Recenze: Netflixovský One Piece přináší i v druhé řadě tak potřebnou dávku naivně pozitivní energie

Pánbůh ví, že ve chvíli, kdy se celý svět řítí k záhubě, potřebuje člověk trochu optimismu. Netflixovský seriál One Piece, adaptace kultovního anime i mangy, se tedy nemohl vrátit v lepší chvíli. Nikde jinde tolik dětinského a naivního nadšení neuvidíte.

Králem pirátů

V druhé sérii pokračujeme v podobném duchu jako v té první. Naivně dobrosrdečný mladík Monkey D. Luffy (Iñaki Godoy) stojí v čele své party nově nalezených přátel a společně s nimi míří za svým cílem: legendárním pokladem One Piece, po jehož nalezení se bude moct prohlásit za krále pirátů. V patách mu jsou jednak mariňáci s jeho dědečkem admirálem, představitelé řádu, ale hlavně tajemné a brutální uskupení Baroque Works, jež má rozhodně za lubem cosi nekalého.

Seriál, pokud vám doposud zcela unikl, se odehrává v šíleném pestrobarevném světě, kde pirátství znamená svobodu. Existuje tu i nadpřirozeno, především díky tajuplnému a velmi vzácnému ďábelskému ovoci, jehož pozření člověku natrvalo propůjčuje unikátní schopnosti. Luffy, který jako dítě na jeden takový plod narazil, je od té doby natahovací, jako by byl z gumy.

Šarm série spočívá v jejím bezostyšném a hrdě naivním optimismu, který opakovaně staví proti všem traumatům a trápením, jichž si každá postava připsala víc než dost. Luffyho neutuchající odhodlání a dětská přímočarost se zas a znovu ukazuje být tím nejlepším způsobem, jak odzbrojit všechny protivníky a udělat si nové oddané přátele. Jeho posádka je složená takřka výhradně z rozbitých lidí, kteří se nechali nakazit Luffyho přístupem k životu a konečně můžou díky němu zažívat trochu radosti.

Nemožné je možným

One Piece je doposud nejúspěšnější hranou adaptací mangy či anime co do zachování excentricity originálu. Pravověrní možná namítnou, že i tým Netflixu se drží zkrátka, tedy relativně vzhledem k pověstné sérii, který je velmi „extra“ i na poměry japonského étosu. One Piece patří k nejrozvázanějším a nejdivočejším sériím vůbec. Když si ale připustíme reálné limitace fyzického světa a nevyhnutelnou ztrátu expresivity, tak to, co tvůrci Steven Maeda a Matt Owens dokázali, je neuvěřitelné a dlouho se mělo za to, že nemožné.

Berou nás do světa, kde je hrdinům v patách padouch tak drsný, že v koutku úst nežvýká v každý okamžik jeden, ale hned dva obří doutníky naráz. Jiný útočí pomocí svých explodujících holubů z nosu a další hraje k bitvě na saxofon a ve své obří paruce skrývá šest samopalů. Jeden z hlavních hrdinů Roronoa Zoro (Mackenyu Maeda) nebojuje s jedním, ani se dvěma, ale rovnou se třemi katanami naráz. A v druhé sérii porazí Tyranosaura Rexe. Ve finální epizodě stojí Luffy proti padouchovi, který má místo rukou motorové pily.

A to všechno vypadá… normálně? To není vhodné slovo, rozhodně to ale vypadá přirozeně. Vypadá to, že to k sobě patří, že to vše dává smysl. Je přitom vážně obdivuhodné, jak málo kompromisů bylo v tomto směru nutné dělat – hrdinové, ve svých pestrobarevných kostýmech, se dokonce často fyzicky pohybují jako kreslené figurky. V tomto ohledu exceluje hlavně sám Iñaki Godoy, ztělesňující étos celého příběhu naprosto mistrně.  Bylo by tak snadné, aby jeho věčná radost působila jako trapná křeč, ale One Piece zkrátka drží v jednom kuse.

