Pragueshorts pomalu míří do finále. Rozhodně ale není důvod zvolnit, připsat si ještě můžete pěkných pár filmových zážitků. Mezinárodní produkce má pak tu výhodu, že se skládá z různých festivalových vítězů a obecně toho nejlepšího, co bylo vloni k vidění. Filmy, jež se dostávají do programu, prošly už několika filtry a jedná se skutečně o ty nejvybranější kousky. Podívejme se tedy na výběr mezinárodní soutěže včetně prominentního slovenského zástupce.
Zatímco v národní soutěži animace dominuje, v té mezinárodní představuje výjimky. Na sarajevském festivalu oceněná loutková Březnová zima arménské režisérky Nataljy Mirzojany vypráví příběh o mladém páru, který nakonec uniká z stále temnějšího Ruska, i za cenu, že to může vztah rozbít a milenci se mimo svůj domov nakonec vydají vlastní cestou.
Možná lepší je ale odsouzený vztah včas opustit, jak naznačují Láskyplné hádky portugalského režiséra Gabriela Abrantese. Zobrazují konflikty mezi duchy, jež s léty prokletého soužití eskalují do netušených melodramatických výšin. Kontrast neviditelných bytůstek překrytých bílým prostěradlem a hlasitých a emocionálně vypjatých šarvátek je smutně komický a tragický.
Vzhledem k tomu, že sledujeme opravdu výběr toho nejlepšího, musíme očekávat i ambiciózní a konceptuálně vymazlené snímky, jako je černobílá a značně expresivní americká Hyena režisér Altaye Ulana Yanga oceněná v Locarnu, kde sledujeme skupinu studentů umění, uvězněných během bouře v rozpadajícím se paláci a čelícím démonům vnitřním i vnějším.
Nápad, který se objevuje v hned několika titulech, je práce s jedním záběrem. Rodinná neděle mexického režiséra Gerarda Del Raza sleduje bez přerušení a zpovzdálí párek provinčních gangsterů, který vybírá výpalné a chrání obchodníky z jednoho paneláku především před sebou samými. Jistě ale znáte to pořekadlo o chození se džbánem pro vodu.
V menším měřítku se odehrává francouzské U rybníka, během jehož čtvrt hodinky sice Grégoire Graesslin stříhá, nicméně kamera se nehne z fixní pozice. Opět zpovzdálí sledujeme dvě kamarádky, která se na loďce vypravili na ostrůvek uprostřed rybníka a užívají si slunečného dne, dokud se něco nejasného výrazně nezvrtne. Film s nádechem černé historky či creepypasty pomalu buduje atmosféru až k intenzivnímu finále.
Téměř půlhodinový marocký Důl je pak silně stylizovaným dokumentem, v němž Randa Maroufi představuje osud uhelného dolu, který byl sice už před čtvrt stoletím oficiálně uzavřen, nicméně v něm nepřestala probíhat černá těžba místních obyvatel, kteří nemají mnoho příležitostí než chopit se jakékoliv šance, jak si trochu polepšit. Pomalu švenkující kamera pokrývá námahu v klaustrofobním podzemí i šarvátky samozvaných dělníků se zkorumpovanými autoritami na slunečním světle.
Ne každý filmař se však rád dobrovolně limituje, spíš chce svůj silný koncept studovat ze všech úhlů. Americký snímek Mluv mě Joecara Hanny nás bere do světa, kde se intimita nesmí vyjadřovat slovy. Námět by se jistě na celovečerní ploše rozpadl, během devatenácti minut ale tvůrce s prostorem, kde se sebemenší sympatie vyjadřují sexem dřív, než by si lidé řekli milé slovo, vypořádává působivě.
Johoafrický režisér Dian Weys pak přichází s intenzivním akčním dramatem Mrchožrouti, kde rozjíždí divokou hru okolo řidiče odtahovky, jenž chce uzmout práci uprostřed stále narůstajícího chaosu. Musí se vypořádat s poraněnými řidiči, naštvanou konkurencí a šéfem, který bude velmi nespokojený, pokud neodvede špičkovou práci. Film, u nějž si jde možná vzpomenout na práci bratří Safdieů, vám nedovolí vydechnout.
Oblíbené vnouče babičky Nai je o kus uvolněnější, i když stále trochu dusivý zážitek. Dobrosrdečný, i když uštěpačný duch babičky Nai tu sleduje trápení svého vnuka, kterého rodina tlačí k tomu, aby si s blížící se třicítkou konečně našel ženu. Pouze babička ví, proč se mu do toho moc nechce. Snímek oceněný na Sundance si uchovává rovinu jemné nadsázky a humoru, což je v letošní nabídce mezinárodní soutěže spíš výjimka.
Nakonec si ostatně necháváme to nejtěžší, a sice slovenskou Zpověď, která si už krom mnoha lokálních cen připsala i studentského Oscara. V půlhodinovém autoportrétu se Rebeka Bizubová vyrovnává s traumatem, jež jí přivodil katolický kněz. Režisérka vysvětluje svou zkušenost a v poslední části půlhodinového snímku se dokonce nebojí zdroj své bolesti osobně konfrontovat. Jedná se jistě o odvážný projekt, jehož smysl přesahuje filmovou platformu.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Pragueshorts 2026
