Robert Eggers má pro filmové příšery slabost. Dopřává jim navíc svět, ve kterém se člověk bojí ještě předtím, než některá z nich vstoupí do záběru. Po Čarodějnici a Nosferatu se nyní pouští do Vlkodlaka, s nímž nás zavede na anglický venkov 13. století. Aaron Taylor-Johnson hraje sedláka stiženého kletbou, Lily-Rose Depp jeho manželku a Willem Dafoe lovce pátrajícího po bestii, která sužuje okolní krajinu. Rodinné drama tak dostává velmi nepříjemnou příchuť: nebezpečí může mít tvář člověka, s nímž sdílíte domov. Do českých kin Vlkodlak dorazí na začátku ledna 2027 a očekávání pomáhá přiživovat trailer, který vám teď nabízíme.
Vysvětlení pro lidskou krutost
Scénář Eggers napsal s islandským spisovatelem Sjónem, se kterým už připravil Seveřana. Také tentokrát má příběh kořeny v dávných představách o světě, kde pověry určují lidské jednání stejně samozřejmě jako hlad nebo strach ze smrti. Středověká Anglie ostatně k takovému vyprávění nabízí výborné podmínky: za hranicí vesnice začíná krajina, nad níž člověk nemá kontrolu, a vysvětlení pro lidskou krutost se snadno hledá v ďáblu a prokletí. Eggers se přitom podle svých slov odklání od pozdějších žánrových pravidel včetně stříbrných kulek. Vlkodlačí mytologii chce znovu přiblížit době, kdy podobným příběhům lidé skutečně věřili.
Na podobné výpravy do minulosti má režisér nezaměnitelný výtvarný cit. Jeho filmy spojují pečlivě vystavěné kompozice, strohé interiéry, znepokojivá krajina a světlo, které ze tmy vykrojí právě tolik, aby zbytek zaměstnal divákovu představivost. V Čarodějnici tížila šedivá obloha a temný les, v černobílém Majáku diváka svíral úzký obraz a v Nosferatu se krása historických prostor potkávala s rozkladem a všudypřítomným stínem.
Velkou zásluhu na této podobě jeho tvorby má stálý kameraman Jarin Blaschke, který pracuje také na Vlkodlakovi. Eggersova minulost bývá špinavá, tělesná a nehostinná; dobové kostýmy a prostředí pomáhají vytvořit pocit, že z tohohle světa nebude snadné uniknout. Právě spojení výtvarné preciznosti s pomalu narůstající úzkostí dává jeho hororům tak osobitou atmosféru.
Dosavadní čtveřice celovečerních filmů mu přitom zajistila pozici jednoho z nejvýraznějších současných žánrových autorů. Čarodějnice mu v roce 2015 vynesla cenu za režii na Sundance a později také dvě ceny Independent Spirit za nejlepší debut a první scénář. Zároveň výrazně upozornila na Anyu Taylor-Joy. Maják postavil proti sobě Roberta Pattinsona a Willema Dafoea a jeho černobílá kamera získala oscarovou nominaci. S Seveřanem, v němž hlavní roli ztvárnil Alexander Skarsgård, Eggers rozšířil svůj záběr o velkou vikinskou ságu a dočkal se příznivého kritického přijetí. Největší komerční zásah ale přišel s Nosferatu: gotický horor utržil celosvětově přibližně 182 milionů dolarů a získal čtyři oscarové nominace za kameru, výpravu, kostýmy a masky. Pro režiséra s tak vyhraněným rukopisem je to silný důkaz, že si jeho pochmurné světy dokážou najít i široké publikum.
Eggersova herecká rodina
Vlkodlak navíc působí jako další setkání postupně se rozrůstající Eggersovy herecké rodiny. Taylor-Johnson, Lily-Rose Depp i Dafoe se vracejí po Nosferatu, přičemž pro Dafoea jde po Majáku, Seveřanovi a upírském hororu už o čtvrtou spolupráci s Eggersem. V obsazení nechybí ani Ralph Ineson, jehož hluboký hlas provázel už Čarodějnici a který se objevil také v Seveřanovi a Nosferatu. Režisér ostatně podobně znovu přizval Anyu Taylor-Joy do své vikinské ságy. Známým tvářím tak nabízí nové podoby posedlosti, strachu a střetu s něčím, co je přesahuje. Tentokrát bude hlavní pozornost patřit Taylor-Johnsonovi a jeho proměně v titulní monstrum. Po Eggersově upírovi máme dost dobrých důvodů být zvědaví, jaké místo v jeho temné filmografii si vybojuje vlkodlak.
Do českých kin film 7. ledna uvede CinemArt.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Rory Mulvey / © 2026 FOCUS FEATURES LLC, CinemArt
