Na festivalu FIFELI v Litoměřích si můžete připomenout kultovní maďarský film z přelomu století Kontroll, alias Revizoři, který za čtvrt století neztratil nic ze své sugestivní dravosti. Snímek vznikal na základě frustrace režiséra zemí, kterou se naučil mít rád, a jedná se o strhující ukázku filmařské hektičnosti, která frčí možná ještě o kus víc nyní než v době premiéry.
Trochu Maďar, trochu Američan
Nimród Antal má možná ech maďarské jméno zděděné po rodičích, pochází ale ze Spojených států, kde se narodil a vyrůstal. Maďarsko doopravdy poznal až po pádu železné opony jako dvacátník. Na východoevropskou realitu se díval zprvu nevyhnutelně s odstupem turisty, jenž s daným místem nemá osobně mnoho společného. To může být v něčem výhoda a v něčem nevýhoda – jsou postřehy, kterých je schopný jen člověk žijící uvnitř systému, v jiných okamžicích rodákovi chybí odstup a nadhled.
Revizoři na FIFELI:
29. 8., 20:30, Letní kino
Scénář svého kultovního debutu Kontroll, česky Revizoři, dával Antal do kupy anglicky, což prozrazuje, že v duši zůstává Američanem. Psal ho ale na přelomu století, kdy už si stihl o Maďarsku po deseti letech přeci jen udělat určitý obrázek. A to nepříliš lichotivý, máme-li být upřímní. Antalovi se zdálo, že lidé nevyužili příležitost změny politického a ekonomického systému a místo toho, aby budovali lepší svět, se izolovali ve svých malých jednotkách a Maďarsko nechali na pospas komukoliv, kdo si chce kus utrhnout.
Asi nepřekvapí, že když se Antal rozhodl uvést film zosobňujícím tento étos, a zároveň film, k jehož realizaci je nezbytný exkluzivní přístup k státem řízené infrastruktuře, neměl rozhodně na růžích ustláno. Trvalo nějakou dobu, než se mu podařilo vymoct si přístup k pětihodinovému oknu, kdy přes noc soupravy budapešťského metra stojí, a během devadesátí natáčecích dní snímek zrealizovat. Bylo to možné jen pod podmínkou, že na začátku filmu vystoupí před kameru tehdejší ředitel místního dopravního podniku Botond Aba a vysvětlí, že skuteční revizoři se nechovají jako ti ve filmu. Možná byste si mysleli, že jde o ironický gag, ale kdepak, to plní produkce povinnou položku ve smlouvě. I když s nezáměrným komickým účinkem.
Nebojte, pro ironii přesto zbývá dost místa. A nejen pro ni. Antal možná není rodilý Maďar, rozhodně ale není pochyb o tom, že přijal za své excentrismus a expresivitu, jež jsou pro filmy této doby a tohoto regionu typické. A to nejen v kontextu Maďarska – Kontroll evokuje i české filmy této éry jako Samonáři či Jedna ruka netleská, mezi nimiž je chronologicky umístěn. Jen je lepší. Dokonce o tolik, že se jednalo o první maďarský film v Cannes po dvaceti letech, kde vyhrál pasující „cenu mladých“ a předznamenával konec čtvrt století dlouhé „temné éry“ maďarského filmu.
Světlo, tma a nic mezi
Revizoři se odehrávají v tísnivém světě ohraničením vstupními turnikety. Obydlují ho mnohé rázovidí postavičky, z nichž některé projíždí, jíné si z tohoto nehostinného místa pohlceného buď neproniknutelnou tmou, nebo oslepujícím umělým světlem udělaly domov. Specifické místo v něm mají revizoři – strážci pořádku, kteří mají za úkol oddělit ty, kteří mají právo zde být, a ty, kteří nikoliv. Místo pro společenskou alegorii jako dělané.
Právě do téhle svébytné kasty s Kontroll nahlížíme. Není pak o nic méně různorodá než lidé, s nimiž se potýkají. Najdeme tu neohrožené strážce pořádku, ale také figurky, které kdyby samy neměly přes rameno omotaný červený identifikační pás, byste nejspíš zaměnili s někým, koho opravdový revizor z metra okamžitě vyhodí.
