Recenze: Toxický horor Posedlost je zjevení. TikToková dravost na plátnech překvapivě funguje

Nedlouho po sobě tu máme dva horory, jejichž vznik je nám předkládán jako pohádka a splněný sen svých tvůrců. Vítáme liminální Backrooms dvacetiletého Youtubera Kanea Parsonse, realizované na základě vlastní websérie pod křídly Osgooda Perkinse a s relativně štědrým rozpočtem 15 milionů. Šestadvacetiletý komediální TikToker Curry Barker pak předvedl ještě větší husarský kousek. Za pouhý třičtvrtě milion dolarů natočil Posedlost . Snímek se přesto už stihl stát komerčním i kritickým úspěchem a jedním z must see hororů v horory už tak napěchované sezóně.

TikTok na plátna patří. Smiřte se s tím

Do pokladen už Posedlost nasypala desítky milionů a druhý víkend jí v domácích kinech výrazně stouply tržby, což při zachování počtu pláten není v nejmenším obvyklé. Nyní má nakročeno k tomu stát se nejúspěšnějším filmem všech dob s rozpočtem pod milion dolarů. Jistě to je i tím, že má obrovskou organickou reklamu od Gen Z influencerů a tvůrců, pro něž je spolu s Backrooms důkazem, že už mohou k válu. My tu ale nejsme od toho, abychom se rozněžňovali nad houževnatostí mladých autorů. Přestože jejich identita je pro obeznámené publikum nedílnou součástí zážitku, může fungovat jen v kontextu kvality samotného díla.

A ta nás zcela strhla od tématu po zpracování. Byť je třeba vzít v potaz, že tu máme podobnou situaci jako v případě Backrooms. Divák bude mít velký problém, pokud je odmítavý vůči všemu, co smrdí Gen Z vibem. V čem se odrážejí TikTok trendy a Youtube estetika. Posedlost je viditelně dílem tvůrce, jehož citlivost je založená na algoritmickém úspěchu devadesáti vteřin materiálu. Curry Barker ví, jak vypadá scéna, která se dostane k deseti milionům párů očí a svůj film skládá z pokusů takové viněty kupit jednu za druhou.

Protože my jsme v redakci Totalfilmu velmi mladí duchem, tak se před podobným přístupem nijak neuzavíráme. Jde s ním jistě dojít do slepé uličky, ale také k něčemu skvělému jako v tomhle případě. Barker našel zdánlivě banální koncept, který jako by se hodil spíš k jednomu z jeho mnoha komediálních skečů. Rozvedl ho však v intenzivní, svěží a nápaditý celovečerák.

Takhle jsem si to nepředstavoval!

Bear (Michael Johnston) je zakřiknutý mladý muž, který právě sbírá síly k tomu, aby své dobré kamarádce Nikki (Inde Navarrette) vyznal lásku. Smrt jeho milované kočky, která ho hodně sebrala, se zdá jako dobrá záminka k tomu se konečně emocionálně otevřít. Na poslední chvíli ale cuká. V hloubi duše ví, že Nikki necítí totéž a nemá odvahu se o tom přesvědčit. My se však brzy přesvědčíme o tom, jak daleko až sahá Bearova neochota čelit realitě.

Dospělé rozhodnutí by bylo svěřit se Nikki a přinejhorším si být jistý, že je třeba jít o dům dál. Místo toho ale Bear láme magickou tyčinku plnící přání, kterou z hecu koupil v ezo obchodu. Požaduje, aby ho Nikki milovala víc než cokoliv na světě. Efekt je okamžitý. Žena, s níž se ten den právě rozloučil, najednou přiskočí zpět, přepne do úplně jiné polohy, vrhá se na něj a snaží se ho nalákat k sobě domů.

Bear nežije v takovém sebeklamu, aby nechápal, že něco není v pořádku. Jeho mysl však samozřejmě nesklouzává rovnou k magii. Spolu s dalšími přáteli Ianem (Barkerův tiktokový kumpán Cooper Tomlinson) a Sarah (Megan Lawless) dochází k tomu, že Nikki nejspíš prochází krizí v důsledku nadužívání drog a údajné rakoviny otce. Přátelé mají jasno: Nenadálý romantický zájem Nikki o Beara je příznakem něčeho velmi nepřirozeného a měl by vyústit v odbornou pomoc. Náš protagonista ale sám sebe přesvědčuje o tom, že trauma v jeho vysněné dívce zkrátka probudilo její pravé city.

Idyla ale trvá jen pár dní, Nikki přestává být prostě zamilovaná, začíná být vyšinutě obsesivní. Její chování překračuje hranice normality, nejde už vysvětlit ničím jiným než vnějším nadreálným zásahem. Tím spíš, že jednou začas se na pár okamžiků na povrch dostává opravdová Nikki, která dává jasně najevo, že je ve skutečnosti vězněm v svém těle a chová se proti vlastnímu přesvědčení a zájmům. Jako publikum tedy víme, že Bear je za situaci plně zodpovědný. Přinejmenším v tom smyslu, že jako jediný chápe její podstatu, přesto odmítá cokoliv dělat. Přátelé si naopak myslí, že šílená furie zneužívá chudáka kluka.

Pravda za „crazy girlfriend“ pozlátkem

Barker nalézá nevídanou rovnováhu mezi humorem a tísnivou znepokojivostí. Sledovat Posedlost a přepínat mezi dobře natimovanými gagy a okamžiky, z nichž běhá mráz po zádech, je úžasný zážitek. Pokud jsme však z něčeho trochu nervózní, tak že v popkulturním povědomí se film rozřeže na jednotlivé scénky a veřejnost ho přijme prostě jako příběh o podpantoflákovi, jehož „crazy girlfriend“ ho pronásleduje na každém kroku a nedovoluje mu normálně žít. Taková je totiž pointa většiny „scének“.

