Dva filmy o krasobruslaři Nepelovi. Jak se to stalo? Ptáme se režiséra Šampióna Jakuba Červenky

Z hollywoodské historie dobře známe fenomén „twin films“, kdy se v krátkém časovém rozestupu objeví dva či více velkých filmů s nápadně podobným tématem, často v důsledku jejich paralelního vývoje, snahy svézt se na aktuálním trendu nebo prosté shody okolností. Z české a slovenské kinematografie mnoho takových případů neznáme. Jen před pár měsíci jsme se ale dočkali v kinech adaptace životního příběhu slovenského krasobruslaře Ondreje Nepely pojmenovaného prostě Nepela, a už 9. dubna do nich vstoupí snímek Šampión, který se soustředí na dva rozhodující dny v životě stejného sportovce. Jak se stalo, že filmový životopis stejné osobnosti vznikl souběžně dvakrát? Jde spíš o konkurenci, nebo zajímavý umělecký dialog? Je nevýhoda mít premiéru až jako druhý? Jak se dá různými způsoby přistoupit ke stejnému tématu? A je Šampión spíš intenzivní sportovní film, nebo intimní drama o svobodě a tlaku společnosti a doby? O tom si Martin Mažári popovídal s režisérem Jakubem Červenkou.

Od gripu k režii

K filmu jste měl blízko už jako dítě, když jste sledoval práci svého otce osvětlovače na natáčení. Pamatujete si moment, kdy vám došlo, že se filmem chcete i živit?
Já jsem vlastně za svůj život nepoznal jinou práci, jiný obor ani jiné řemeslo. Takže jsem k tomu logicky směřoval od mala. Už v raných teenagerských letech jsem si chodil na natáčení přivydělávat.

Nakonec jste se věnoval dokumentům, reklamě i hranému filmu. Je nějaký formát, který vás dnes nejvíc baví a naplňuje?
Tím, že jsem si během své cesty mohl vyzkoušet prakticky všechny možné formáty, našel jsem v každém určité naplnění. Ať už šlo o videoklipy, kterých jsem udělal opravdu hodně, nebo o dokumenty a reklamy. Logicky jsem pak dospěl k celovečerním filmům a to je to, co mě naplňuje nejvíc.

Zmínil jste videoklipy. Napadlo mě, jestli člověka práce v hudebním průmyslu nenaučí něco specifického pro film. Třeba cit pro rytmus.
Spíš to tehdy byla nejpřímější cesta. Po své krátké anabázi na filmové škole v Písku jsem si šel založit produkci na živnost a dostat se ke klipům bylo tehdy nejsnazší. S kamarády, které jsem poznal v Písku i potom v Praze, jsme si v rámci videoklipů mohli zkoušet spoustu různých přístupů a formátů. Navíc jsme ještě hodně točili na film, protože se bavíme zhruba o letech 2003 až 2007. Byla to ještě doba filmu, digitál tehdy nebyl tak rozšířený.

Co zpětně považujete za nejdůležitější zkušenost z víc než dvaceti let, které jste strávil v branži?
Já si dokonce myslím, že těch víc než dvacet let se týká podnikání, ale ještě dávno předtím jsem u filmu pomáhal hlavně u gripu, u kamerové techniky. Pro mě bylo formující a obohacující vidět pracovat mnoho kameramanů a režisérů, z nichž někteří už dnes nejsou mezi námi, a od každého se snažit něco pochytit. To bylo asi to nejdůležitější.

Stane se pak, když člověk takhle začíná u kamery a techniky, že má přirozeně blíž k obrazové složce a potrpí si na ni víc?
Já si myslím, že samozřejmě ano. Tím, že tu zkušenost mám a vozil jsem nejednoho kameramana na kamerovém vozíku, dokážu dnes na place pomoct, ať už gripům postavit jízdu, nebo osvětlovačům. Nedělá mi to problém. Ale hlavně mi to pomáhá při přípravě záběrů, protože člověk ví, jak se kamera dokáže chovat.

