Divočina: Zahajovací film Finále je rodinné drama o světě, který se kolem nás rozpadá. Silný debut ukazuje, že méně umí být více (recenze)

Marta se po letech strávených v toxickém vztahu rozhodne opustit manžela Milana a společně se dvěma dcerami hledá bezpečí u svého stárnoucího otce na odlehlém venkově. Namísto vytouženého klidu se ale ocitá ve světě ovládaném jeho přesvědčením, že se blíží katastrofa. Otec ji i vnučky postupně zapojuje do svérázné školy přežití, zatímco okolní krajinu zaplavují divoká prasata a Martu stále silněji dohánějí vzpomínky na vlastní dětství i pocit, že nad svým životem znovu ztrácí kontrolu. Když navíc nečekaně přijíždí Milan, napjaté rodinné vztahy se vyhrotí až na hranici tragédie. Mysteriózní rodinné drama Divočina o útěku, odpuštění a hledání rovnováhy ve světě, kde se největší hrozby neskrývají v lese, ale mezi nejbližšími, zahajuje festival Finále Plzeň a posléze zamíří i do běžné distribuce.

Figury plné kontrastů

Jan Vlasák hraje Starýho jako zapšklého cynika neustále rozkročeného mezi minulostí a budoucností. Truchlí po manželce a zároveň se zarputile připravuje na přicházející katastrofu. Fenomén prepperství sice film nezkoumá nijak zvlášť do hloubky a nejde ani o jeho hlavní téma, scénáři se ale daří nenásilně otevřít zajímavou otázku, která v našem prostředí nebývá příliš ohledávána. Covid a vybrakované regály s toaletním papírem a rýží přitom jasně ukázaly, že otázka, kde končí adekvátní připravenost a začíná paranoia či frustrace z nekontrolovatelnosti budoucnosti, může podnětně rezonovat i v českém divákovi. Zvlášť v zemi, která si po dekádách povšechného klidu v posledních letech prošla pandemií, tornády, povodněmi i přílivem uprchlíků z nedaleké války.

Výkon Kláry Issové v roli Marty je komplexní, křehký, ale zároveň plný ženské síly. Juraj Loj si pak evidentně dal za cíl vybírat si zcela proti svému typu všechny dostupné role opovrženíhodných predátorů. Dobře pro diváka, protože jeho Milan je stejně mrazivý jako politováníhodný a slovenskému herci se perfektně daří prodat mačo fasádu, pod níž se skrývá zamindrákovaný ubožák. Osobně bychom mu ale do budoucna přáli také o něco jednodušší a odpočinkovější postavy, snad i proto, aby nespadl do škatulky, ze které se mu bude jen obtížně drápat ven. Bezvadné jsou i obě holčičky v rolích Martiných dcer. Jejich radost z objevování nového světa a oči dokořán vnášejí do jinak docela temného příběhu vítané světlo, aniž by film v jejich scénách sklouzával k infantilitě. Tvůrcům se podařilo najít přirozeně působící dětské herečky, které mezi sebou navíc mají uvěřitelnou rozpustilou chemii.

Vztahy a interakce postav navíc působí opravdově, plasticky a uvěřitelně. Cítíme ty dlouhé roky křivd a bolestí, ale i lásky, která mezi nimi navzdory všemu pořád někde hluboko uvnitř je.

Vedle tak precizního a jemného herectví Vlasáka, Issové a Loje trochu nelichotivě vynikají výkony naturščiků a neherců v některých vedlejších rolích. Týká se to zejména mladého Kovboje, kterého ztvárnil Jan František Uher. Není samozřejmě fér srovnávat debutanta s kapacitami, s nimiž sdílí scénu, při sledování se tomu ale nelze úplně vyhnout. Na druhou stranu tak výrazný kontrast, kdy bezelstný a jemný mladík působí jako z jiného světa, dává svým způsobem smysl i z hlediska vyprávění. Jeho postava jako by zastupovala zcela jiný typ maskulinity než Starej a Milan, s nimiž má Marta tak komplikované vztahy. Vedle Kovboje navíc hlavní hrdinka o to víc působí, jako by na zádech nesla tíhu celého světa. Jeho čistota a zvláštní způsob projevu tak nakonec do příběhu svým způsobem zapadají.