Pointa filmu jako celku je však přesně opačná – vězněm v tomto vztahu je bezvýhradně Nikki a Bearova neochota řešit vzniklý problém vede k destruktivní eskalaci. Na jednu stranu je bezprostřední objevování tohoto zvratu při sledování úžasné. Na druhou ale víme, jak snadné je otočit ve veřejném prostoru smysl filmu na hlavu přehlížením právě takového kontextu. Očekáváme, že následující měsíce bude TikTok plný scének s otravnou Nikki a tisíci komentáři o tom, jak nesnesitelné umí být ženské. Neříkáme, že se jedná o chybu Posedlosti, spíš neblahý důsledek života filmů v klipové éře.

Až v celkovém kontextu se tedy odhaluje skutečný antihrdina celého vyprávění, a sice Bear. Tenhle univerzální zbabělec vlastně nikdy neprozře. Když se konečně rozhoupe k činu, tak ne proto, že chce své lásce pomoct znovunabýt vlastní agendu, ale protože její šílenost dorůstá nekontrolovaných rozměrů a představuje fyzické nebezpečí pro sebe i všechny okolo. Nemáme žádný důvod si myslet, že kdyby Nikki jako oběť kletby nekomplikovala Bearovi život, měl by jakoukoliv inklinaci kouzlo přerušit. A on sám si tuhle pravdu o sobě možná nikdy doopravdy plně nepřipustí. A tohle není jen realita obrácená na hlavu hororovým námětem. Ne že by žádná žena nikdy nemohla být „crazy girlfriend“, velmi často ale zjišťujeme, že za zdánlivě obsesivní přítelkyní se skrývá mnohem hlubší obsese jejího partnera, kterou však nedokáže sám identifikovat.

Špičkový horor za pár švestek

Neměli bychom při tom všem rozplývání nad konceptem opomenout, jak skvěle film vypadá. Jeho enormně nízký rozpočet trénované oko snadno identifikuje například extrémní tmavostí obrazu, do níž se snáz schovávají filmařské kompromisy. Ten samý aspekt se ale daří proměnit v přednost, když se s touto tmavostí pracuje poměrně nápaditým způsobem – výhrůžné jiskry v očích Inde Navarrette s vámi nejspíš nějakou dobu zůstanou.

Když už je řeč o ansámblu, obě hlavní tváře čelily přesně opačným výzvám. Michael Johnston hraje člověka permanentně neschopného změny, Bear je proto až nesnesitelně statický a stále stejným způsobem pasivní. Jeho rostoucí vyjevenost je na ránu, přesto dokáže zpodobnit i kus autentické zranitelnosti. Jeho výkon je dost civilní na to, aby dokázal vybízet k sebereflexi, nikoliv jen k pohrdání. Navarrette má o kus vděčnější roli vybízející k typické herecké exhibici, Může nepřirozeně, ale tím efektivněji střídat emoce mrknutím oka a ztvárnit v praxi několik postav naráz. Těžko si pak v této poloze po zhlédnutí filmu představit kohokoliv jiného.

Posedlost vykazuje specifický typ filmařské zručnosti – té, kterou si mohl Barker nacvičit na dlouholeté produkci TikTok videí. V kontextu 109 minut dlouhého filmu občas vystrkuje růžky stylistická jednotvárnost, nejistá gradace (čistě na rovině řemesla, vyprávění gradaci má) a fádnost záběru/protizáběru. V několika momentech filmu, kdy postavy stojí naproti sobě, divoce gestikulují a křičí na sebe, zatímco kamera poctivě přepíná vždy na toho, kdo mluví, máme silný pocit, že sledujeme tiktokový skeč. Ale, proboha, sledujeme film za 750k. Už jen to, že se pouštíme do tohohle nimrání, je poklonou tomu, co Barker zvládnul.

Rozhodně tu tedy nemáme zcela filmařsky čistou práci, ale pořád mluvíme o malém zázraku. Jak vypravěčsky, tak řemeslně. Náš dojem je podobně silný jako v případě Dramatu, tyhle dva filmy toho vůbec mají hodně společného. Jejich hrdinou je muž, který je na první pohled rámován jako kladný hrdina a oběť okolností. Při bližším pohledu ale pochopíme, že za všechny problémy může jeho neochota chopit se iniciativy, učinit rozhodnutí, odvážit se k nepříjemné, ale nutné volbě. Nikoliv v maskulinním „vůdcovském“ slova smyslu, ale čistě na rovině schopnosti chápat sebe sama, cítit empatii k druhým a chovat se podle toho.

Posedlost očekávejte v našich žebříčcích nejlepších filmů roku a až dostane Barker plnohodnotný rozpočet, může nás čekat zrod osobnosti popkulturní velikosti Jordana Peelea.

foto/video: © CinemArt 2026

Posedlost
Obsession
USA 2025, 109 min
Horor, thriller, psychologický
Česká premiéra: 28. 5. 2026., CinemArt
Režie: Curry Barker
Scénář: Curry Barker
Kamera: Taylor Clemons
Hudba: Rock Burwell
Hrají: Michael Johnston, Inde Navarrette, Cooper Tomlinson, Megan Lawless, Andy Richter, Haley Fitzgerald, Darin Toonder, Anthony Pavone, Anthony Casabianca
Produkce: James Harris, Christian Mercuri, Haley Nicole Johnson
Střih: Curry Barker
Zvuk: Ben Zarai
Scénografie: Vivian Gray
Kostýmy: Blair James