Dokument Homeless Blues režisérky Libuše Rudinské sleduje více než rok život lidí bez domova, kteří dostali šanci začít znovu v neobvyklém projektu městské části Praha 9. V obytných buňkách na okraji města, mezi sady, mosty a železniční tratí, vznikla komunita, která se snaží vrátit důstojnost lidem stojícím mimo systém. Časosběrný film zkušené dokumentaristky, autorky snímků Pavel Wonka se zavazuje nebo Můj otec George Voskovec, přináší intimní portréty lidí hledajících nový začátek – a připomíná, jak těžké je zvednout se ze dna, ale také jak silná dokáže být lidská naděje. Film je právě uváděn na festivalu Jeden svět.
Proč jste si jako téma svého nového filmu vybrala právě ojedinělý sociální experiment v Praze 9, kde lidé bez domova získávají obytné buňky výměnou za práci a údržbu okolí?
Když jsem v roce 2023 natáčela dokument Historie obce Vysočany, zabrousili jsme se štábem do podivné osady v Klíčovských sadech. Vypadalo to tam jako někde v Rusku na vesnici, kam jsem v 90. tých letech hodně jezdívala. Takový to byl neutěšený bordýlek, jednoduché dřevěné ploty a ohrady, ve kterých byla hospodářská zvířata. Ukázalo se, že zde žijí bezdomovci, kteří jsou pod ochranou městské části Praha 9. Něco jsme i natočili a projekt krátce zmínili v onom dokumentu. Protože mě to hodně zajímalo a vyptávala jsem se dost detailně radních, jeden z nich mi nabídl, abych o tom natočila dokument pro televizi. Přišla jsem tedy s námětem za Radomírem Šofrem z České televize a on spolu s Janou Hádkovou to pomohli prosadit. Měla to být padesátiminutovka a nakonec je z toho celovečerák.
Ve filmu sledujeme intimní momenty jako je svatba Karly a Martina na vinici nebo tichý smutek paní Margity žijící se zvířaty v sadech. Jak náročné bylo získat si v této komunitě důvěru?
Janečkovi, nebo spíš Karla, byla od začátku vstřícní. Karlin muž Martin byl takový tichý, moc se neprojevoval, a tvářil se pořád trochu nakysle. Od něho jsem čekala protesty, ale zvykl si na nás a i já na něho, a nějak jsem si ho i oblíbila. Margita byla jiná, nechtěla s námi nic mít, tak jsem jí navrhla, že ji budeme točit tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. S tím souhlasila a pak postupně se přestala před objektivem skrývat. Přiznám se, že Margitu jsem si opravdu velmi zamilovala. Líbí se mi jaký je to dříč a jak to umí se zvířaty. Je stejně stará jako já a i když její životní trajektorie je o dost jiná než ta moje, i já jsem zažila velkou osamělost. Nerozuměla jsem si s mojí matkou a už od 15 let jsem měla zaječí úmysly, utíkala jsem nejdřív na víkendy do Ostravy, kde jsem studovala fotografii, a když jsem se po maturitě na gymnáziu dostala na FAMU, pohltila mě Praha, a domů jsem jezdila jen výjimečně. Například Vánoce jsem většinou trávila sama na koleji. Musím ale říct, že i když mě rodiče finančně podporovali, cítila jsem se odmítaná a vlastně jsem si připadala jako bezdomovec. Proto mi některé jejich návyky nepřišly neznámé. Možná to vycítili a po docela krátké době se začali chovat nenuceně. Své v tom sehrál i kameraman Míra Hurt, který je velmi přátelský, nad ničím neohrnuje nos, pil s nimi jejich kafe, a nedržel si takový odstup jako by se dalo čekat od lidí z filmového štábu. A samozřejmě velkou zásluhu na tom má Karel Valenta, jejich terénní pracovník, který mě všem představil. Na uvítanou jsem všem přivezla nějaké jídlo a pivo. Jídlo nebo cigarety jsem jim pak občas přidávala k jejich honorářům. Když byly z jejich stran nějaké pochybnosti o našem záměru, mohla jsem vždycky říct, že to mám za úkol od úřadu. Ale byly tam na začátku nějaké šarvátky, jeden chlapík se tam zabejčil a strašně nám nadával, pak se to ale zase otočilo a byl jak medvídek k pomazlení. U jiného muže se zas jeho nálady střídaly, jednou byl milý a pak zas nás podezíral z nějakých leváren. Cítil se nedoceněný a zneuznaný.
