Na severovýchodě Prahy v sadařské oblasti vyčlenila už před deseti lety Městská část Praha 9 prostor pro takzvané „bezdomovce“, aby neskončili jako další z obětí svého označení a z těžké životní situace mohli ještě najít cestu ven. Jednoduché obytné buňky se spolu s vzájemnou kooperací mohou stát novým začátkem. Režisérka Libuše Rudinská strávila na místě rok a sledovala, jestli se dá takhle nejen přežívat, ale i žít. Homeless Blues, jak se jmenuje nejen program, ale i samotný film, je nyní ke zhlédnutí na festivalu Jeden svět a následně v kinech po celém Česku.
Minové pole dobrých úmyslů
Když filmař zpracovává téma Homeless Blues, prodírá se minovým polem, na kterém ho čeká mnoho nástrah. Je velmi snadné dopustit se řady chyb, často motivovaných těmi nejlepšími úmysly. Vzpomenout lze třeba na čtyři roky staré Zdola, v němž jiný český dokumentaristický tým pojal téma dost nešťastně. Sledovali jsme v něm člověka, který týden uprostřed léta předstírá, že je bezdomovec, a sebedojímá se nad tím, jak to je těžké. Úmysl byl jistě dobrý, ale ten přístup… ten moc dobře nevyznívá.
Téma lidí bez domova, přesněji řečeno lidí vyčleněných z běžného systému práce a konzumu, se snadno může stát spektáklem, při němž žasneme nad něčím extravagantním a bizarním. Snadno může jít o misery porno, v němž se rochníme v utrpení druhých. Stejně snadno lze sklouznout k infantilizaci sledovaných lidí, které bezděky vnímáme jako stěží svéprávné bytosti s povrchnějším a jednodušším vnitřním světem. A odtud je jen krůček k romantizaci, kdy život v těchto podmínkách začneme považovat za čistší, autentičtější a jednodušší než naše vlastní civilizační pachtění. V případě Homeless Blues, jež je spolufinancované Hlavním městem Praha, se také nabízí riziko, že se dílo stane vyprázdněným pamfletem proklamujícím úspěch celého programu.
Z většiny těchto nedostatků lze snímek obvinit nanejvýš na úrovni jednotlivých scén, nikoliv však filmu jako celku. Občas se tu trochu ulpívá na neštěstí, občas rozverná hudba podtrhává místní svérázná přátelství a okamžiky pohody. Právě proto, že spolu tyto momenty koexistuje v kontrastu, ale nelze obvinit film jako takový, že příliš propadá stereotypům či vlastní povrchní perspektivě, kterou by nezvládal překonat. Rudinská sleduje své subjekty s citem a dává jim prostor mluvit.
Jak z toho ven
Většina z přítomných se pak odhaluje jako v nejlepším slova smyslu obyčejný lidi. Žádný jaderní inženýři, ale zdaleka ani vesničtí idioti. Často nešťastníci, kteří se dostali do exekučních pastí a nebylo prakticky nic, co mohli dělat. Nebo kvůli jedné zdánlivě banální úřednické nebo administrativní chybě spustili pád domina, na jehož konci byli najednou nezaměstnatelní. A nyní, když se pokouší pracovat, jim prakticky celou výplatu seberou. Je velmi snadné v takovou chvíli propadnout beznaději a propadat se hlouběji do propasti – Rudinská však věnuje pozornost těm, kteří ještě uchovávají naději.