Když dva dělají totéž…

Pojďme k vašemu novému projektu Šampión. Jak ten projekt vznikl? Byl impuls od vás, od producentů, nebo přišel odjinud?
V roce 2016 jsem začal připravovat film Hovory s TGM. Vedle toho jsem dlouhou dobu působil v Bratislavě a na Slovensku. Měli jsme s kamarádem hudební vydavatelství, vydávali jsme hlavně slovenský hip hop, ale i český. Tím, že jsem v Bratislavě i bydlel, navíc v ulici nedaleko stadionu, věděl jsem o tom jménu samozřejmě už dřív, i když jsem o Ondreji Nepelovi tehdy neměl nějaké hlubší znalosti.

Když jsem ale připravoval Hovory s TGM, začal jsem se o to jméno víc zajímat. V tom filmu Masaryk říká, že potřebujeme padesát let nerušeného vývoje, abychom mohli být tam, kde chceme být. A když jsem se pak o Ondrejovi dozvěděl víc, třeba i z vyprávění maminky, která říkala, že v jejich době to byla obrovská hvězda a dívky ho měly vylepeného všude možně, uvědomil jsem si, že Masarykovi těch padesát let nevyšlo úplně podle představ. Když si vezmete období od roku 1928 do normalizace v sedmdesátých letech, zaujalo mě to jako určitý protipól k Hovorům s TGM. Na jedné straně myšlenky demokracie a svobody, na druhé straně Nepela jako velká hvězda té doby a otázka, co totalitní režim dokáže udělat i s takovou osobností. Jak ji využije pro propagandu a jak ani taková hvězda nemůže v totalitě žít svobodně. Kdybych to měl shrnout, k Nepelovi mě přivedli Masaryk s Čapkem.

Nemůžeme se vyhnout tomu, že v posledním roce vznikly shodou okolností hned dva filmy o Nepelovi. Nabízí se různé teorie, ale pokud vím, o nic takového nešlo. Proč se to podle vás sešlo?
Dalo by se to shrnout jako hříčka osudu. Když to ale řeknu za sebe, já jsem na tom projektu začal pracovat o mnoho let dřív. Od roku 2018 jsem byl ve spojení s rodinou paní trenérky Hildy Múdré, která tehdy ještě žila. Chtěl jsem se k ní dostat a poprosit ji o svolení nějakým způsobem to téma zpracovat. Od toho roku jsem byl v kontaktu s jejím synem Pavlem Múdrým, který mě zásoboval informacemi, a po smrti paní trenérky jsme od rodiny dostali i zapůjčené oblečení.

V jakém momentu jste zjistil, že nejste jediný, kdo tenhle příběh připravuje? A jak jste zareagoval? Vyhecovalo vás to, nebo jste uvažoval i o tom projekt opustit?
Dozvěděl jsem se to až ve chvíli, kdy už jsem na tom pracoval tři čtyři roky. Takže mě to nijak nemotivovalo k tomu projekt zastavit. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to někdy v roce 2021. To už jsme přitom na začátku roku 2020 dostali v Česku grant na vývoj scénáře.

Byl jste někdy s tvůrci druhého filmu v kontaktu? Uvažovali jste třeba o nějaké koordinaci?
Vím, že kolegové producenti s nimi v kontaktu byli, myslím někdy v letech 2021 nebo 2022, ale ke shodě na nějaké koordinaci nedošlo.

Oni o vašem filmu věděli, když začali točit svůj?
Myslím si, že zodpovědný producent by si měl zjistit, co se na trhu děje a jaké projekty který fond podpořil. Takže si mohli dohledat, že v Čechách byl podpořen grant na scénář našeho projektu.

Mám pocit, že z té situace úplně radost nemáte.
Dnes už to tak asi neberu. Vlastně můžu být rád, že se to téma dostalo do společnosti. My jsme v rámci našeho projektu šli podle plánu. Už někdy od roku 2023 jsme měli naplánovanou premiéru na letošní rok.

Takže ten termín byl v plánu od začátku?
Ano. Od začátku jsme věděli o dvou významných akcích, které s tím souvisejí. O zimní olympiádě v Miláně a o mistrovství světa v krasobruslení v Praze.

Přesto, že jste se takhle trefili do ideální bruslařské sezony, je v něčem nevýhoda být druhý? Zvažovali jste, že se pokusíte být v distribuci první?
Ne, to ne. Já si naopak myslím, a říkal jsem to i svým kamarádům z reklamní branže, že být druhý může být spíš výhoda než nevýhoda. První film totiž odpracuje návrat jména do veřejného prostoru a vy pak můžete hrát pro publikum, které už je připravené.

