„Roli Malíčka jsem si musel vybojovat. Rád se ve svých rolích schovávám,“ říká Aidan Gillen

Irký herec Aidan Gillen má dar, kdy dokáže svým metodickým a stylizovaným projevem strhnout na jakkoliv malém prostoru. Pokud se objeví ve vašem ansámblu, máte takřka jistotu, že alespoň jedna figura vyprávění utkví v paměti publika. Tohle štěstí měla nejslavněji Hra o trůny, kde ztvárnil Petyra ‚Littlefingera‘ Baelishe. Ale také The Wire nebo Peaky Blinders. A nyní ho má zlínský festival, kde Gillen představuje sympatický irský snímek Trad. V našem rozsáhlém rozhovoru jsme se od něj brzy odpíchli k otázkám, které odhalují Gillenův zájem o svou práci a mimo jiné prozrazují, proč Littlefinger vypadá, jak vypadá.

Vaše postava v Trad není ústřední, je ale výrazná. Jak svou dominantní rolí vůdce party, tak i svým vzezřením. Především čapkou, kterou nesundá z hlavy. To je nakonec krása podobných rolí – čím menší, tím větší exces je u ní přípustný. Podílíte se na designu takových postav?

Tohle je skutečně jeden z mých nejoblíbenějších aspektů téhle práce. Jsou herci, kteří necítí potřebu tímhle způsobem uvažovat a oblečou kostým, jaký jim určí kostyméři, a dají si udělat účes, na jakém se dohodne režisér s lidmi od make-upu. Já ale s radostí pracuju na konceptualizaci svých postav, jedná se pro mě aktivní proces. Vždy budu hrdý na to, kolik energie a vytrvalosti mě stálo vymínit si design Littlefingera ve Hře o trůny. Stejně tak jsem měl velmi jasnou představu, jak chci vypadat v Peaky Blinders. Správný kostým a vizuální prezentace jsou podle mě půlka výkonu. Všichni rádi mluvíme o úžasném Al Pacinovi ve Scarface, občas si přesto neuvědomujeme, kolik ze zážitku závisí na jeho památných košilích a make-upu.

Přesné pojetí postav je pro mě tedy zásadní a metodicky na něm pracuju. Chodím po ulici a pozoruju lidi, abych zahlédl unikátní výrazy a tváře. Někdy si je i fotím. Mám pak doma album plné výrazů, které chci někdy nosit. Jak říkáte, když hraje člověk vedlejší postavu, může dělat odvážnější volby. Jako první se mi vybaví Treacle Jr. z roku 2010, kde jsem si mohl dovolit opravdu excentrický výkon, který mě hodně bavil.

V případě Trad jsem se nechal silně inspirovat skutečným člověkem, který je v okolí Dublinu tak trochu místní legendou. Tímhle odhalením možná ledaskoho zklamávám, protože se mě vždy ptají, jak jsme vymysleli tu čapku. Poněkud demystifikující odpovědí je, že jsme prostě poprosili chlápka, aby nám půjčil svojí. Jinak to ale nešlo, protože tuhle osobu nejde jen tak imitovat. Zdálky byste si myslel, že je to bezdomovec, ale při pohledu zblízka vidíte, že má nasazené zlaté prsteny a každý kus oblečení je nějaká luxusní značka. Takže jsem jednoduše oblékl jeho šaty. Dokonce jsme natáčeli i v jeho domě, který je stejně excentrický jako on.

Imitoval jste i jeho chování?

Částečně, ale bez přehánění. Platí to obecně, když pracujete se skutečným předobrazem – nikdy nemůžete jednoduše kopírovat, co vidíte. Jistě, že když hrajete historickou osobnost, se kterou je silně spjato konkrétní vystupování, musíte to vzít v potaz. Proto když jsem hrál kontroverzního bývalého irského taoiseacha Charlese Haugheyho v minisérii Charlie, pečlivě jsem studoval jeho vystupování a sledoval stovky hodin záznamů. Možná to zní úmorně, pro mě to ale byla vzrušující zábava. Pak jsem však zkombinoval impersonaci a interpretaci tak, aby to za mě bylo přirozené a funkční.

Přiznávám, že jsem trochu obezřetný vůči jakékoliv impersonikaci a lpění na historické věrnosti. Pro mě je vždycky důležitý dramatický účinek.

