Maďarský režisér György Pálfi znovu potvrzuje, že patří k nejodvážnějším evropským filmařům současnosti. Jeho nový snímek Slepice přichází s nečekaným hrdinou a ještě nečekanějším pohledem na svět, v němž se malé osobní příběhy odehrávají na pozadí velkých systémových problémů. Tragikomické drama sleduje slepičí vyvrhelku s černým peřím, která se vydává na cestu za svobodou a touhou po mateřství.
Pálfi se dlouhodobě nebojí experimentovat a posouvat hranice filmového vyprávění. Po surrealistické Taxidermii nebo kolážovém projektu Final Cut – Dámy a pánové přichází s konceptem, v němž se rozhodl odstranit člověka z centra dění. „Pohrával jsem si s myšlenkou, co by se stalo, kdyby středobodem vyprávění nebyl člověk,“ vysvětluje režisér. Výsledkem je film, který skrze zvířecí perspektivu komentuje lidské slabosti, nerovnosti i absurditu systému.
Práce se živými zvířaty bez počítačů
Zásadní je přitom způsob, jakým Slepice vznikala. Tvůrci se záměrně vyhnuli počítačovým efektům i umělé inteligenci a vsadili na práci s reálnými zvířaty. Titulní roli tak neztvárnila jedna slepice, ale hned osm „hereček“, které prošly náročným tréninkem pod vedením zkušeného cvičitele Árpáda Halásze. Každá z nich vynikala jinou dovedností, od běhání po klování, a natáčení se muselo přizpůsobit jejich možnostem.
Samotné natáčení probíhalo v Řecku, což nebyla náhoda. Pálfi, známý kritik maďarského režimu Viktora Orbána, má totiž ve své domovině omezené možnosti tvorby. Slepice tak vznikla jako mezinárodní koprodukce Maďarska, Řecka a Německa. I to se promítá do jejího univerzálního vyznění, které přesahuje hranice jedné země a míří k obecnějším otázkám osobní zodpovědnosti a vztahu jednotlivce ke společnosti.
Film si odbyl světovou premiéru na festivalu v Torontu, odkud si odvezl zvláštní uznání. Zahraniční kritiky vyzdvihují především schopnost přenést na zvířecí postavu překvapivou emoční hloubku. Divák má pocit, že slepice nejen jedná, ale také myslí a cítí, což dodává celému příběhu nečekanou intenzitu.
Do českých kin Slepice zamíří 16. dubna po uvedení na festivalu Dny evropského filmu. Černohumorné podobenství o svobodě, systému a mateřství tak má šanci oslovit publikum, které hledá něco jiného než tradiční filmové vyprávění. Pálfi znovu ukazuje, že i zdánlivě obyčejný příběh může získat zcela novou perspektivu, když se na něj podíváme z trochu jiného úhlu.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Aerofilms 2026
zdroj: Beáta Mrazíková