Tím nechceme říct, že by tu One Piece určoval standard pro následující adaptace. Tato konkrétní předloha se svým specifickým světem plným záměrně nepadnoucích součástek se převádí do podoby barevné pastyše plné extravagance i s živými herci snáz než většina jiných příběhů. Zdaleka ne každý kreslený materiál by bylo možné pojmout stejně. Vzpomenout si jde na nechvalného Pepka námořníka s Robinem Williamsem v čele, který se důrazně snažil zachovat estetiku animace a dopadl jako ohyzdný, nezáměrně skoro hororový zážitek. Animace při svém převodu do hrané kinematografie zpravidla potřebuje určitý stylistický útlum, musí být nevyhnutelně přízemnější. One Piece tedy je a bude spíš výjimka, jejíž hravost a kouzlo nebude mít mnoho srovnání.

Poctivá radost

Nadále platí, že One Piece si své pozitivní emoce zaslouží tím, že je ochotný je postavit do kontrastu s méně příjemnými momenty. Prakticky každý postava si s sebou nese smutný příběh, který opravdu dokáže chytit za srdce. A přestože přístup tvůrců k násilí odpovídá v základní rovině animované pohádce, tedy že hlavní hrdinové jsou v důsledku nesmrtelní, přesto jsme svědky i několika překvapivě brutálních a tentokrát záměrně hororových scén. Jedna ze záporaček má schopnost manifestovat odnikud desítku rukou, které před našima očima povraždí celou jednotku vojáků – v takovou chvíli dokáže být One Piece i působivě strašidelný.

Pomáhá i poctivost celé produkce. Samozřejmě, že se dočkáme nemála digitálních efektů, rozumné množství jich ale zůstává praktických. Oceníme to především během akčních scén s nerealisticky nadsazenou, přesto fyzickou choreografií, kterou zjevně předvádí buď skuteční herci, nebo dubléři. Setkáváme se přesto konečně i s plně digitálním mluvícím sobem Tony Tony Chopperem, který jistě co do fotorealističnosti nemůže konkurovat vysokým standardům hollywoodských blockbusterů, přirozeně ale zapadá do světa One Piece, který tak i tak zahrnuje řadu záměrně umělých prvků.

Druhá série je ve všech ohledech nástavba té první. Komu se líbila, dostane plnohodnotný přídavek, který po třech letech čekání rozhodně prospěje. Nejslabší je bohužel zrovna první epizoda, nenechte se však odradit, show se brzy rozjede. Možná někoho zamrzí, že Luffyho spor s dědečkem a vůbec mariňáci jsou prakticky nepřítomní a roli záporáků přebírají zcela Baroque Works, i tak ale platí, že tvůrci v poněkud anarchicky vyprávěné předloze zvládají nalézat kontinuitu a konzistenci.

Jedná se v tomto ohledu o rozumný kompromis, kdy si dobrodružství uchovává epizodický nádech, přesto se z epizody na epizodu táhne i základní linka. Tvůrci navíc slibují, že na třetí sérii nebudeme muset čekat tak dlouho – možný ji uvidíme už příští rok, nebo přinejhorším přespříští. Dokola opakujeme, jak škodlivé je pro divácký zážitek nekonečné čekání. Jednak kvůli udržení zájmu, ale také kvůli stárnutí herců (obzvlášť palčivému u mladého ansámblu). Rozhodně tedy vítáme, že na další injekci nakažlivého optimismu nebudeme muset čekat tři roky.

foto/video: © Netflix 2026

One Piece – Série 2
USA, 2026, 8 h 1 min (Minutáž: 54–66 min)
Na VOD: 10. 3. 2026
Tvůrci: Steven Maeda, Matt Owens
Režie: Emma Sullivan
Předloha: Eiičiró Oda
Scénář: Matt Owens, Ian Stokes, Ashley Wigfield
Kamera: Trevor Michael Brown
Hudba: Sonya Belousova, Giona Ostinelli
Hrají: Makkenjú Arata, Emily Rudd, Iñaki Godoy, McKinley Belcher III, David Dastmalchian, Morgan Davies, Michael Dorman, Craig Fairbrass, Jacob Romero, Taz Skylar
Produkce: Tom Hyndman, Takuma Naitô
Střih: Eric Litman
Zvuk: Paul Lucien Col
Scénografie: Tom Hannam (set dekoratér)
Kostýmy: Kerry-Anne Barnard
Casting: Bonnie Rodini, Junie Lowry-Johnson, Libby Goldstein