S tím ve velké míře souhlasím. Jde o to udělat výkon zajímavějším ke sledování, nejde o věrnost pro věrnost. Proto je pro mě důležitější odříkat linku dialogu v příběhu odehrávajícím se před 500 lety s přesvědčením, než abych se třeba nutně pokoušel zcela zakrýt svůj přirozený způsob mluvy. Jistě, že někdy je třeba se někam posunout – můj neutrální styl irského přízvuku s vlivem britské i americké angličtiny není vhodný pro každou postavu. Není ale nutné jít do extrému ve snaze mluvit „historicky přesně“. Pokud odvedli režisér, kameraman, kostymér a tak dále dobrý výkon, tak bude iluze dost velká, aby to publikum nerušilo.

Zároveň jsem ale nerad „sám za sebe“, stejně jako nejsem rád na fotkách. Jsem raději v pohybu. A raději se stylizuju. Jsem přirozeně poněkud stydlivý, možná o sobě pohybuju, takže se rád schovávám ve svých rolích. To je pro mě herectví.

Jak snadné je pro vás přepínat mezi přízvuku? Jak asi odtušíte z mojí velmi agresivní slovanské angličtiny, obdivuju každého, kdo je schopný ovládat hlas jako vy.

Člověku nezbývá než dělat, co může a doufat, že mu to projde. Mám malý diktafon, na který si nahrávám, jak čtu noviny, a pak se poslouchám a kontroluju, jak to zní. Nechodil jsem do dramatické školy, nemám „techniku“, takže jde pro mě vždycky o věc intuice. To jsem vždycky cítil jako velký rozdíl mezi mnou a dalšími herci. Především, když jsem se dostal do Anglie a všimnul si, že prakticky všichni mají vystudovanou hereckou školu.

Paradoxně se může ukázat, že absence oficiální průpravy vás pro některé projekty dělá přitažlivějšími a vhodnějšími. Protože, podle mé zkušenosti, technika je pro mnohé něco, na co se spoléhají při absence inspirace. Protože já techniku nemám, nemůžu pracovat bez inspirace, musím cítit osobní napojení a zájem. A tím nechci shazovat kolegy, kteří techniku mají a spoléhají na ni. Nejspíš je ideální mít směsici obojího naráz. Se mnou máte ale jistotu přemíry inspirace.

Hrajete od velmi mladého věku, už jako teenager jste stál na prknech v profesionální kapacitě. Měl jste tedy hodně času najít si svůj postup.

Ano a můžu vás ujistit, že jsem zprvu nevěděl, co dělám. Mám štěstí, že jsem se ocitl vedle lidí, co ano, a v některých úžasných a odvážných projektech BBC.

Všiml jsem si, že vaši rodiče nebyli profesionálně aktivní v dramatickém umění, přesto mezi vámi a vašimi sourozenci se najednou tento zájem objevil. Co bylo tou náhlou inspirací?

Předně, v Irsku to k umění nikdy nemá člověk daleko. Moje máma je sice zdravotní sestra, má ale cit pro módu a recituje poezii. Existuje bezpočet lokálních a školních soutěží, které vás popostrkávají směrem zájmu o kulturní sebevyjádření. Vidíte to ostatně i v Trad, kde se lidé náhodně sejdou v hospodě a zahrají si společně na hudební nástroje. To je nedílnou součástí života v Irsku. Skoro všichni se věnují hudbě, recitaci nebo dramatu alespoň na amatérské úrovni.

Důvod, proč jsme se my dostali na profesionální úroveň a naši rodiče ne, je snad generační posun přístupu k téhle možnosti. Zatímco v 80. a 90. letech bylo jednoduší říct „Tohle bude moje práce“, v řekněme 50. a 60. letech se čekalo, že stranou toho budete mít „opravdové“ povolání. Moji rodiče by tedy museli překonat určité společenské překážky, zatímco když jsme se já a moje sestra společně přidávali k hereckému souboru, cítili jsme podporu a zájem.

Jste díky oněm velkým produkcím jako Hra o trůny a Peaky Blinders v pozici, kdy už můžete brát jen role, které vás autenticky zajímají?

Ano, ale to jsem dělal vždy, včetně oněch velkých rolí. Právě proto, že inspirace je pro mě nenahraditelná a nemohl bych ji simulovat. Jmenoval bych možná dvě role velmi zkraje kariéry, které jsem vzal „na zaplacení jídla“. Nikdy jsem se nebál odmítnout vděčnou roli, kterou jsem necítil.

