Když v roce 1939 vtrhla do kin komedie Cesta do hlubin študákovy duše, nikdo netušil, že se z ní stane kulturní dědictví, které bude bavit i diváky v 21. století. Režisér Martin Frič tehdy vytvořil dílo, které s neuvěřitelnou lehkostí a laskavým humorem mapuje věčný boj mezi „mučedníky za katedrou“ a „rebelujícími protivníky v lavicích“. Právě teď se tento klenot vrací na stříbrná plátna v digitálně restaurované verzi, díky níž si můžeme vychutnat brilantní herecké výkony Jindřicha Plachty či Ladislava Peška podstatně čistším obrazu i zvuku.
Příběh o ušlechtilém, ale trémou sužovaném profesorovi Matulkovi, kterému se jeho studenti rozhodnou dopomoci ke státní zkoušce, je víc než jen sledem humorných scének. Jde taky o příběh o lidskosti a solidarity. Restaurování filmu pod supervizí Národního filmového archivu odhaluje detaily, které dříve zanikaly v šumu starých kopií – od jemné mimiky v tváři Jaroslava Marvana až po dobovou atmosféru pražských ulic, což snímku dodává na autenticitě, kterou moderní komedie často postrádají.
Zajímavostí, kterou málokdo ví, je věkový paradox celého obsazení. Ačkoliv se děj odehrává v septimě, představitelům studentů bylo v době natáčení už kolem třicítky. Ladislav Pešek (Kulík) oslavil 33. narozeniny a František Filipovský (šplhoun Mazánek) měl 32 let. Byli tak v podstatě stejně staří jako jejich filmoví učitelé. Například Miloši Nedbalovi, který hrál přísného latináře, bylo také 33 let, a legendární Jaroslav Marvan byl od svého filmového studenta Peška starší o pouhých pět let.
Natáčení za okupace
Natáčení probíhalo v pohnuté době začátku okupace, což se do filmu promítlo i několika skrytými detaily. Bystré oko diváka může v restaurované verzi zahlédnout na tabuli profesora Vobořila datum 15. března 1939 – den obsazení Československa nacistickým Německem. V jednom ze záběrů na ulici se dokonce v pozadí mihl prapor s hákovým křížem. Martin Frič se však nenechal zlomit a podle vzpomínek pamětníků natáčel s herci často v noci po jejich divadelních představeních, aby v ateliérech panovala co největší tvůrčí svoboda.
Rozkvět filmové komedie v období protektorátu nebyl náhodný, ale představoval vědomý únik před tíživou realitou okupace. Pro české publikum, deptané každodenním strachem a cenzurou, se kinosály staly posledními ostrovy svobody a radosti. Tvůrci jako Martin Frič záměrně volili témata, která byla apolitická, laskavá a vracela diváky do idealizovaného světa „starých dobrých časů“. Humor v Cestě do hlubin študákovy duše tak sloužil jako určitá forma tiché rezistence; smích nad kousky Kulíka nebo trémou profesora Matulky pomáhal lidem neztratit vlastní důstojnost a víru v lidskost v době, kdy vnější svět ovládal teror.
Návrat „Študáků“ do kin je připomínkou toho, že kvalitní humor nestárne. Ať už jde o kultovní hlášku o „párku nevalné chuti“ nebo dojemný moment, kdy profesor Matulka konečně uspěje u zkoušky, film stále rezonuje napříč generacemi. Digitální obnova není jen technickým vylepšením, ale především pozvánkou pro mladší generaci, aby objevila svět, který po celé generace bavil jejich praprarodiče, prarodiče i jejich rodiče.
Národní filmový archiv film znovu uvádí ve vybraných kinech od 2. října.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Národní filmový archiv, 2026
Film byl v roce 2025 nově digitalizován za spolupráce Národního filmového archivu a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze.