Revizorská komunita nyní čelí nepříjemnému tlaku poté, co během jednoho měsíce již sedmý člověk spáchal skokem pod soupravu sebevraždu. Jenže co s ním mohou dělat kontroloři lístků, zvlášť když jsou pro ně většinou „opravdoví“ lidé zdrojem stresu, zesměšňování nebo i nebezpečí, když se snaží všemožně vyhnout pokutě? To je ale jen špička ledovce bizarních a někdy trochu surreálných a hororových anekdot, které revizoři zažívají.
Antal přináší epizodickou podívanou, pohromadě držící hlavně prostřednictvím postavy Bulcsúa (Sándor Csányi). Mladého kontrolora, který přes den honí hříšníky a v noci spí v prostorách stanic. Denní světlo neviděl už hodně dlouho a patřičně mu to leze na mozek. Přestože má ze všech postav nejblíž k „normálnímu člověku“ a divák má tedy tendenci se na něj upínat, i on je jedna velká hromádka neštěstí a problémů. Dost velkých, aby se mu banální rivalita s kolegou jevila jako nejdůležitější věc na světě, kvůli níž je vhodné i riskovat život.
Bez cíle a bez výmluv
Kontroll by se na první pohled mohl dočkat podobných výtek jako jeho zmínění čeští souputníci. Tedy že jde o bezcílný film, který nedokáže formulovat jasnou myšlenku. Tváří se jako generační výpověď, ovšem s tím, že nepojmenovává specifické generační výzvy. Míří na jakousi univerzální bezcílnost, která však platí víceméně v každé době. Postavy jsou buď karikatury, nebo prázdné nádoby. Samozřejmě nemůže chybět ani povinná manic pixie dream girl v podobě mladé ženy jezdící metrem v medvědím kostýmu.
Zrovna nedávno se na Facebooku Kamila Fily kritizujícího Samotáře rozjela vášnivá diskuse, nebo spíš hádka mezi většinou, která Ondříčkův film považuje za nezapomenutelný a určující film, s menšinou, která v nich vidí bezradné přešlapování. Až Antal však ukazuje, cit, s nímž se dá vyhnout těm největším pastem. Možná za to může jeho již zmíněný odstup a kritický pohled na Maďarsko, jež zaručují, že postavy a s nimi film neupadá do polohy sebelítostného a sebedojímavého vyprávění, k čemuž mají zmíněné české ekvivalenty blízko. V nich se zdá, že nevinný jedinec čelí nepřátelskému světu bez jakékoliv vlastní agendy, kdežto v Revizorech je jasné, že jakákoliv neuspokojivost plyne ze samotných lidí. Bulcsúa sice trpí typickou představou, že nedosahuje svého potenciálu, nicméně film mu nejde na ruku a nevyviňuje ho z toho.
I proto platí, že když film přepne do vážnějších a temnějších okamžiků, je i v této poloze zcela přesvědčivý a nepůsobí jako póza. Kontroll má rozhodně hranu a ochotu jít na doraz, především v podobě tajemného sériového vraha, o němž na rozdíl od postav víme, že stojí za domnělými sebevraždami. Sice platí, že ke konci vyznívá vyprávění maličko bezradně, celý příběh má však tak hutnou texturu, že mu nejde upřít výpovědnost a trefnost i bez zcela uspokojivé tečky.
Je škoda, že Antal na Revizory pořádně nenavázal a pokoušel se místo toho hledat štěstí v Hollywoodu, kde se nepřehoupl přes pozici zručného rutinéra. Jeho schopnost využít prostor budapešťského metra v maximální možné míře značí nepopiratelný filmařský cit. V systému kontrolované americké produkce se ale nemohl nikdy vyblbnout tak moc jako zde. Pokud tedy budete mít v Litoměřicích, nebo kdykoliv jindy příležitost, nenechte si tuhle stylovou podívanou ujít.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © FIFELI 2026