Pamatuju si, jak jsem se rozhodoval mezi The Wire, který jsem tehdy tolik neznal, a jakousi rolí asistenta v Kriminálce New York, tehdy jednom z nejmasovějších televizních hitů vůbec. Nechci to příliš hanit, hlavně z respektu ke kolegovi, který tu roli vzal, ale když jsem si sám sebe představil, jak následujících pět let stojím na pozadí záběrů a zadumaně si prohlížím igelitové sáčky s důkazy, trochu mě přeběhl mráz po zádech. To není pro mě. Nehledě na to, o jak lukrativní nabídku šlo. A jakmile jsem se trochu seznámil s The Wire, bylo to pro mě jednoduché. Nemluvě o tom, že jsem po komunikaci s tvůrci věděl, že mě čeká dynamický role, během níž budu moct pracovat s několika předobrazy naráz. Přesně moje parketa.

Preferujete divadlo, plátna nebo tvorbu pro obrazovku/monitor?

Předně moc nerozlišuju, alespoň z mého hereckého pohledu, mezi filmy pro plátna a televizí. V posledních letech už se dá udělat hodně odvážných a zajímavých seriálů či televizních filmů.

Jste ostatně jedním z lidí, kteří tu změnu přinesli.

Asi ano, ale sám jsem měl velkou inspiraci. Když jsem byl mladý, považovala se ještě televize za chudého bratránka filmu. Za něco nižšího, méně důstojného. V Británii to byl vynikající herec Christopher Eccleston, kdo jako jeden z prvních řekl: “Fuck that!” Nabádal, že po potřeba jít tam, kde jsou lidi. Ne každý si může dovolit kino a divadlo, každý má ale doma televizi. Neměli bychom tedy připustit, aby se k televizní tvorbě přistupovalo jako k druhořadé. Dneska už to nikomu nepřijde revoluční, v 90. letech to ale nebyla samozřejmost a já nikdy nezapomenu, jak moc určující pro mě byla Ecclestonova vyjádření.

Jednou z vašich prvních zlomových rolí pak byla titulní postava původní verze seriálu Queer as Folk, kde jste v roce 1999 ztvárnil gaye. To tehdy také nebylo samozřejmostí.

Musím přiznat, že jsem vůbec nepřemýšlel o tom, co ta role znamená. Jestli je dobrý nápad ji vzít a jestli mi kariérně pomůže, nebo uškodí. Jednalo se o brilantní scénář a dynamickou figuru, která mě okamžitě strhnula. Text byl vzrušující, dramatický, nápaditý. Pro mě nebylo o čem se rozmýšlet. Tu roli mimochodem odmítl Christopher Eccleston, takže opisujeme hezký kruh. Pokud se nepletu, tak mě pro tu roli doporučil.

Tady se pak z velké části i zrodila, nebo přinejmenším stvrdila moje touha pracovat na designu mých postav. Kostymérka Michele Clapton razí důslednou spolupráci s herci a snaží se je do procesu zapojit. Rychle jsem si na to zvyknul.

Jsem trochu překvapený, že jste si to prosadil i u projektů jako Hra o trůny. Čekal bych, že zde bude poměrně rigidní přístup k tomu něco měnit podle preferencí herce.

Však ano! Ani nevíte, jak těžké bylo prosadit si, že Littlefinger má mít krátké rovné vlasy. Původně chtěli pracovat s mými tehdejšími přirozenými kudrnami, představovali si u něj i vousy – vlastně myslím, že si ho představovali jako vás! Ale to za mě pro tuhle specifickou roli vůbec nefungovalo. Viděl jsem útlou figuru v přiléhavých šatech, ze které netrčí nic tak „nekontrolovatelného“ jako kadeře.

Musel jsem nosit referenční fotografie a dlouze diskutovat. Především mě zaujal vysoký britský politik Peter Mandelson. Měl bych říct bývalý, od té doby musel odstoupit z funkcí kvůli přítomnosti v Epstein Files. Řekněme, že mě v něm cosi inspirovalo pro uchopení úlisné, nebezpečné postavy jako Littlefinger. Pamatuju si, jak s ním můj kamarád dělal sérii fotografií k rozhovoru a já mu nabízel, aby v textu zmínili jako zajímavost, že jeho vzhled je inspirací pro Littlefingera. Byl ale taktnější než já a nechal si to pro sebe.

Je pro vás herectví v tuhle chvíli dost? Jste už podepsaný jako spoluscenárista pod snímkem Pickups z roku 2017.

