Dlouho vyhlížené drama o životě Michaela Jacksona provázely nakonec komplikace podobného rozsahu, jakými nechvalně proslula Bohemian Rhapsody, i když životopis krále popu si alespoň udržel svého režiséra. Přes drastické přetáčky a vyhození celého třetího „příliš kontroverzního“ aktu producenti jistě nadále doufají, že se bude opakovat situace Mercuryho fláku, kdy cinefilové budou možná brblat, ale široká veřejnost, která stojí především o nostalgickou jízdu, obrazy a zvuky svého mládí, bude spokojená. Uspěje tedy Michael přinejmenším v tomto slova smyslu?
Naučit se říct „ne“
Bohemian Rhapsody se stala komerčně nejúspěšnějším životopisem všech dob, a to přesto, nebo spíš právě proto, že příběh Freddie Mercuryho a kapely Queen vyprávěla obroušený o všechny hrany tak, aby ho snesla i vaše babička. Antoine Fuqua se vydává podobnou, i když ne totožnou cestou: Vypráví příběh Michaela Jacksona tak, jak by to dělal on sám.
Jde tedy o stejný přístup ohledně jakéhokoliv náznaku kontroverze, včetně završení příběhu v době vydání alba Bad, kdy se mladému umělci konečně podařilo emancipovat od panovačného otce. Právě dlouhá cesta za sebráním odvahy říct tátovi „ne“ je náplní celého filmu, jeho nosným konfliktem. Vyprávění se tedy soustředí na hrdinovo dětství i dospívání a na zlatou klec, v níž skončil uvězněný coby součást The Jackson 5.
Film původně pokračoval a dostat se až do kontroverzního období, kdy začal Jackson mimo jiné čelit obviněním z pedofilie. Na základě rozkazu vlastníků Jacksonova impéria byl tento materiál zcela odstraněn a zbylý snímek výrazně přetočen. S tím, že v případě úspěchu se může vyprodukovat dvojka, která druhou půlku Jacksonovy kariéry pojme nějakým… vhodnějším způsobem.
Připravte se na válku
Jde tedy o stejný produkt opatrnosti jako Bohemian Rhapsody. Rozdíl spočívá v tom, že jím není v tak příkrém rozporu s osobností svého protagonisty. Mercury by nesnesl podobnou kastraci, zato Michael měl mnoho důvodů, proč se obklopovat aurou nevinnosti, naivity a bezelstnosti. A aktivně tak činil. Vzniklé dílo by tedy nejspíš bez problému posvětil. V tomto a pouze v tomto slova smyslu můžeme v této novince hledat kus mediální autenticity – jedná se o velmi přesnou reprezentaci toho, jak Michael Jackson vnímal svůj životní příběh.
To rozhodně nezní povzbudivě a právem se tu otevírají dveře kritice, která se na Michaela sesypala opravdu vydatně. Záporné hodnocení v tuto chvíli podle serveru Rotten Tomatoes udělují dvě třetiny amerických kritiků. Už nyní, na základě influencerských reakcí z premiér a prvních předprojekcí, se ale šikuje i konkurenční armáda, která mluví přinejmenším o slušném kinozážitku. Někteří pak odcházejí z kin zcela stržení tím, co považují za jeden z nejlepších filmů svého druhu. Už jste jistě zabrousili k našemu závěrečnému hodnocení, takže víte, že s třemi hvězdičkami zastáváme zbabělý centristický názor. Předvídatelný střet cinefilů a široké veřejnosti se tu pokusíme trochu usměrnit.
Především je poněkud pokrytecké dávat Michaelovi nízká hodnocení na základě morálního odsudku. Fuqua nakonec není zase o tolik šetrnější, než byl Baz Luhrmann k Elvisovi, v jehož případě byla ale tato kritika, ač přítomná, o kus tišší. Vyvstává tedy opravdovější problém: Elvis měl energii, charisma a individualitu svého excentrického režiséra, zatímco Michael a dříve Bohemian Rhapsody jsou řemeslně uspokojivé (s výjimkou problematického střihu, jenž je důsledkem komplikované produkce), ale standardní počiny. Potom ale můžeme přeskočit hru na morální policii a říct si pravdu: Michaela část z nás neodmítá proto, že zavírá oči před temnou stránkou protagonistova života, ale protože nás nebaví. Jenže potom se těžko protestuje proti těm, jež jednoduše baví.
Temnota nevyřčeného
Nikdy bychom neměli prosazovat, aby se mlčelo o potenciálních zločinech. Vhodným argumentem není taktnost, není jím ani nárok publika na odpočinek. Když má někdo ochotu a sílu mluvit o důležitých věcech, měl by tak činit. Z druhé strany ale není samozřejmé požadovat po každém jednom popkulturním díle, aby plnilo tento servis. Michael Jackson je mrtvý bezmála dvacet let, nikomu už neublíží. Svým způsobem právě to, jak moc uniká snímek k jeho persóně, jak zjevně opakuje legendu, se stává neškodným. Můžeme se bavit o tom, nakolik je součástí systému, který je ochotný mlčet – nechceme tvůrce ani publikum zcela zprostit jakékoliv morální nejednoznačnosti. Zároveň ale není zase taková katastrofa, když někteří z nás zavzpomínají na hudbu svého mládí a ikonické obrazy svého dospívání. Nikoliv proto, kým Jackson doopravdy byl, ale proto, jakou roli jeho hudba a jeho romantický příběh hrají v našich životech.
