Recenze: Zlatá vařečka demonstruje, proč může láska k ovesné kaši zachránit svět před zkázou

Zlatá vařečka je dokument o skotské mezinárodní soutěži ve vaření ovesné kaše. Takže asi tak. Děkujeme, že jste se zastavili, můžete zase jít, uvidíme se někdy příště. Tedy… to je samozřejmě chyták, na který naletí jen někdo, kdo neví, že ty nejfádnější a nejbizarnější náměty se v dokumentaristice velmi snadno stávají těmi nejvíce fascinujícími mikrokosmy. A přestože dokument operního režiséra (!) Constantina Costiho jde spíš po emocích než po faktech, právě to je i jeho případ.

Konečně si nás budou pamatovat

Ospalé městečko Carrbridge se vyznačuje především tím, že se v něm nachází nejstarší most skotských Highlands, postavený na počátku 18. století. Pokud vám to přijde jako málo, místní s tím tak trochu souhlasí, a rozhodli se proto před nějakými dvaceti lety, že je potřeba vyrukovat s něčím novým. Něčím velkým!

Řešením se stala mezinárodní soutěž ve vaření ovesné kaše, skotské tradiční lahůd… tradičního jídla. Oves, sůl a voda jsou jediné přípustné suroviny, záleží jen na jejich poměru a postupu. Míchat se smí samozřejmě jen po směru hodinových ručiček, což odhání čerta. Ne každý tomu věří, ale čistě pro jistotu to všichni soutěžící dodržují. Porota se pak sejde, aby srovnala chuť, barvu a texturu. Vítěz si odnáší ikonickou Zlatou vařečku.

Jak to tak bývá, ta největší malichernost rodí největší dramata. Jeden ze soutěžících se už mnohokrát probojoval do finální šestice, ale nikdy nevyhrál. Zasedla si na něj nějak porota při anonymním posuzování? Jiný mladý muž se s tradicí teprve seznamuje, ale rychle se na ni fixuje s vervou nezadaného, unuděného dvacátníka. Máme tu srdcaře, kteří zdokonalování svého receptu věnovali celý život a nyní se o něj chtějí podělit. I ty, pro něž jde především o závod o první místo. Přestože na soutěž zavítá i nemálo mezinárodních hostů, většina přítomných, tedy alespoň z těch, které sledujeme, jsou místní, nebo bývalí místní, kteří se vrací zavzpomínat na místo svého původu. Dění tedy prostupuje roztomilý mix provinčnosti a internacionality.

Skotský Anderson

To vše stmeluje příběh prezidenta akce, který po víc než dvaceti letech vzhledem k pokročilému věku a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu odstupuje od své funkce a aktuální ročník, tedy ročník 2023, je jeho poslední. S tím se pojí mnoho nostalgie, melancholie a hrdosti, kterou ostatně cítí většina přítomných. Nejde přitom o hrdost založenou na bludu, nikdo nedává najevo, že by si myslel, že ovesná kaše je nejdůležitější věc na světě. Je ale nejdůležitější pro ně. Pro tenhle víkend. A je to krásné.

Přirovnání, které se u Zlaté vařečky objevuje nejčastěji, je to k pitoreskním fikčním filmům Wese Andersona a jeho vizuální manýře zahrnující výrazné pastelové barvy, středové kompozice a postavy, které se chovají jako bytosti někde mezi dětmi a roboty. A něco na tom je. Costi prací s prostorem i aranžováním postav na první pohled evokuje Andersonův styl, ale co je mnohem důležitější, nejde jen o povrchní podobnost, ale i o využití tohoto stylu k vykreslení vnitřní touhy po sebenaplnění.

Andersonovy filmy nejsou o tom, že zacentrované bizarní postavičky plácají nesmysly, jak někdy avizují špatné parodie. Costi ví, jakým způsobem má tento styl smysl, tedy když se za ním skrývá něco opravdového. Nějaký kus bolesti, zranitelnosti, zkrátka lidskosti. Muž, který představuje svou kočku a z legrace říká, že je celým jeho životem, i když je v tom mnohem víc pravdy, než by si přál. Stařec, který si prohlíží relativně nízké kopce obklopující jeho rodné město a mluví o tom, jak vždy snil o tom, že je pokoří, jako by šlo o osmitisícovky – vzhledem k jeho nemocným nohám to ale nakonec vychází nastejno, jako kdyby byly.

Aspirační malost

Dokumentarista (naštěstí) postrádá Andersonovu občasnou krutost, nebo přinejmenším příkrost. Ta není problémem u fikčních postav, byla by ale velmi nevhodná u skutečných lidí, kteří tu předkládají své srdce na talíři. Talíři vyloženém ovesnou kaší. Zlatá vařečka je v jádru dobrosrdečný film odhalující krásu lidského nadšení, ať už je směřováno k sebevětší blbosti.

Skoro si jde říct, že kdyby si všichni v klidu vařili ovesnou kaši, svět je lepším místem. Samozřejmě, že to je naivní a neúplná myšlenka, ale to neznamená, že je zcela nehodnotná. Tím se Zlatá vařečka liší od české dokumentaristiky, která miluje zranitelnost, ale zároveň z ní má strach. Hledá ji, odhaluje ji a ukazuje, ale zároveň se před ní obrňuje. Podívejme na klusákovskou školu, která má velký talent na podtržení upachtěnosti života, ale jen malý na vyvození jakkoliv osobní myšlenky a předně postrádá empatii. Ne že by automaticky musel s tímto přístupem vzniknout špatný nebo nehodnotný film, bude mu ale vždy vzdálena emocionalita Vařečky.

Její hrdinové nejsou nikdy „trapní“, naopak můžou jít příkladem. Jejich svět je malý, jejich starosti jsou prchavé, ale tak je to v pořádku. Jistě, že se jedná o poněkud romantizující étos a jistě, že nejde o cestu k vyřešení žádného už existujícího světového problému. Život nemůže být velká soutěž ve vaření ovesné kaše, snímek v tomto ohledu nemůže mít aspiraci stát se funkčním modelem pro celý život. Když má ale každý člověk nějakou takovou soutěž, která ho zajímá a v níž se najde, je to jen dobře.

Zlatá vařečka
The Golden Spurtle
Velká Británie / Austrálie 2025 75 min
Česká premiéra: 23. 4. 2026, Bionaut Zero Gravity
Režie: Constantine Costi
Kamera: Dimitri Zaunders
Hudba: Simon Bruckard
Hrají: Charlie Miller
Produkce: John Archer
Střih: James Alcock