Víte, jaká je pravda? Nejsem moc dobrý na psaní. Tohle byla výjimka, kdy jsem spolupracoval s jiným kamarádem. Je něco jiného improvizovat na místě a něco jiného si sednout a napsat scénář. Mnoho herců, možná včetně mě, ovlivňují některé dialogy na místě tak moc, že by se de facto dali považovat za spoluautory scénáře. Nejčastějším příkladem bývá De Niro v Zuřícím býku. Prakticky nikdo ale nic takového nevymáhá. Důležité je, že onu svobodu máme, jméno v titulkách je druhotné.

A co se týče režie, tak to chraň pánbůh! Nikdy bych neměl trpělivost k nezbytnému dialogu se studii a producenty. Jsem tak moc účastný, jak jen herec v mantinelech svých možností může, a tak mi to vyhovuje.

Když pracujete na filmu nebo seriálu, cítíte, že vám pod rukama vzniká něco, co bude výjimečně rezonovat popkulturou, nebo vás reakce veřejnosti překvapí? Váš monolog „Chaos je žebřík“ ze Hry o trůny je nejspíš vůbec nejznámějším kusem textu z celého seriálu, a tím jeden z nejrozpoznatelnějších monologů popkultury 10. let. Tušil jste to, když jste ho pronášel?

Za tím monologem je celá historie. V první řadě ale musím říct, že tak obří úspěch u Hry o trůny jako takové samozřejmě nikdo nečekal. Stejně jako v případě The Wire a stejně jako v případě Peaky Blinders. Jedna věc je, že víte, že na projekt HBO se podívá hodně lidí, bude mít velkou kampaň a bude se o něm nějakou dobu mluvit. Nikdo ale nemůže předvídat, že se něco dočká tak velké všudypřítomnosti.

Když se ale bavíme o chaosu a žebříku, jednalo se zprvu i výplňkovou scénu, která se nám válela na podlaze střižny od první série s tím, že kdybychom někdy potřebovali v epizodě zaplácnout stopáž, vždy se dá vytáhnout. Nešlo tedy v žádném ohledu o něco, na čem bychom lpěli.

Ve třetí sérii na ni konečně přišla řada. Zjistilo se ale, že audio je nepoužitelné z důvodu nevhodného ruchu. Byla náhoda, že jsem byl na dosah postprodukčního studia v Belfastu a mohl přijít scénu předabovat. A jakmile jsem ji poslouchal, nyní v kontextu celé epizody, najednou mi to zapadlo do sebe. Trval jsem na tom, že to musíme dělat znova a znova. Seděl jsem u toho asi dalších pět hodin, dokud jsem měl pocit, že nemůžu udělat víc. Během toho jsem to posunul k trochu větší extravaganci a performanci, jaké si výsledná montáž žádala. Jsem vděčný, že mi to dovolili, protože si celou akci představovali jako dvacetiminutovou rychlovku. Takže ano, potenciál téhle scény jsme nakonec pochopili a já se postaral o to, abych mu nezůstal nic dlužen.

Vlastně jsem se divil, když jsem se připravoval na rozhovor, že máte za sebou jen málo práce v hlasovém herectví. Čekal bych, že někomu s vaší schopností přednesu se nabídky od Pixaru a Dreamworks pohrnou. Nebo nemáte zájem?

Na co mi chodily nabídky především, je voiceover k reklamám, a o to jsem opravdu zájem neměl. Nemám potřebu prodávat někomu whiskey. Největší, co jsem v tomto ohledu dělal, bylo asi načtení audio knihy Umění války od Sun-c’. Moc jsem o tom nepřemýšlel, a byl pak zaskočený, že se podle všeho v Americe jednalo o obří hit. S několika přáteli jsem pracoval na jejich animaci, ale není toho mnoho. A nemyslím, že bych se tomu vyhýbal, i když to nevyhledávám. Nějak k tomu zkrátka nedošlo.

Trad na Zlín Film Festivalu
pondělí 01. 6. v 18:00 – GAC – sál 4

Zjistil jsem ale, že máte na kontě i roli ve videohře Quantum Break.

Jistě, ale tam nejde o voice acting, nýbrž plnohodnotný herecký výkon, který jsem předvedl před desítkami kamer a tvůrci ho následně převedli do digitální podoby. Mělo to blízko tomu, čím je proslulý Andy Serkis, můj kolega z divadla, kterého jsem znal dávno před tím, než ztvárnil Gluma. Pamatuju si, jak čekal krátké posezení v dabingovém studiu, ale Petera Jacksona tak zaujal, že se stal nedílnou součástí projektu, s nímž strávil roky života a následně se stal největším odborníkem na motion capture herectví. Vždy ve mně tedy byl kousek zvědavosti a byl jsem rád, že si to můžu vyzkoušet. Strávil jsem s tím projektem dva roky času a v nich asi šedesát kumulativních dní práce.

