Recenze: Putin jako egomaniakální děcko, které se v Čaroději z Kremlu chopilo šance

„Víte, čí tvář na nás poslední roky odevšad kouká málo? Vladimíra Putina! Pojďme se na něj dívat dvě a půl hodiny v kuse, vždyť kdo by na něco takového neměl chuť!“ Těžko říct, kolik potenciálních diváků a divaček pronese tato slova, když uvidí plakát na Čaroděje z Kremlu, film sledující reálný vzestup profesního špiona optikou fiktivního mistra PR. Někdy to ale holt není o zábavě a pánbůh ví, že té se od Vladimira Vladimiroviče příliš nedočkáme. Což neznamená, že nejde o produktivní zážitek.

Vladimir Vladimirovič ve vedlejší roli

Střídmě dlouhá knížka Mág z Kremlu vyšla ve francouzštině v roce 2022 a o rok později v angličtině. Koncem roku 2023 se dočkalo i české čtenářstvo. Mezi tím Giuliano da Empoli vyhrál pár cen, prodal filmová práva a světe div se, relativně brzy tu máme filmovou adaptaci. Je to jen dobře – film jako médium má problém reagovat dostatečně rychle na aktuální dění, čímž se dostává do nevýhody oproti jiným, dravějším platformám. A jakkoliv je těžiště románu umístěno k přelomu století, je jasné, že hybatelem vzniku knihy a zájmu veřejnosti je Putinova invaze na Ukrajinu.

Než se k ní ale dostaneme, chvíli to trvá. Musíme začít hezky od podlahy, v 90. letech, kdy jeden nadějný mladý muž začíná v novém Rusku nacházet půdu pod nohama. Ne, tím člověkem není Putin. Jakkoliv by vás mohly plakáty zmást k představě, že ruský diktátor je protagonistou filmu. Ve skutečnosti se jedná o vedlejší figuru, s níž strávíme několik intenzivních okamžiků, události však nesledujeme z jeho úhlu pohledu a nestrávíme s ním zase tolik času. Hlavním hrdinou je Vadim Baranov (Paul Dano), volně inspirovaný neuchopitelnou šedou eminencí Vladislavem Surkovem, jenž podle svého vlastního vyprávění, které vyslechneme, stál za vznikem brandu Putin tak, jak ho dnes známe.

Baranov se v devadesátých letech jako nadšený student noří do světa avantgardy a využívá exploze svobody slova k vytváření excentrických jevištních představení. Netrvá ale zase tak dlouho, než se stává televizním producentem stojícím za boomem bulvárních reality shows. Jako mnoho dalších, i on se velmi rychle otrkává v rodící se džungli nekontrolovaného kapitalismu a jeho ideály zakrňují a odumírají. Zůstává prázdné místo, které se snaží zaplňovat úspěchem pro úspěch. Testováním toho, kolik moci vlastně má a co mu může projít.

V televizi z pozice toho, kdo realitu komentuje, přechází do pozice toho, kdo ji tvoří. Jako takový se stává politickým aktérem. Poté, co Jelcin prakticky vyhnívá zevnitř a přestává být možné předstírat, že je funkčním prezidentem, se pozornost kontrolovaných médií přesouvá na černého koně, neznámou tvář a potenciální příslib nového Ruska: Ředitele KGB Vladimira Putina. Akurátní úředník se tváří, jako by mu na pozici v čele vlády stěží záleželo a do hry vstupuje jen se sebezapřením. Až pozdě si všichni uvědomují, že si je ve skutečnosti Putin vychytrale omotával kolem prstu. Baranov má štěstí, že v něm nový ruský Car nachází zalíbení a činí z něj tedy svou pravou ruku pro styk s veřejností a budování Putinova mediálního obrazu. Jenže jak dlouhé trvání může mít Baranovův užitek, a tedy Vladimírova sympatie?

Prázdni muži schopní všeho

Celý příběh sledujeme retrospektivně, kdy těsně po začátku války na Ukrajině navštěvuje Baranova, nyní v dobrovolném exilu, západní novinář Rowland (Jeffrey Wright). A tady přichází zcela rozhodující aspekt filmu, který rozhodne o tom, jestli u vás má, nebo nemá šanci. Jsme uvězněni v jedné místnosti s teatrálním antihrdinou, v jehož ústech se moderní ruské dějiny mění v nekonečnu expozici. Pokud si chcete nějak představit strukturu Čaroděje z Kremlu, vzpomeňte na Společenstvo prstenu a jeho prolog, v němž Cate Blanchett recituje dějiny Středozemě – takřka v tomto módu se odehrává celých 145 minut stopáže. Baranovův labužnický étos pak přesahuje i jeho všudypřítomný komentář, takže když posloucháme dialogy, zní postavy směšně a tezovitě, jak jde očekávat od vzpomínek člověka, který svou kariéru začínal v divadle.

Paul Dano, už tak herec nevyznačující se excentrickým vystupováním (k nelibosti Quentina Tarantina) tu navíc protagonistu ztvárňuje až provokativně necharismatickým způsobem. Baranov je muž bez vlastností, bez vnitřku, bez životní jiskry, který zradil veškeré ideály. A když zjistil, že z toho pro něj neplynou žádné důsledky, pokrčil rameny a šel dál. Až narození dcery ho trochu vytrhlo z letargie, to ale nic nemění na tom, že to je ukrutně nudný člověk na sledování – ten typ, o kterém zapomenete, že byl celou dobu v místnosti a dělal si poznámky. Konceptuálně to dává smysl, ale jde o dost tvrdý oříšek z hlediska divácké usledovatelnosti.