Sledovala jste hrdiny více než rok – vidíte v modelu bydlení v unimo buňkách skutečnou cestu k trvalému restartu, nebo je to spíše nekonečné ‚blues‘ o hledání domova?
Bojím se, že u některých to opravdu bude jen nekonečné blues. Jednak už jsou trochu starší, dvěma protagonistům je přes 60 let, a jednak většina z nich má na krku exekuce z nejrůznějších důvodů – neplacení nájmu, dluhy na alimentech, ale nejvíc na zdravotním a sociálním pojištění. Proto většinou nechtějí legálně pracovat, protože by jim po stržení dlužných částek nic nezbylo a nájem by neměli z čeho zaplatit. Řeší to různými brigádami a dohodami nebo nefinančním plněním. Někde pouklízejí a pak se za to mohu v chráněném prostředí osprchovat, vyprat si a tak. I s úřadem mají uzavřenou dohodu, takže nějaké malé peníze na skromné živobytí mají. Někteří však mají dobře našlápnuto. Jsou pracovití a hledají cesty, jak se posunout dál. Měla jsem například vytipovanou rodinu, a když jsem přišla natáčet, už tam bydlel někdo jiný. Odešli do jiného města za prací a odstěhovali se na ubytovnu. Dosud to byla jediná možnost, jak se posunout dál. Město však má nově plán na sociální bydlení pro ty, kteří se osvědčují. Na jeden rok dostanou možnost bydlet v sociálním bytě, který patří městu, budou zaměstnání u Pražských služeb, které jim budou nějakou částku strhávat z platu a spořit ji, aby do roka a do dne byli schopni odejít do komerčního nájmu a zaplatit si z těch naspořených peněz kauci. Je to žhavá novinka, tak uvidíme, jak se to osvědčí.
Homeless Blues na festivalu Jeden svět
19. 3. v 15:00 Evald
Jaké poselství byste si přála, aby si diváci – a možná i politici z jiných měst – z příběhu Homeless Blues odnesli, zejména v kontextu dnešní bytové krize?
Těžko radit. Zásadní, co se mi na jednání zastupitelů naší Prahy 9 líbilo, že ze dvou variant řešení problematiky bezdomovectví, které je napadaly – buď bezdomovectví potírat, nebo je začlenit – si vybrali tu lepší možnost. I z tohoto důvodu jsem hrdá patriotka. Já sama jsem si z natáčení přinesla poznání, že společnost nemůže být tvrdě ekonomicky zaměřená v duchu „Buď se o sebe sám postaráš, nebo nepřežiješ“. Nejsme zvířata a nemůžeme razit zákon džungle. Někteří lidé mentálně, emočně či lidsky úplně nedospějí a společnost by jim měla poskytovat podobnou ochranu jako dětem. Někdo prostě do systému nedokáže přispívat a prevenci jaksi nejde vytvořit. Nikdo si nevybere, jakým lidem se narodí. Režisér Vojtěch Jasný, který žil v Americe, kdysi řekl, že Evropa je zastaralá, že žije v Americe a že tam i umře. Nakonec ale umíral několik let v Čechách, v péči obětavého člověka. Jsem z mnoha důvodů hrdá Evropanka a v posledních letech i hrdá Češka. Líbí se mi, že Evropa je solidární a že solidární a štědří jsou právě Češi. Projekt typu Homeless Blues má šanci přežít tam, kde je vůle propojit úřad, policii, a další složky, které musí spolu kooperovat. Není to jednoduché a chce to zapáleného koordinátora. Ohledně bytové krize, je to pro mně trošku otázka na tenký led. Já si totiž myslím, že by žádná bytová krize být nemusela, kdyby existovala dobrá bytová politika. Spousta bytů se nepronajímá obyvatelům měst a obcí, ale slouží pro krátkodobé pronájmy. To by se muselo řešit snad jedině nějakými pobídkami pronajímatelů, aby pro ně bylo výhodnější mít dlouhodobé nájemníky, než jen turisty na jednu noc. A druhá věc je, že spoustu bytů hlavně v Praze vlastní ruští oligarchové, kteří je nakoupili za peníze, které ukradli ruských občanům. Kdyby se vyvlastnily, hned by bylo víc bytů k pronájmu. Třeba právě Ukrajincům, kteří k nám před nimi utíkají.
Snímek je kromě Jednoho světa právě k vidění ve vybraných kinech po celém Česku.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Rudinska film
zdroj: K. Vorlíčková, L. Medková