Jak se jako tvůrce vyrovnáváte s tím, že vznikají dva filmy o stejné osobnosti? Vnímáte to jako konkurenci, nebo spíš jako tvůrčí dialog?
Popravdě už to ani nijak extra neřeším.

Jenže srovnání se asi nevyhne jediná recenze.
To je možné. Lidé rádi srovnávají. Kdyby to tak nebylo, měli bychom jen jeden řetězec rychlého občerstvení, jen jednu kolu a žádnou druhou. Navíc se to v historii filmu stalo už mnohokrát. Není to nic ojedinělého.

Takže to na vaši tvůrčí trajektorii nemělo žádný vliv?
Nemohlo mít, protože ten projekt byl od začátku myšlený tak, jak je dnes dokončený.

Věděli jsme, že půjde o intenzivní sportovní drama, velmi dynamické svým vyprávěním a přístupné roku, ve kterém vzniká. Tedy i tomu, jak jsou dnes lidé zvyklí vnímat audiovizuální dílo.

Zároveň jsme chtěli využít některé dobové prvky a odkazy. Třeba v hudební složce. Věděl jsem, že v rámci jízd na mistrovství zazní vážná hudba, objevuje se tam Eva Pilarová, postavy kolem Soulmenů nebo Jakub Ursiny, syn Deža Ursinyho. Máme tam písničky Soulmenů. A já jsem třeba našel první vystoupení Kraftwerk z roku 1970 a poslal ho Michalu Novinskému s tím, že něco v tomhle duchu by se mi do filmu líbilo.

Měl jste možnost vidět druhého Nepelu?
Neměl. Tu možnost jsem zatím neměl.

A necítíte ani zvláštní chuť si ho pustit?
Není to o tom, že bych nechtěl. Spíš nejsem člověk, který by ležel ve filmech a seriálech. Radši si pustím mluvené slovo nebo nějakou starší rozhlasovou hru. Když doma všichni spí, poslouchám a představuju si věci ve fantazii.

Kde tedy jako tvůrce audiovizuálního díla berete inspiraci? Čistě ze sebe?
Spíš z toho, čím jsem prošel. To jsou tisíce hodin na place. Ono se toho hodně opakuje, replikuje a různě posouvá. Samozřejmě je dobré najít si někdy konkrétní referenci, abyste viděl, jak k něčemu přistoupil někdo jiný. To jsem dělal i u Hovorů s TGM.

„Snít znamená žít“

Váš film se odehrává v roce 1973 během mistrovství světa v Bratislavě. Proč jste si vybral právě tenhle moment Nepelova života?
Protože mi přišel a pořád přichází jako chvíle rozhodnutí, jako zásadní životní zkouška. Myslím, že je to něco, na co se dokáže napojit každý divák, protože všichni máme za sebou nebo před sebou nějaké životní zkoušky. Ať už je to maturita, autoškola, státnice, žádost o práci, cokoli. Člověk se podle mě dokáže napojit na stav mysli, kdy vám o něco opravdu jde a vy to musíte prokázat. To byla jedna z věcí, kterou jsme si se scenáristkou Ninou Morgenstein vzali jako něco přenositelného i pro diváka.

Všiml jsem si, že se nějakou dobu pracovalo s názvem On. Proč jste od něj upustili?
On byl můj pracovní název. Myslím, že pod tím názvem se žádalo o některé granty. Je to hezký název, ale když jsme řešili, jak se film bude jmenovat, byl jsem zrovna v postprodukci a ve filmu několikrát zazní slovo „šampión.“ Myslím, že dvakrát nebo třikrát to říká Cyril Dobrý Adamovi Kubalovi, který hraje Ondreje Nepelu. V tu chvíli mi došlo, že Šampión je pro tu postavu signifikantní a má i marketingový potenciál.

