Recenze: Křídla smutku jsou nekompromisní studií ztráty. Benedict Cumberbatch si před našima očima vyrve duši

Britům, zdá se, není do zpěvu. Jedním z výrazných titulů jejich loňského portfolia, kterému se výrazně podařilo vstoupit na světovou scénu, je shakespearovský Hamnet, kde se nejslavnější dramatik všech dob a jeho manželka Agnes vyrovnávají se smrtí svého synka. Poněkud pod radarem oproti němu plují Křídla smutku, byť jsou podobně sžíravým dílem, kde se tentokrát umělec vyrovnává se smrtí manželky. Stojí za to trápit se s ním?

Muž titulovaný prostě jako Otec (Benedict Cumberbatch) je čerstvě paralyzovaný smrtí milované manželky. Žádných pět fází smutku – doléhají na něj všechny myslitelné negativní emoce naráz a sám neví, co vlastně právě cítí. Nic z toho ale nemůže na povrch, protože se zároveň musí starat o dva syny, jejichž co největší pohodlí je nyní absolutní priorita.

Otec tedy marně usiluje o zachování normality v marné naději, že chlapci jsou ještě moc malí na to, aby na ně absence matky plně dolehla a bylo možné je před tím nejhorším ochránit. Jejich i Otcův smutek ale nemohou jen tak zmizet, a čím víc se ho snaží popřít, tím horší to může být.

Stranou toho je Otec také umělcem, konkrétně ilustrátorem, který právě pracuje na sérii kreseb k skutečné básnické sbírce Vrána Teda Hughese. Jak to tak bývá, v okamžicích největší deprese propadá tvorbě, jejímž prostřednictvím chce dát průchod tomu nejhoršímu, co cítí. Emoce jsou ale tak silné, že se Vrána před jeho očima zhmotňuje jako takřka hororová bytost a vstupuje s ním do dialogu o smyslu jeho pocitů a roli smutku.

Syrovost dokumentu, intenzita klipu

Snímek je adaptací debutové novely Žal je to s křídly Maxe Portera z roku 2015, jež se sama obracela k Hughesově Vráně. Pro obzvlášť zapálené milovníky literatury, kteří obě díla znají, půjde nejspíš o vzrušující předmět zájmu právě proto, o jak relativně obskurní obě díla jde. Vrána samotná je v Británii prominentní básnickou sbírkou a Porterova novela nepropadla, přece jenom ale nejde o materiál, jehož filmovou adaptaci s hereckou star z Marvelu zrovna čekáte. Tvůrci naštěstí chápou, že drtivá většina světa cinefilů přichází tabula rasa, takže budují plnohodnotný zážitek, který obstojí sám o sobě.

Na bedrech Benedicta Cumberbatche nepřekvapivě spočívá tíha většiny zážitku, Křídla smutku jsou prakticky jeho one-man show. Většinu filmu sledujeme jeho samotného, nanejvýš vedle jeho dvou chlapců a samozřejmě Vrány, když se konečně zjeví ve vší své hrůzostrašnosti (mluvíme tu o víc než dvoumetrovém humanoidním monstru). Příběh je sice rozdělen do tří kapitol Otec, Synové a Vrána, ve všech ale dominuje Benedict. Film pak bez problému utáhne, a to přes obrovskou nevděčnost námětu, v němž sledujeme smutného člověka v agónii, který pořád ještě plně nerozumí tomu, co vlastně prožívá.

Pro režiséra a scenáristu Dylana Southerna jsou Křídla smutku prvním velkým celovečerním fikčním projektem. Má ale bohatou zkušenost s dokumentaristikou a hudebními videoklipy, dvěma zdánlivě značně odlišnými aplikacemi audiovize. V případě Křídel smutku se obrací k obojímu. Z dokumentaristiky si bere tendenci k budování syrovosti a autenticity a dravý styl videoklipu mu pomáhá při představení Vrány coby takřka hororového monstra, ohýbajícího realitu svým směrem.

Pojďte se s námi trápit

Hlavní otázka, která může provázet film je ale totožná jako v případě Hamneta: Proč? Jaký je důvod sledovat hodinu a půl absolutní mizérie a neštěstí, kde postavy prožívají to nejhorší, co mohou prožívat, a nemohou s tím prakticky nic dělat, ani kdyby chtěly, dokud se přirozeně nedostaví okamžik smíření? Z Hamneta se nakonec stal velmi prominentní film co do letošní sezóny cen, vydělal už 40 milionů dolarů, 86 % kritik na Rottentomatoes dává palec nahoru a Jessie Buckley si za něj skoro určitě odnese Oscara. Křídla smutku tohle štěstí nemají. Nevydělaly celosvětově ani milion, kritiky jsou rozetnuty vedví a relevantní nominace se nedostavily.