Největším zádrhelem tu pro někoho jistě bude emocionálně didaktický hudební doprovod, který poněkud zplošťuje scény a tlačí je do specifické škatulky. Možná ale, že tvůrci cítili, že jde o jediný způsob, jak projekt, vznikající zjevně za skromných podmínek, dostatečně ozvláštnit a udržet tak pozornost publika. Vizuálně a řemeslně má film spíš televizní než kino look, ostatně na obrazovkách koprodukující České televize ho jistě uvidí největší část publika. Přesto se filmaři snaží, a hudba jim v tom přeci jen trochu pomáhá, aby byl výsledek prezentovatelný i v sále. Když si k tomu připočítáme, že na takových projekcích, ať už na Jednom světě, nebo u snaživějších lokálních kinařů, následuje obohacující diskuze, máme tu dost důvodu, abychom pobyt snímku na plátnech považovali za legitimní, i když nejde o dokumentární blockbuster s vymakaným audiovizuálem konkurujícím fikčním filmům či videoklipům.
Prostě žít
Homeless Blues jistě není všepohlcujícím pohledem na problematiku lidí bez domova – schopnost a ochota účastnit se programu Prahy 9 jsou ostatně samy o sobě filtrem, jež zaručují, že se zde nesetkáme s těmi nejtěžšími případy. Dílo ale o sobě žádné falešné sliby nepředkládá. Tvůrci nemají ambici téma lektorsky pokrýt, do dění ani nevstupují mluvící hlavy, které by předávaly data a přesné informace o reintegraci přítomných. Pokud se dozvíme něco o jejich životním posunu a jejich ne/schopnosti včlenit se do standardního systému, slyšíme tak z jejich úst a z jejich úhlu pohledu. Jedná se skutečně o čistou observaci.
Homeless Blues na festivalu Jeden svět
14. 3. v 17:30 Kino Lucerna
+ debata s režisérkou, starostou Prahy 9 a terénním pracovníkem
19. 3. v 15:00 Evald
A jak to tak bývá, observaci neporučíš, takže se během sledovaného roku žádná z postav nedostala z jasného bodu A do bodu B, kdy by prošla nějakou zásadní proměnou a octla se v zcela nové situaci. Jistě, vidíme jednu svatbu a jeden rozchod, lidé žijí své životy, když ale partnerský pár sní o tom, že „v zimě… a co v zimě, už v létě bude mít své vlastní plnohodnotné bydlení a všechno bude jiné!“, jedná se o poněkud lichou představu a pravděpodobnější je, že člověk bude na konci roku v podobném bodě jako na začátku. Ale takový je nakonec život. Filmařům to pak umožňuje soustředit se na nuance každodenního bytí, namísto nutnosti sledovat cestu k nějakému velkému zvratu.
Principem projektu Homeless Blues je jeho dočasnost, má být jen přechodným záchranným kruhem, který umožňuje lidem v těžké situaci se nadechnout a zkoordinovat. Snímek je ostatně věnovaný „těm, kteří to nevzdávají“, čímž je myšlen návrat do „normální společnosti“. Přesto je hezké, že zde vidíme lidi prostě žít, trápit se svými vztahy, radovat se se svými přáteli. Nejde jen o závod ze špatného místa na správné. Nejde jen o propagaci „nově nalezené produktivity“, ale opravdu „života“. Možná, že zhodnocení celého projektu s větším odstupem bude někomu chybět, film by pak ale ztratil svůj intimní rozměr. Observace mají nevyhnutelně své limitace, ale také silné stránky. A tento projekt jich umí využít.
Rozhovor s režisérkou filmu přineseme 18. března.
Homeless blues (2026)
Dokumentaristka strávila rok observací účastníků programu Homeless Blues, kteří se pokouší vyhnout osudu „bezdomovectví“. Není svědkem žádných šokujících výjevů ani velkých dramat, ale normálních životů, které čelí nadměrným překážkám.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Rudinska film 2026
Homeless Blues
Dokumentární
Česko, 2026, 70 min
Česká premiéra: 14. 3. 2026, Rudinska film
Režie: Libuše Rudinská
Scénář: Libuše Rudinská
Kamera: Vojtěch Kosobud, David Ployhar, Miroslav Hurt, Libuše Rudinská
Střih: Miloš Málek
Zvuk: Jan Hála, Jiří Koťátko