Jak se vám hledala rovnováha mezi sportovním dramatem a osobním dramatem? Bylo pro vás důležitější zrekonstruovat atmosféru krasobruslení sedmdesátých let, nebo zachytit Nepelův vnitřní svět?
Samozřejmě bylo potřeba přemýšlet i o době normalizace. O době, kdy byli státní bezpečností sledováni nejen vrcholní představitelé politbyra, ale i největší hvězdy. Nic jí neuniklo. Takže tam byl i politicko represivní tlak na postavy, ať už na Nepelu, Evu Pilarovou nebo zpěváky. Všichni, kdo nějak vyčnívali, byli pod drobnohledem. A nejen oni. Režim skrze strach dokázal lidi ovládat. A to je další úhel pohledu na Ondreje v našem filmu.

Jaký klíč jste hledali k obsazení, hlavně u hlavní role, kde se nabízela podmínka bruslařské schopnosti?
Já jsem od začátku věděl, že bruslení nebude podmínkou. Když jsem film začal vymýšlet, hledal jsem reference a našel jsem Já, Tonya. Je to skvělý film. Když jsem si pak četl, jak ho natáčeli, říkal jsem si, že není možné, aby herečka bruslila tak, jak to ve filmu vypadá. A zjistil jsem, že tehdy použili techniku výměny obličeje. Řekl jsem si, že to je cesta, jak natočit krasobruslařské scény dynamicky, bez toho, abychom to museli zachraňovat jen střihem detailů a celků. Takže jsme šli cestou výměny obličeje v celovečerním filmu. Profesionální krasobruslař dostal obličej našeho herce. Věděl jsem tedy, že to, aby herec uměl bruslit, pro mě není podmínka.

Takže Adam Kubala si ve skutečnosti všechno neodbruslil sám?
Je dobře, že to tak působí, ale není tomu tak. To je filmové kouzlo. Jediná zásadní podmínka byla, že musíme hledat ve slovenském prostředí. I když na Slovensku působím přes dvacet let, mám slovenskou manželku a ke Slovensku mám blízko, stejně bych si netroufl nechat Čecha věrohodně mluvit slovensky. Myslím, že Češi to neumějí. Takže jsem věděl, že musíme najít slovenského herce. Hledali jsme ho víc než rok, skoro rok a půl.

Co by si podle vás měli diváci ze Šampióna odnést? Je to film o sportu, nebo spíš o svobodě, tlaku společnosti a době?
Jak jsem si to v hlavě utřídil, myslím si, že v našich životech je důležité o něčem snít. Ondrej měl svůj sen, šel za ním a splnil si ho. A já jsem si to shrnul tak, že snít znamená žít.

Filmy zrají roky

Říkal jste, že Šampión myšlenkově navazuje na Hovory s TGM. Bude mít tahle pomyslná trilogie nějaký závěr? Víte už, kam se vydáte dál?
Ta otázka není otravná, naopak. Při vývoji filmu se člověk nemůže upnout jen na jednu věc. Za dobu, co jsem pracoval na tomhle filmu, jsme mezitím třeba pomohli Budařovi s pohádkou a natočili jsme Velkého pána, pokračování loutkové pohádky Malý pán. Já to přirovnávám ke kuchaři, který má na plotně víc jídel v různých fázích. Někde se teprve začíná, jinde se dělá vývar, něco už se chystá k servírování. Třeba na filmu o Pepi Bicanovi pracuju už dvanáct let a blíží se to momentu, kdy by se to v nejbližších letech mohlo natočit. Stejně tak mám rozpracovaný projekt o Emilu Háchovi.

Zmínil jste už podruhé, že s projekty žijete opravdu dlouhé roky. Je pro vás úleva, když je pak konečně vypustíte do světa?
Pro mě je především radost být na tom natáčení s těmi lidmi. To je skvělé. A pak samozřejmě přijde určitá úleva. Když se nikomu během natáčení nic nestane, producenti neprodělají kalhoty a podaří se překonat všechny překážky, které každá cesta přináší, tak je to dobrý pocit. A potom, když vidíte na schvalovacích projekcích a později i po dokončení filmu reakce diváků, je to radost. Během postprodukce ten film vidíte nesčetněkrát, ve střižně, při zvuku, při obrazových úpravách. Ale až zpětná vazba od lidí tomu dá poslední smysl.

„Posloucháte Totalfilm Podcast“

Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.

foto/video: © Continental Film, Bontonfilm, CinemArt; audio: Totalfilm Media 2026