Zkušený režisér Olivier Assayas se dostává až na rovinu jakési hypnotické uhrančivosti, kdy okolo nás Baranov svým emocionálně impotentním přístupem stahuje smyčku. V tuto chvíli už je Putinem unavený a zděšený, proto je ochotný se svěřit, ale rozhodně se z něj nestal prozápadní agent. V jeho úhlu pohledu se stále mísí oprávněná kritika obou stran, zůstává však i hlasem šovinistické propagandy. Možná z pomýlenosti, možná z ješitnosti, možná ze strachu.

Výraznou stopu kolem filmu zanechalo Lotyšsko, kde se natáčelo a které odmítlo projekt finančně podpořit s tím, že by mohl představovat hrozbu pro národní bezpečnost. Úřady se podle citované investigativy obávaly, že film může – navzdory deklarovanému záměru analyzovat „politické zlo“ – fungovat i opačně, tedy jako sofistikovaný nástroj ruského narativu, protože nabízí mytologizující obraz vzestupu silného vůdce a jeho světa.

Tluče pěstičkama

Co se týče Lawova Putina, ani zde nám to film neusnadňuje. Nemáme tu charismatický výkon Russella Crowea v Norimberku, kde jsme mohli propadat ďábelskému šarmu Hermanna Göringa. Putinovi podobná aura chybí, ve skutečnosti si dokáže funkční image vypěstovat právě prostřednictvím absence výrazné osobitosti. Vyvolává dojem, že není schopný ani ochotný nic předstírat a prostě odvádí potřebnou práci. Dokonalý antipolitik. Maska opakovaně sklouzává ve chvílích, kdy se vrací z některé ze světových konferencí a má dojem, že se k němu lídři nechovali s dostatečnou úctou – najednou propadá záchvatům vzteku a je schopný rozjet vlnu násilných represí jen proto, že ho evropský prezident nepozdravil s patřičným nadšením.

RECENZE

Recenze: Russell Crowe jako Göring vkládá do komplikovaného odkazu Norimberku ďábelské charisma

Jde diagnostikovat zlo? Mladý vojenský psychiatr tomu věří a nemohl by si přát lepší subjekt, jak své teze stvrdit. Do péče mu byl svěřen Hermann Göring, právě zajatý druhý muž třetí říše, který ve své cele čeká na soudní proces …

V době, kdy rozjíždí válku prostě proto, že to považuje za dobrý způsob k udržení moci, už není nikdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. A Baranov stál při každém kroku vedle a poslušně nesl Vladimírův kufřík s lejstry. Celou dobu si uvědomoval, k jaké katastrofě pod jeho taktovkou Rusko směřuje, ale nedokázal odolat možnosti testovat hranice svých propagandistických dovedností. Důsledně nám tedy popisuje principy, jakými Putin nejprve utužil moc a následně plynule přešel k informační válce, díky níž se stává králem dezinformací od podpory národních evropských hnutí po popostrčení Trumpa do prezidentské pozice.

Čaroděj z Kremlu je ve své didaktičnosti a doslovnosti místy úmorným zážitkem. Je zjevné, že jde o film pro západní publikum, jehož jménem se tvůrci uchylují k občasné polopatičnosti. Pro našince tedy půjde chvílemi o poněkud zbytně ukecanou exkurzi, která si odškrtává povinné položky a přes svou upovídanost a délku pořád nemá čas věnovat kterémukoliv ze svých motivů opravdovou pozornost.

Přesto má Čaroděj z Kremlu svůj smysl i pro nás, i když to zní neintuitivně: Ponořte se do jeho úmornosti. Do životů mužů, kteří hýbou kontinentem, přesto je jejich existence prázdná, zbytečná a nenaplněná. Ne že by Assayas opakoval klišé, že lidé u moci jsou nešťastnější než my, takže vlastně není důvod je odstraňovat, protože ať se na jejich pozici dostane kdokoliv, bude nakonec mocí stejně smeten a rozdrcen. Jsou různé úrovně špatnosti a Putin stojí na těch nejvyšších příčkách, o tom není sporu. To nejintenzivnější, co nakonec při sledování Čaroděje z Kremlu zažíváme, je hlavně odpor nad ubohostí a malostí jeho protagonistů.

foto/video: © Bioscop 2026

Čaroděj z Kremlu
Le Mage du Kremlin
Francie / USA, 2025, 145 min
Česká premiéra: 26. 2. 2026, Bioscop
Režie: Olivier Assayas
Předloha: Giuliano da Empoli (kniha)
Scénář: Olivier Assayas, Emmanuel Carrère
Kamera: Yorick Le Saux
Hrají: Paul Dano, Jude Law, Alicia Vikander, Jeffrey Wright, Tom Sturridge, Will Keen, Dan Cade, Andris Keišs, Anton Lytvynov, Sergey Podymin
Produkce: Olivier Delbosc
Střih: Marion Monnier
Scénografie: François-Renaud Labarthe
Kostýmy: Jürgen Doering
Casting: Antoinette Boulat