Méně umí být více

Když žehráme nad přebujelými rozpočty hollywoodských velkoprodukcí, často zároveň nechápeme, proč tuzemská kinematografie investuje desítky milionů především do dalších zaměnitelných romantických komedií. V obou případech jde vlastně o podobný problém: přesvědčení, že diváka je nutné získat buď co největší podívanou, nebo co nejbezpečnějším a nejlépe prodejným příběhem. Přitom jistý nedávný, námi do zblbnutí opěvovaný horor vznikl za částku srovnatelnou s rozpočtem běžné české romantické komedie, a vystačil si především s několika herci, tmou a precizně vystavěnou atmosférou.

Nejde tedy o to, že by u nás na ambicióznější filmy nebyly peníze. Spíš se příliš málokdy investují do výrazné autorské vize, silného tématu a promyšlené práce s obrazem a zvukem. Právě proto nelze než uznale pokynout převážně mladému týmu stojícímu za Divočinou, který podle našeho soudu pracoval s podobným rozpočtem a nepotřebuje nákladné atrakce ani masově líbivou zápletku, protože ví, co chce sdělit a jakými prostředky toho dosáhnout. Jakkoli debut místy nezapře určitou neotesanost typickou pro prvotiny, jeho výpovědní hodnotu ani audiovizuální vyspělost mu upřít nelze.

Snad díky dokumentárnímu zázemí střihačky a režisérky Evženie Brabcové a vizuálnímu čarování kameramana Davida Hoffmana (který má s prasátky bohaté zkušenosti už díky Mordu) se do Divočiny daří promítnout nebývalou autenticitu, ať už jde o pozorování drobných nuancí ve tvářích herců, nebo pohledy do divoké přírody. Divočina je v nejlepším smyslu minimalistická, nijak jí to ale neubírá na působivosti. Díky absenci prvoplánových atrakcí se navíc může soustředěně věnovat emocím, které chce předat. Silnou a sugestivní atmosféru dokonale dotváří také ambientní, nenávodná, podmanivá hudba Jonatana Pjoni Pastirčáka a slovenské umělkyně Katarzie. Je vždycky radost vidět tuzemský film, jehož režie dovede vystavět scénu i bez hudebního doprovodu. Nadšením pak křičíme, když je soundtrack zároveň sám o sobě tak podmanivý, ačkoli na sebe při sledování prvoplánově nestrhává pozornost. Tady se to daří dokonale.

Nenaděláš nic

V příběhu se poněkud nahodile objevují náznaky nadpřirozených prvků, například tajemná postava ukrytá ve stínech. Většinou je lze vysvětlit jako snové vize hlavní hrdinky a ztělesnění všudypřítomných neurčitých obav, v jinak velmi civilním příběhu ale mohou působit poněkud rušivě. Na působivém celkovém dojmu naštěstí žádnou výraznější kaňku nezanechávají.

Film subtilně otevírá hned několik témat, ať už jde o mateřství, toxické vztahy nebo domácí násilí. To všechno ale jako by mimoděk ustupovalo do pozadí před všudypřítomnou tísní, že svět kolem nás se mění a že se za naším každodenním plahočením životem odehrává cosi většího a horšího. Vůbec k tomu přitom nejsou potřeba velká gesta. Divočina si vystačí s podmanivou atmosférou divokého lesa a přírody, která se kolem postav nenápadně, ale vytrvale proměňuje. Pomalu se vaříme jako žába v hrnci, zatímco se po vesnici potulují přemnožená divoká prasata a řeka se vylévá z koryta. Nejde přitom ani tak o starou dobrou mileniálskou environmentální úzkost jako spíš o všeobecnější pocit nevyhnutelné katastrofy, se kterým se tolik lidí v současnosti budí i usíná. Na otázku, zda se skutečná divočina skrývá uvnitř nás, nebo kolem nás, si pak můžeme odpovědět sami.

Divočina na Finále Plzeň:
Velký sál Měšťanské besedy – 25. 9., 19:00

Divočina
Drama
Česko / Maďarsko / Slovensko 2026 88 min
Režie: Evženie Brabcová
Scénář: Evženie Brabcová, Aneta Sláma Honzková
Producent: Jakub Rálek
Kamera: David Hofmann
Hudba: Katarzia, Jonatan Pjoni Pastirčák
Hrají: Klára Issová, Jan Vlasák, Juraj Loj, Jan František Uher, Josefína Ramešová, Michaela Černá, Jakub Tvrdík, Jiří Bohatý, Gabriela Pyšná, Jiří Racek, Hana Marie Maroušková, Jasmina Anna Karavarsami

foto/video: © CinemArt, Totalfilm Media 2026