To je vlastně dost hodně. Na place typického filmu jako Trad pravděpodobně trávíte jednotky dní.

Jistě, i když v tomhle případě jsem tam byl i mimo vlastní scény. Jednalo se o ten typ projektu, na kterém pracují lidi, co se mají rádi, a jejich spolupráce přesahuje povinnost. Kdybych hodně chtěl, odbudu si takové natáčení za dva dny, ale můj přístup byl přesně opačný. Pronajali jsme dům na pláži a užili si každý okamžik.

Jinak ale máte pravdu – hra jako Quantum Break je časově náročnějšínež typická filmová produkce, proto je dobře, že technologie je dost daleko, aby nešlo o ztrátu času a ten výkon se opravdu nějak dostal na monitor.

Často jste dnes zmínil práci s přáteli. Skutečně se zdá, že nemáte problém přijímat role v relativně malých věcech, často kraťasech, od poměrně neznámých tvůrců. Berete to tak, že jim svým kulturním kapitálem pomáháte? Protože pro veřejnost je na velké části těchto projektů nejzajímavější vaše účast.

Někdy za tím není o moc víc, než že po třech skleničkách vína někomu slíbíte, že mu zahrajete ve filmu, a pak je vám hloupé ho odřeknout. Jinak je to skutečně tak, že člověk rád pomáhá malým projektům. Jde ale o oboustranný užitek. Takové filmy jsou zábavné, nápadité, je radost na nich pracovat. Obzvlášť na kraťasech. Možná to není objektivně nejproduktivnější přístup k práci, ale neměnil bych. A někdy sami sebe překvapíte – uděláte s kamarády malý film, od kterého čekáte, že ho uvidí pár lidí na dvou festivalech, a najednou máte nominaci na BAFTA. To se nám vloni stalo u Nostalgie. Nevyhráli jsme, ale hej, už tak jsme překonali vlastní očekávání.

Myslíte, že publikum je na stejné notě? Dostává se patřičné pozornosti tomu, co považujete za své dosavadní nejlepší výkony?

Jistěže ne, ale to není chyba publika, je to věc distribuce. Většina lidí se rozhoduje podle toho, co má na očích. Nemůžeme čekat, že budou po kvalitních zážitcích složitě pátrat. Proto pro nás tehdy bylo tak důležité dostat kvalitu na obrazovky.

Když jsme natočili Treacle Jr., dočkal se přívětivého festivalového kolečka, odnesl si pár milých, ale méně prestižních cen a mělo se za to, že jeho životnost končí. Najednou ho v BBC náhodně zařadili do programu bezprostředně po přenosu Glastonbury Music Festival a ze dne na den ho viděli dva miliony lidí. To je jen úplná náhoda a o kvalitě toho filmu neříká nic nového – prostě dostal šanci.

Býváte spíš součástí ansámblu, než že byste ztvárňoval hlavní role. Jedná se o preferenci, nebo snad o kletbu někoho, kdo ztvárnil až příliš výraznou postavu v příliš slavném seriálu?

Jde o mou preferenci. Ztvárnil jsem za život několik hlavních rolí a užil si je, už jsme zmiňovali Queer as Folk. Má to něco do sebe. Ale jak padlo na úplném začátku, vedlejší role umožňují okázalost a expresivitu, které mi imponují. Vždycky si vyberu vyšinutější možnost. Pamatuju si, jak se nám do rukou dostal scénář na Titanic. Nakonec jsme se ani nepokoušeli role získat, místo toho jsme s Andy Serkisem natočili film Mojo, nad kterým se od té doby slehla zem. My se ale vyřádili na naprosto nekompromisním projektu, poprvé vyrazili do Benátek a cítili se, jako bychom to dokázali. Mnohem lepší než se někde čtyři roky plácat ve vodní nádrží v Mexiku. Stejně by mi nedali Jacka! Nicméně Jason Barry, který roli, o kterou bych usiloval, ztvárnil, odvedl na malém prostoru sám úžasný výkon. Práce na Titaniku pak sama musela být úžasný zkušenost. Mě to ale vždycky táhne k té méně jisté, víc svérázné možnosti. I proto si myslím, že můžu sám sebe pořád překvapovat a jsem přesvědčený o tom, že cokoliv mám za sebou, moje nejlepší výkony leží v budoucnosti.

foto/video: © Zlín FF 2026