Z tohoto úhlu pohledu je dokonce dobře, že byli tvůrci dotlačeni k tomu, aby vystřihli poslední třetinu, kde se Jackson otevřeně potýká s obviněními ze zneužívání dětí a svými podivnými partnerskými vztahy. Vzhledem k tomu, jak pevně v rukou měl od samého počátku celý projekt Jacksonovic tým, byla vždy nulová šance, že by se s touto otázkou potýkal důstojně a důsledně. Je nakonec mnohem lepší posunout vyprávění do skoro surreálné a snové podoby, kdy příběh ožívá ve své největší naivní čistotě.
Když ale říkáme, že Michael je takový, jak by ho vyprávěl samotný hrdina, nemyslete si, že tím myslíme, že jde o šťastný příběh. Jackson sám sebe vnímal jako člověka, jemuž bylo ukradeno dětství a zároveň mu bylo znemožněno stát se plnohodnotným dospělým. Tento zbědovaný stav snímek zachycuje překvapivě sugestivně, i když především formou zjevných prázdných míst a nedořčených věcí. Je pak jedno, jestli se jedná o opatrnost, nebo o umělecký záměr – důsledek je stejný.
Michael celým příběhem proplouvá jako člověk bez vnitřku, který se upíná ke svému úspěchu a k vnějším gestům filantropie. Jeho zjevná touha navázat blízký lidský vztah ale zůstává marná. Má jen dětské knížky, které předčítá svým exotickým zvířatům, a je to skutečně smutný pohled. Jeho zobrazení si pak vlastně nijak neprotiřečí s mužem, který spáchal všechno, z čeho je obviněný. Jen to zůstává kdesi v budoucnosti a mimo zorné pole. Je to však tragicky možné, vždyť zjevně sledujeme zcela rozbitého člověka, který nefunguje úplně „normálně“ – to je skutečnost, kterou film nehledě na všudypřítomný pohádkový kariérní úspěch nerozporuje. Opět se vracíme k tomu, že vynechat poslední akt je možná lepší než natočit ho tak, aby Jacksonovy údajné transgrese aktivně popíral.
Víte, co chcete?
Na těchto tragických základech se pak staví slušná podívaná. Nevyznačuje se sice silnou vlastní identitou ani unikátností, ale o to se zjevně ani nepokouší. Fuqua má ten luxus, že nemusí Jacksona znovuobjevit pro nové publikum, jako musel činit Luhrmann pro Elvise, jehož fanouškovskou základnu už odvál čas. Fanoušci Jacksona ale stále přežívají a mají v myslích zaryté ikonické momenty, které chtějí znovu prožít. A tohle už je servis, který tenhle projekt zvládá velmi uspokojivě. Část publika bude tento přístup vždy provokovat, část ho ale bude nadšená.
Jaafar Jackson, Michaelův synovec, je pak právě tak dobrý, jak se říká. Jacksonův unikátní manýrismus zvládá, aniž by působil jako imitátor. Stejně jako Austin Butler se potýká s tím, že originál je jen jeden a tak unikátního performera prostě nikdo nepojme v plném rozsahu. Jaafar je přesto proklatě blízko a zaslouží si respekt. Stejně jako Juliano Valdi, který Michaela ztvárňuje jako dítě. Colman Domingo jako dominantní patriarcha Joseph místy nahání nefalšovanou hrůzu a v posledních scénách se stává patřičně ubohým.
Michael tedy není filmařsky výjimečná podívaná, když k němu přistupujeme s odstupem, a trpí všemi neduhy dezinfikovaných životopisů. Ať už skrytou důmyslností, nebo samovolnými vlastnostmi příběhu ale z prázdných míst prostupuje dost bolesti, aby šlo pocítit nějaké dějové pnutí. Všudypřítomná Jacksonova hudba a přehrávané památné momenty pak dodávají pozlátko, jemuž lze propadnout, pokud budete chtít. Jde zkrátka o film, jemuž jeho hodnotu budete muset propůjčit sami.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Michael (2026)
Michael Jackson je ve svém životopisu tak prázdnou postavou, že to paradoxně o jeho životě možná vypovídá víc, než tvůrci zamýšleli. To vše je ale obaleno v tak třpytivém a slušivém kabátu, že kdo vyrazí na kompilaci hudebních čísel, což bude dost možná většina publika, ten bude nejspíš uspokojen. Na tom není nic špatného, když víte, do čeho jdete.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © CinemArt 2026
Michael
USA 2026 127 min
Česká premiéra: 22. 4. 2026, CinemArt
Režie: Antoine Fuqua
Scénář: John Logan
Kamera: Dion Beebe
Hrají: Jaafar Jackson, Colman Domingo, Nia Long, Miles Teller, Laura Harrier, Juliano Valdi, KeiLyn Durrel Jones, Joseph David-Jones, Nathaniel Logan McIntyre
Produkce: Graham King, John Branca, John McClain
Střih: John Ottman, Harry Yoon, Conrad Buff IV, Tom Cross
Zvuk: John Warhurst, David Giammarco, Paul Massey
Scénografie: Barbara Ling, Amy Wells
Masky: Bill Corso, Carla Farmer
Kostýmy: Marci Rodgers
Casting: Victoria Thomas
