Festivalové jistoty Bruno Dumont a Quentin Dupieux už si rozbalují kufry, stejně jako mainstreamové hvězdy Adam Driver či Barry Keoghan. Nejprestižnější světová filmová přehlídka v Cannes právě začíná. Jistě se neobejde bez kvalitních zážitků, přesto zeje díra tam, kde se dříve snažily cinefilům vetřít americké blockbustery. Jak to, že nedorazil ani Tom Cruise a jeho Digger?
Roste nám tu hvězda
Sandra Hüller se pomalu sune na pozici největší evropské herečky své generace. Po Toni Erdmannovi, Zóně zájmu a Anatomii pádu by bylo krátkozraké nedůvěřovat jejímu citu na výběr scénáře a štábu. Dokonce i její první vstup do amerického mainstreamu ve Spasiteli vedl k skvělému výsledku. Mimo jiné proto, že Hüller odmítla hrát svou postavu jako typický protagonistův love-interest, v důsledku čehož vznikla mezi ní a Ryanem Goslingem neobvyklá dynamika. Jde zkrátka o herečku, která má nejen dobré oko na projekty, navíc dělá své role lepšími.
Proto je její Fatherland, neboli 1949, jedním z naších nejvyhlíženějších filmů letošního ročníku. Polský režisér Paweł Pawlikowski Studené války a Idy je sám o sobě zárukou podívané, jíž stojí za to věnovat pozornost. Hiller v historickém dramatu hraje dceru spisovatele Thomase Manna (Hanns Zischler). Společně cestují poválečným Německem ze Západu na Východ. Netradiční černobílá roadmovie bude jistě vypadat díky kameře Łukasze Żala úžasně a dost možná půjde o jeden z vrcholů festivalu.
Svůj první anglicky mluvený film Butterfly Jam uvede původem ruský režisér Kantěmir Balagov. I on si sehnal slušné obsazení – irský herec Barry Keoghan se zdánlivě umí naklonovat, jeho herecké nasazení je příkladné. Zde hraje v příběhu čerkesovské komunity ve Spojených státech, a to přestože film se podle všeho natáčel ve Francii. Krom Barryho se před kamerou objeví i Riley Keough, Harry Melling a Monica Bellucci.
Evropská vize, americký ohoz
I francouzský festivalový oblíbenec Quentin Dupieux si po víc než dekádě evropštiny pomůže áčkovým anglicky mluvícím obsazením, s nímž nepřekvapivě opanuje půlnoční sekci. V čele jeho novinky Full Phil se objevují Woody Harrelson a Kristen Stewart, kteří ztvárňují odcizené otce a dceru. Že to zní na režiséra filmu s pneumatikou či obří mouchou v hlavních rolích poněkud usedle? Onen otec se jmenuje Phillip Doom a je zlým multimilionářem a zákeřným kapitalistou, takže můžeme očekávat, že tohle nebude ani tak sladkobolný film o vzájemném pochopení, jako spíš politický pamflet.
Americké mainstreamové hvězdy ale nemohou prchat jen do kontinentálních dramat, Adam Driver a Miles Teller se představí i v domácím indie Paper Tiger v režii Jamese Graye. Ten se zatím zapsal hlavně filmy Ztracené město Z a Ad Astra. V nich už trochu přešlapoval na hraně mainstreamu a festivalovky, zdá se však, že nyní si jasně vybral. Vrací se ke svým skromnějším začátkům a měl by přinést příběh dvou bratrů, kteří se zapletou se zločineckým podsvětím, což zapříčiní rozklad jejich rodiny.
Evropský režisér, který naopak od angličtiny už nějakou dobu ustupuje, je Pedro Almodóvar. Bitter Christmas se opět vrací k jeho rodilé španělštině a vypráví příběh o ředitelce mediální agentury, jež se musí vypořádat se smrtí své matky během vánočních svátků. Očekávejme pořádné melodrama plné hlasitých emocí, jak mále od Pedra rádi.
