Recenze: Divoké lišky jsou intenzivní drama o mladém boxerovi, který se hojí fyzicky i psychicky

Popularita boxu mezi mladými roste a jsou země, kde se mu věnuje každý desátý kluk. Divoké lišky, ke zhlédnutí ve Zlíně, jsou ale víc než o sportu, jsou o zmatení, jaké nadějný boxer začne cítit, aniž by si byl jistý, proč vlastně.

Měl štěstí?

V prvních minutách Divokých lišek by se mohlo zdát, že budeme sledovat sportovní drama spojené s filmem o dospívání, kde půjde rotě o to, jestli hrdina vyhraje v důležitém klání v boxu, popřípadě co pro něj takové vítězství bude znamenat. Po jednom z tréninků se ale Camille vydává se svým nejlepším kamarádem Nasserem krmit lišky, což je jejich oblíbená kratochvíle. Tentokrát se ale v zapovězeném lomu vydá dál než obvykle a v nestřežený okamžik mu nad propastí uklouzne noha.

Divoké lišky ve Zlíně
Čtvrtek 28. 5., 11:40, GAC
Středa 3. 6., 9:00, GAC

Zprvu se zdá, že měl Camille mnohem víc štěstí než rozumu. Desetimetrový pád, který ho mohl klidně zabít, mu vynesl jen tržnou ránu na ruce. Nějakých 50 stehů se možná zdá hrozivě, poškození se ale vyhnuly všechny zásadní svaly i žíly a k radosti doktorů se zranění hojí rychleji, než kdokoliv čekal. Mladý sportovec může do ringu už měsíc po nehodě – akorát, aby stihl hlavní zápas sezóny.

Jenže ne všechna zranění jde jasně kvantifikovat. Camille začíná trpět psychosomatickou bolestí, která ho pochopitelně značně vyvádí z míry. Vede ke ztrátě soustředění, sebejistoty, k nočním můrám a podrážděnosti. Brzy má panické ataky a jeho zmatenost roste. Stejně jako lidí okolo něj, kteří věřili tomu, že jejich šampion bude připravený za ně bojovat. Utužuje se pouze jeho vztah s dívkou Yas, jeho běžný kolektiv od sportovců po trenéry se mu naopak vzdaluje.

Co si počít?

S trvajícími problémy se stupňují i tlak a nervozita, oboustranná nespokojenost Camilla a jeho přátel ohledně toho, co si vlastně počít s někým, kdo je oficiálně fyzicky v pořádku, ale není schopný odvést požadovaný výkon. Tím spíš, že Camille odmítá návštěvu psychologa a raději falšuje zprávy od doktora, aby své bolesti přiřknul fyzický důvod – jde o lež, která se nevyhnutelně provaluje a dál komplikuje vzájemné vztahy v týmu a stvrzuje podezření, že Camille simuluje.

Režisér Valéry Carnoy není žádný mladík, táhne mu na čtyřicítku. Zatím si ale připsal jen několik krátkometrážních filmů. Jeho debut mu nyní vynesl pár vedlejších cen z loňských Cannes, včetně té pro nový talent na obzoru. A je to skutečně režie, na čem film jako Divoké lišky stojí, hned v závěsu s hereckými výkony. Scénář sám je hlavně námětem, jehož síla se projeví až v realizaci. V přesvědčivém ztvárnění hrdinova rozpoložení. A to se nepochybně daří. Fyzičnost světa mladých mužů, kolektiv nasáklý testosteronem a nevybitou energií, a následná rostoucí paranoia a zmatenost – to vše je velmi silné.

Je vidět, že Carnoy má zkušenost s prací s mladými herci, a to včetně některých, které obsadil zde. Pro hlavní roli šel po jistotě a vybral si nyní jednadvacetiletého Samuela Kirchera, který už má za sebou hlavní roli v celovečeráku Minulé léto (L’Été dernier, jež se zcela vyhnulo české distribuci) a výraznou roli v seriálu Pokušení (na HBO Max). Kircher tedy není nováček, přesto právě zde získává nejvíc prostoru, kde celý film směřuje pozornost na něj a jeho výkon. Zvládá to důstojně od tichých okamžiků po záchvěvy agrese.

Nevybouření kluci

Pokud zážitek někde drhne, tak ve vykreslení protagonisty. Sama jeho frustrace je pojatá a předvedená zcela funkčně, výchozím bodem je tu ale důsledná tabula rasa. O Camillovi toho příliš mnoho nevíme a příliš mnoho o jeho vnitřním světě se ani nedozvíme. Jeho záliba v krmení lišek je prakticky jedinou jeho charakteristickou vlastností, která mu dodává náznak individuality, i zde však máme problém si jeho motivace kontextualizovat.  Je možné, že se jedná o záměr a Carnoy chce vyprávět co nejvíce univerzálně. Vyhovuje mu tedy, když nám nic nebrání projektovat si do hlavního hrdiny, cokoliv nás napadne. Nejednou během sledování si ale uvědomíme, že nad rámec hrdinova problému vůbec netušíme, co si o něm myslet.

Přesto je ve snímku dost kvalit, na než se soustředit. A čím méně specifik známe, tím víc nás to tlačí k obecným úvahám o moderní maskulinitě a nárocích, jež chlapci a mladí muži cítí. Různé formy boxu jsou dnes populárnější než kdy dřív. Kluci chtějí dostát ideálu maskulinity ve světě, který jim k tomu neposkytuje mnoho autentických možností. Ve svém krátkém filmu Titan ostatně režisér zobrazil partu do půl těla vysvlečených děcek, co po sobě střílí z airsoftové pistole, aby si dokázala, že ustojí bolest. Téma nevybouřené maskulinity ho tedy zjevně zajímá. Navíc žijeme v době posedlé výkonem, odvedenou prací, maximální efektivitou lidské práce. Bolest, kterou člověk cítí oficiálně „bezdůvodně“, je transgrese, se kterou si je velmi těžké poradit.

Je toho tedy dost, na co se ve filmu soustředit a o čem přemýšlet. A taky je, na co se dívat, protože natočený a zahraný je velmi zručně, nemá tedy problém udržet nás v daném okamžiku. Divoké lišky stojí za pozornost i proto, že by mohly být počátkem kariéry několika talentovaných filmařů i herců.

foto/video: © Zlín FF 2026

Divoké lišky
La Danse des renards
Belgie / Francie 2025 92 min
Režie: Valéry Carnoy
Scénář: Valéry Carnoy
Hudba: Pierre Desprats
Hrají: Samuel Kircher, Yoann Blanc, Jean-Baptiste Durand, Jef Jacobs, Frédéric Clou, Guillaume Duhesme
Produkce: Inès Daïen Dasi, Julie Esparbes
Střih: Suzana Pedro