivistkou a členkou uskupení Veganský úsvit. Podobné věci dokazují, že postavy nemají rozměr ani konzistenci a situace nepřesahují to, co vidíme. Jedná se o svět, který začal v okamžiku filmu a mimo bezprostřední pohled kamery neexistuje. Členové rodiny jsou vůči sobě cizími lidmi, přičemž to nikdy nebudou schopni překonat, protože neevokují intelekt, který by jim umožnil žít. Všichni jsou neuvěřitelně hloupí a postrádající základní informace o životě, takže vyznívají, jako by právě opustili klonovací laboratoř a poprvé se setkávali s realitou.

Jako mnoho špatných filmařů, i Toulová bezmezně podceňuje inteligenci svého publika a má nulovou důvěru v to, že by pochopilo filmovou řeč, pokud vše zároveň nebude nahlas vyslabikováno. Když Klára ráno sonduje prázdné almary a nakonec se zakousne do zbytků od včerejška, její vnitřní hlas situaci komentuje: „Blbá sázka, taky jsem nemusela vyhazovat úplně všechno! No nic, kůrky pizzy na snídani taky dobrý.“  Tyto postupy ze scén vysávají život a zabraňují možnosti film aktivně sledovat a sžít se s ním. Je zřejmé, že postavy performují pro naši potřebu a navíc si o nás myslí, že jsme idioti neschopní pochopit, co vidíme.

Máte diplom z FAMU? A mohli bychom ho vidět?

Úroveň filmového jazyka je vůbec tragická a opět se je třeba se ptát, jak mohla Toulová úspěšně vystudovat FAMU, aniž by nyní vyjevovala jakýkoliv náznak tvůrčího rukopisu, nebo alespoň zvládnutého neviditelného stylu. Technologie už je dnes natolik dostupná, aby skoro každý film automaticky dosahoval základní úrovně. Práce s pohybem postav po prostoru, kamerou a střihem ale v Příběhu shopaholičky ubíjí svou nenápaditostí.

Tristně statický způsob, jakým jsou postavy pohozeny na scéně, kde bez hnutí odříkávají toporné dialogy, rozhodně neodpovídá standardu někoho, kdo musel odevzdávat ročníková cvičení, a tedy v nějaké fázi své kariéry ovládat základní filmařské postupy. Rozhodně nebudeme předstírat, že může jít o obhajitelnou autorskou volbou tak nečinit a odevzdávat obrazy zcela oproštěné od estetického cítění, smyslu pro kompozici a pohyb u filmu, který má sloužit jako mainstreamová romantická komedie. Vzhledem k tomu, jak ráda se Toulová poslouchá a jak nerada pracuje s obrazem, je zjevné, že její platformou by měl být psaný text, nikoliv audiovize. Za špatnou knihu ale asi pozvánky do DVTV nechodí tak často, jako za špatný film.

Než se propadneme k osobně znějícím odsudkům, je nutné zdůraznit, že Eva Toulová je v první a poslední řadě neškodná. Neubližuje umění jednoduše proto, že její tvorbu s uměním nikdo nezaměňuje. Není ani pravda, že vysává finanční prostředky jiným filmařům. Její produkce jsou na první pohled tak laciné, že nemá smysl o přerozdělení jejich prostředků vůbec uvažovat. Tím spíš, že jsou provázeny tak masivním product placementem, že každý dobrý filmař by za takových podmínek raději vzal nohy na ramena. Nemůžeme si tu představovat nějakého potenciálního nového Miloše Formana, který kvůli Toulové zůstane neobjeven – ten by stěží čerpal ze stejných zdrojů. Pokud by tyto zdroje nevyčerpala ona, byl by to třeba Jiří Vejdělek a filmaři z podobného ranku. Nepřicházíme tedy o mnoho.

Kdy budou chlebíčky?

Kdybychom měli ukázat prstem na to, co nás na tvorbě Toulové tak moc provokuje, je to nejspíš evokace tvůrčí lenosti a nezájmu. Opět to oživuje věčnou otázku, proč pokračuje, když na její filmy nikdo nechodí a nikdo mimo bezprostřední okruh jejich osobních přátel nepředstírá, že se mu líbí. Zároveň v nich nerozeznáváme osobitou autorskou vizi, kterou by Toulová vyjevovala navzdory odmítavému světu.

Zdeněk Troška není dobrý režisér. Wow. Objev století. Přesto se jeho rané tvorbě nedá upřít zjevné pochopení publika a jeho každodennosti. Filmy jako Bota jménem Melichar, Slunce, seno jahody a v menší míře ještě Slunce, seno a pár facek dosvědčují schopnost režiséra odpozorovat povědomé banality a předvést je v humornější, ale stále povědomé podobě. Troška nikdy nevěděl, co si s tím počít a postupem času o svou citlivost zcela přišel. V případě Evy Toulové nevidíme od samotného počátku nic, co by se vzdáleně podobalo citu pro… cokoliv.

Troška se do bodu toporné odtrženosti od jakéhokoliv typu autenticity, smyslu či cíle dostal až po několika filmech, v nichž vypotřeboval vše, co by šlo nazvat talentem. Z filmů Toulové na nás od prvního okamžiku sálají zdrcující emocionální prázdnota a absence lidskosti. Jako by šlo o kopii kopie kopie vágní představy o tom, jak vypadá film. Nemáme možnost ani začít hádat, proč dílo vlastně vzniklo, komu je určeno a jaké je jeho místo na světě. Pak není divu, že mnozí nabývají dojmu, že Eva Toulová prostě miluje představu být filmařkou, pořádat pro své přátele premiéry v Lucerně, chodit na ně v hlasitých šatech a následně obcházet média a rozdávat rozhovory. Produkce samotného filmu, který je hlavně prostorem pro sponzory, je nepříjemnou povinností, jak tenhle mechanismus držet v chodu. Jde o 75 minut reklam, tedy málo na film, moc na teleshopping, a po nich se může vyrazit na raut a večírek. Jiné vysvětlení se nenabízí.

foto/video: © Bontonfilm 2025

Deník shopaholičky
Komedie / Romantický
Premiéra: 10. 12. 2025, Bontonfilm
Česko, 2025, 78 min
Režie: Eva Toulová
Scénář: Eva Toulová
Kamera: Anežka Kružíková
Hrají: Barbora Seidlová, Eva Toulová, Veronika Žilková, Igor Bareš, Jaromír Nosek, Václav Vydra, Petr Vondráček, Lukáš Langmajer, Václav Upír Krejčí
Produkce: Lenka Křivánková
Střih: Anežka Kružíková
Zvuk: Tomáš Oramus
Masky: Elena Yermachenko