Dokumentární film Amiřiny děti režisérky Markéty Ekrt Válkové přináší unikátní pohled do života syrské rodiny Alhariri v České republice. Intimní časosběrný portrét zachycuje každodenní realitu bez patosu i sentimentu – s upřímností, která dokáže dojmout i rozesmát. Během deseti let pozorujeme, jak čelí výzvě, na kterou se nelze připravit: vyrůstají mezi dvěma kulturami, jazyky ale i domovy.
Ze Sýrie do Česka
Amira Alhariri přijela do Prahy se svým manželem a dětmi, a se sebou si přivezli jen o málo víc než vzpomínky na život, který zanechali ve válečné Sýrii. Během deseti let pozorujeme, jak Amira čelí výzvě, na kterou se nelze připravit: její děti vyrůstají mezi dvěma světy. V běžných každodenních situacích, které v sobě často nesou nečekané napětí, sledujeme, jak její dcera váhá mezi nošením hidžábu a snahou zapadnout mezi vrstevníky, jak nejmladší syn začíná mluvit lépe česky než arabsky, a jak prostřední děti hledají rovnováhu mezi očekáváním rodičů a vlastní rodící se identitou. Zatímco její manžel buduje malý kebabový podnik a pracuje dlouhé hodiny, aby rodině zajistil stabilitu, Amira se stává kulturní oporou. Vaří tradiční jídla, vypráví dětem příběhy z rodné země a udržuje kontakt s příbuznými rozptýlenými po světě. Přesto den za dnem sleduje, jak se její děti přizpůsobují novému prostředí způsobem, který ji naplňuje pýchou – a zároveň jí láme srdce.
Překonání kulturní propasti
Sledujeme, jak se rodina postupně propojuje s českým prostředím – od školních lavic gymnázia, kde se rodina poprvé setkala s režisérkou, přes běžné situace v kebabovém podniku manžela, až po intimní rodinné chvíle, kdy Amira vaří tradiční jídla a vypráví dětem příběhy z domova. Současně se mění i pohled českého okolí – od počátečního strachu k přátelství a vzájemnému respektu. Sama Amira Alhariri k tomu říká: „Překvapilo mě, že Češi si myslí, že arabská žena se v Čechách chce osvobodit z něčeho, v čem doposud žila. Tento obraz je ale zkreslený a zcela mylný,“ říká. „Jsem syrská muslimka, otevřená už od dětství, přestože můj otec je imám, vždy mi dával úplnou svobodu ve všech mých přesvědčeních i v práci.“ V době, kdy se diskuse o migraci a integraci v Evropě výrazně polarizuje zachycuje snímek nejen výzvy integrace, ale především sílu vzájemného porozumění. Zatímco na začátku čelila rodina předsudkům, postupně se díky Amiřině otevřenosti a empatii podařilo překlenout kulturní propasti. Dnes Amira pracuje v pražské Diakonii a pomáhá dalším rodinám najít své místo v české společnosti.
Složitost integrace
„Nebýt Amiry, asi by film nevznikl,“ přiznává režisérka Markéta Ekrt Válková. „Její víra v dobro a naději nám umožnila tak dlouho zachycovat jejich život. Amira je velmi pevně zakotvená ve svých hodnotách. Je empatická, otevřená a zvídavá.“ Jak moc se ale režisérka dokázala rodině přiblížit? „Pouhou pozorovatelkou s kamerou jsem nebyla nikdy. Automaticky jsem se hned od začátku stala někým, kdo rodině bezprostředně pomáhá se vším, co je potřeba.“
Snímek odkrývá ale i složitost integrace, nenabízí jednoduché odpovědi ani ideologická řešení – místo toho přibližuje realitu obyčejných lidí, kteří hledají své místo v novém světě.„Můj pohled nezamlčuje nic ze složitosti vzájemných představ a očekávání. Vnímá obyčejné lidi z jiné kultury a jednoduše se k nim přiblíží – má je rád i v jejich odlišnosti a slabostech. Jedině tak můžeme hledat konkrétnější řešení,“ zdůrazňuje dokumentaristka.
Moje milovaná Praha
O přirozený závěr příběhu si řekly samy dějiny pádem Asadova režimu a dokument zachycuje i okamžik, kdy se pro rodinu začala Praha stávat domovem. Dnes pro Amiru slovo „vlast“ nabývá nového významu: „Po pádu starého režimu jsem znovu získala naději na existenci své vlasti,“ říká Amira. „Moje milovaná Praha i moje rodná Sýrie – obě jsou mými vlastmi a jsem na ně hrdá a cítím k nim lásku. Chci vám říct, abyste nevěřili všemu, co slyšíte a vidíte. Sama jsem byla ovlivněna sociálními médii a učinila předčasný úsudek o Češích, ale když jsem s nimi žila a poznala je osobně, můj pohled se úplně změnil. V každé společnosti jsou lidé dobří i špatní,“ dodává.
Film Amiřiny děti vznikl v produkční společnosti Negativ. Do kin film vstoupí pod hlavičkou distribuční společnosti Pilot Film 19. února.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Pilot Film 2026
zdroj: Zuzana Janáková