Mexický herec Diego Luna, jenž to dotáhl až do Star Wars, je letošním áčkovým hercem, který chce prokázat své režijní vlohy. Má pro to víc zkušenosti než Scarlett Johansson, jež obrážela vloni festivaly s intimním dramatem Eleanor the Great. Diego už za sebou několik indie zářezů má, i když se zatím jako režisér příliš neprosadil. Teprve uvidíme, jestli se to změní s adaptací románu Ashes spisovatelky Brendy Navarro o mexické rodině, jež se stěhuje do Španělska a znovu shledává s příbuznými, kteří se vydali hledat nový život.
Festivalová stálice a milovaný canneský podivín Bruno Dumont uvede Les Roches rouges (doslova Červené skály). Mělo by jít o Romea a Julii, kde se zakázaná láska odehrává mezi rivalujícími týmy potápěčů, což zní právě tak bizarně, jak bychom od Dumonta očekávali.
Hollywood se bojí
Pokud tápete, kde jsou čistokrevní zástupci Hollywoodu, kteří se do line-upu Cannes či Benátek rádi vkrádají, aby se před distribuční premiérou obklopili aurou prestiže a legitimity, nejste jediní. Podle všeho nejde o náhodu. Producenti tuto marketingovou taktiku začali opouštět poté, co jim došlo, že na rozdíl od mainstreamových médií a influencerů nemají tenhle informační kanál dostatečně pod kontrolou.
Na festivalech, a tím méně v Cannes, se nenosí opatrné nadšení – váš film bude buď strhaný, nebo vychválený do nebes (nebo se o něm nebude mluvit vůbec). Americká studia pak během posledních let končila na špatné straně téhle houpačky. Pátý Indiana Jones a především druhý Joker krutě doplatili na reakce tak negativní, že se dost možná promítly do v prvním případě mdlých a v druhém katastrofálních komerčních výsledků. Obzvlášť Warneři, kteří po dobrých zkušenostech s jedničkou Jokera se vší naivitou vyslali do Evropy dvou a půl hodinovou onanii Toda Phillipse a se zlou pochodili, se podle všeho zařekli, že tohle nemá smysl.
Proto se vloni slavnostní festivalové premiéry nedočkala Jedna bitva za druhou, ač můžeme takřka s jistotou říct, že v tomto případě by se jednalo o příkladný úspěch – producenti si však netroufli riskovat. Letos si pak u těla (zatím) přidrželi Diggera, a to přestože šest ze sedmi předchozích filmů Alejandra Gonzáleze Iñárritua premiérovalo buď v Cannes, nebo v Benátkách. Festivalovému okruhu se z jeho portfolia vyhnul pouze Revenant, který nebyl včas dokončený.
Můžeme zpětně spekulovat, že právě neuvedení Zmrtvýchvstání na festivalech vedlo k DiCapriově vytouženému oscarovému vítezství. Snímek totiž zpravidla není nijak milován cinefily, kteří ho často považují za unylou manýru. Je dost dobře možné, že reakce z festivalů by byly natolik posměvačné, že by odradily markeťáky od oscarové kampaně. Tohle uvažování je jistě ve štábu tím palčivější, že jedním z hlavních účelů Diggera je přihrát Oscara tentokrát Tomu Cruiseovi. Lepší je tedy držet kampaň pod pevnější kontrolou a spoléhat se na lépe vycvičená domácí média a vždy úslužné influencery.
Pro festivalové PR to je jistě poněkud nešťastné, o Cannes se bude v Americe rozhodně psát řádově méně. Těžko ale říct, k čemu je festivalu tento typ pokrytí a nakolik vlastně vede k zvýšenému zájmu o akci samotnou. My se rozhodně nehroutíme – vystačíme si úplně luxusně se Sandrou, Pedrem, Brunem a mnoha dalšími.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms, Cannes 2026