RECENZE

Recenze: Hamnet je niterná studie smutku a nehledá dodatečné atrakce. Ví, o čem chce být a je mu jedno, jestli nám to bude stačit

Už od srpna minulého roku, kdy se Hamnet začal objevovat v programu různých festivalů, se o něm mluvilo jako o frontrunnerovi filmových cen. Vzhledem k dominanci Jedné bitvy za druhou sice od té doby šance režisérky Chloé Zhao na druhého Oscara výrazně …

Není to úplně překvapivé – Hamnet má v čele oscarovou režisérku, za sebou silnější marketing a zkušené studio, které umí lobbovat na mezinárodní úrovní. Víc se toho v něm děje a druhou hlavní postavou je jeden z nejznámějších mužů všech dob. Křídla smutku byly odsouzeny k tomu být malým filmem. Cumberbatch si sice stejně jako Chloé Zhao vydělával na chleba u Marvelu, a dokonce mnohem úspěšněji než ona. To ale samo o sobě nepřebije všechny zjevné nevýhody.

Ani my vám nemůžeme jednoznačně říct: “Vyrazte, bude to paráda!” Jasně, že nebude. Ještě víc než v případě Hamneta tu sledujeme vysilující neštěstí a smutek, a to rovnou od první minuty. Nemáme čas hrdiny poznat během okamžiků štěstí, nemůžeme se sžít se zemřelou manželkou, abychom si alespoň za emoce mohli dosadit příběh. Je to jen čistý smutek, který přerůstá v halucinační muka.

Někdy to má bolet

Malý rozměr filmu a jeho relativní skrytost z něj ale také dělají něco opravdového a úpěnlivého. U Křídel smutku se nikdo nemůže dohadovat o tom, že tu tvůrci škemrají o filmové ceny, zkrátka nejde o film tohoto rozměru. Tím víc „váš“ ale může být. A ona intimita k jeho tématu rozhodně patří. Southernovi pak rozhodně nejde vytýkat, že by jel na autopilota – snaží se svůj film oživit tak moc, jak jen může, aniž by se příliš vzdálil minimalistickému konfliktu v čele. Rozhodně lze docenit, že jde o film bez jakékoliv snahy obrousit hrany a nabídnout vedle tíživé situace i něco „zábavného“ na odvedení pozornosti.

Nemusíte ani vidět do zákonitostí marketingu, abyste chápali, jak odvážné je dnes natočit film, který je tak nepokrytě a tak nekompromisně smutný. Velká část lidí si myslí, že smyslem kultury je prostě bavit. A jakkoliv jde jistě o její nejdůležitější pilíř, někdy tak trochu zastiňuje všechny ostatní. Křídla smutku tu nejsou od toho, aby byly zábavou. Ne že by jim šlo upřít filmařskou hravost, ta ale nikdy nepřechází do vděčné exhibice.

Nezajdeme tak daleko, abychom výsledek nazývali utajeným klenotem. V některých momentech z filmu kouká trochu moc uctivosti a pietnosti ke svému tématu, jež vedou k čitelným volbám – předně samotný závěr, který maličko otírá hranici kýče. Zároveň tu je ale mnoho momentů opřených o herectví Cumberbatche i režii Southerna, jež dokážou strhnout.

foto/video: © Cinemart 2026

Křídla smutku
The Thing with Feathers
Drama / Fantasy
Velká Británie, 2025, 98 min
Česká premiéra: 29. 1. 2026, Cinemart
Režie: Dylan Southern
Předloha: Max Porter
Scénář: Dylan Southern
Kamera: Ben Fordesman
Hudba: Richard Reed Parry
Hrají: Benedict Cumberbatch, Richard Boxall, Henry Boxall, Sam Spruell, Vinette Robinson, David Thewlis, Tim Plester, Jessie Cave, Leo Bill, Adam Basil
Produkce: Adam Ackland, Leah Clarke, Andrea Cornwell
Střih: George Cragg
Zvuk: Per Boström, Joakim Sundström
Scénografie: Suzie Davies, Charlotte Dirickx
Masky: Wakana Yoshihara, Conor O’Sullivan
Kostýmy: Sophie O’Neill