Zas a znovu se ukazuje, že skandinávský mainstream má hodně blízko k tomu českému, jen je jaksi… jak to říct a neurazit… prostě lepší. Vyznačuje se ale podobným étosem, smyslem pro humor, citlivostí kombinaci nadsázky a sentimentality. Jen to všechno drží pohromadě o kousek lépe než ve většině tuzemských filmů. Důkazem toho byl před pár lety Muž jménem Ove, který se krom vlastního úspěchu dočkal i několika mezinárodních remaků, včetně hollywodské verze s Tomam Hanksem. O dekádu později přichází jeho tvůrce Hannes Holm s novým titulem Ať prší, který nezapře podobné ambice najít univerzální úspěch.
Vdovec mesiášem
Podivínský vdovec Ingmar (Robert Gustafsson) se snaží vypořádat se smrtí milované manželky, jež byla jeho poslední kotvou ke komunikace se světem i zbytkem rodiny. Zrovna k němu přijíždí dcera Erika (Emelia Sallhag), aby domluvila, jestli rozprášit popel, jak si přeje on, nebo ji pohřbít do hrobu, jak by si přála Erika.
Pro dceru je myšlenka hrobu důležitá, protože má pocit, že otec jí znemožnil se s matkou pořádně rozloučit – když se stupňovala její rakovina, odvezl ji z nemocnice do rodného zapadákova, kde byla své upracované dceři nedostupná a zemřela dřív, než se Erika stihla přijet rozloučit. Už za to je na svého otce dost nahněvaná, to ale není nic oproti tomu, co přichází ve chvíli, kdy zjišťuje, že otec už sám popelrozprášil, aniž by na dceru počkal.
Erika i se svým snoubencem promptně opouští usedlost a nechává Ingmara Ingmarem. Ten celou situaci nechápe. Je přesvědčený, že dělá vše právě tak, jak by si přála jeho nenahraditelná žena – dovolil ji zemřít na místě, které milovala, a její popel rozprášil na její nádherné růže, o něž se nyní pokouší pečovat, i když to absolutně nezvládá. Neměla tomu Erika rozumnět?
Ústřední rodina však není jediným subjektem v krizi, s tou se potýká i celé Švédsko v důsledku nebývalé vlny veder a sucha. Političtí činitelé přestávají zvládat situaci a hrozí velmi neblahé následky pro všechny. A právě v tuto chvíli Ingmar zjišťuje, že kohoutek na jeho zahradě, doposud skrytí v nepřístupném růžovém houští, dokáže na povel spustit déšť v celém kraji. Díky tomuto nadreálnému prvku se nyní může stát zachráncem země, možná celé planety, což je dobrá náplast za díru v srdci po manželce a dceři.
Jistota je jistota
Výčet děje zní nejprve jako neuvěřitelná depka (jako by těch filmů o umírání členů rodiny teď nebylo dost), a pak rychle skáče do fantasmagorie. Hannes Holm má ale dost velký trénink v sladkobolných rodinných melodramatech, takže mu celý námět drží pohromadě a atmosféra filmu si uchovává jednotný vkusně humorný a melancholický nádech. Pokud se v tomto ohledu dá Holmovi něco vytknout, tak právě bezpečnost jeho voleb a nepřekvapující zážitek, který je v každém okamžiku příjemný, ale stěží někým otřese.
Největším odklonem od tradice je asi barevná paleta filmu, extrémně netypická pro skandinávskou produkci. Možná znáte internetový meme, ve kterém je identické panorama jednou projeto studeným a šedivým filtrem, podruhé sépiovými a teplými barvami, přičemž první je nadepsaný „Polsko“ a druhý „Mexiko“. Za nenápadným vtipem se skrývá trefné odhalení toho, jakým způsobem může vést konzistentní vizuální postprodukce k vytvoření pevné vizuální identity. Skandinávii si rozhodně spojujeme s chladnými barvami, kdežto Ať prší, sužované nepříjemným suchem, je utopeno ve zlatě, což samo o sobě funguje jako vizuální gag.
Jinak se jde ale hlavně po emocích. Nadpřirozený prvek je jen prostředkem, jak se vypořádat s osobními tématy, která lze vztáhnout na realistickou zkušenost. Celou dobu je víceméně jasné, že Ingmarova schopnost ovládat znenadání počasí je nějak spojená s jeho neochotou vypořádat se s manželčinou smrtí. Stranou se také rozjíždí politická satira, kdy se zázračné řešení snaží ve svých volbách kooptovat místní politička, tento motiv má ale vždy vedlejší váhu – důležitější je osobní rovina Ingmara a Eriky. Ta se do děje vrací, když je celá komunita na nohách a Ingmar si myslí, že je mesiáš, přičemž se snaží dát své manželce postavit za obecní peníze obří pomník. Působí to nepřekvapivě šíleně, Erika přesto velmi rychle rozpozná, že za vším stojí kombinace otcovy bolesti a umanutosti.
Koncept by šlo určitě rozpracovat do větší hloubky, rozšířit jednotlivé postavy i etické otázky vyplývající z nabídnuté modelové situace. To by ale Holm riskoval, že se vzdálí od rodinného filmu pro všechny, který v první řadě pobaví, v druhé přivolá pár slziček, a pak nás v klidu pustí domů. Ať prší je vskutku typický film pro každého, i když realizovaní velmi profi způsobem. Stejně jako v případě Posledního vikinga lze poukázat, jak velkým vzorem může být tento typ filmu pro české filmaře lifestylových komedií typu Ženy na závodě, Ženy v supermarketu, Ženy na výletě… však je známe. Jistě takový snímek nečekáme na výročních filmových cenách, zato ale potěší a funguje.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Ať prší (2025)
Další sladkobolný skandinávský mainstream, který má celkem blízko k tomu, jak u nás před lety točil na svém vrcholu filmy Hřebejk. Trocha komedie, trocha rodinného dramatu, nic nebrat příliš vážně, ale ani nepropadat třeskavému humoru. Vše stojí na důvěře v dobře vybrané herce. A funguje to, i když nepřekvapí.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Film Europe 2026
Ať prší
Regnmannen
Švédsko, 2025, 109 min
Česká premiéra: 26. 2. 2026, Film Europe
Režie: Hannes Holm
Předloha: Jonas Karlsson
Scénář: Hannes Holm, Jonas Karlsson, Robert Gustafsson
Kamera: John Christian Rosenlund
Hudba: Pernilla Andersson
Hrají: Robert Gustafsson, Jonas Karlsson, Simon Gregor Carlsson, Emelia Sallhag, Karin Lithman, Enzo Blad Nielsen, Olle Roberg, Susanne Karlsson, Victor Iván
Produkce: Patrick Ryborn
Střih: Fredrik Morheden
Zvuk: Henric Andersson
Scénografie: Michael Higgins
Masky: Jenny Fred, Mia Joksimovic
Kostýmy: Anna Karlsson
Casting: Catrin Wideryd
