Recenze: Babystar odhaluje surreálně hororovou prázdnotu influencerství. Život za černým zrcadlem je peklo

Fenomén influencerství zůstává v kinematografii stále ještě relativně neprobádaný. Jistě, postavy otravných youtuberů a instagramerů se ve filmech objevují čím dál častěji, to ale mluvíme o figurkách na pozadí, existujících jen pro okamžitý odsudek a výsměch. Rychleji na novou dobu zareagovala dokumentaristika, pro niž se už jedná o běžné téma. Fikčních filmů jako vynikající Ingrid Goes West, jež zkoumají život smetánky sociálních sítí a parasociálních vztahů do větší hloubky, je ale překvapivě málo. Zlínský festival jeden z nich přesto našel a zařadil na svůj program. Německé drama Babystar si pak nebere servítky.

Takhle to je normální

Šestnáctiletá Luca (Maja Bons) je spolu se svými rodiči (Bea Brocks a Liliom Lewald) jednou z předních německých influencerských hvězd. Táta s mámou vybudovali parasociální impérium složené z milionů nadšených diváků, kteří napříč platformami sledují její život od on-line narození až na pokraj dospělosti. Ona věří, že stojí v jeho středu a vše se točí okolo ní. Rodiče ji přece přesvědčují, že „nemusí dělat nic, co nechce.“ Míněno ovšem v tom slova smyslu, že když nemá náladu točit podcast o svém vztahu s matkou, může místo toho nafotit sérii fotek z odpoledne v kavárně.

Vyrůstá ve světě, kde je každé rozhodnutí činěno s ohledem na to, jak bude vypadat na kameře. Každé slovo je pronášené s vědomím, že dosáhne statisíců párů uší. Každý produkt je konzumované podle nasmlouvaného brand dealu. Každá mezilidská interakce je pečlivě kurátorovaná pro veřejnost. Progresivní hodnoty, rodičovský láska, zdravý životní styl, vzájemná vřelost – to vše je nedílnou součástí jejího života. Ovšem výhradně skrze filtr prezentace těchto motivů pro druhé.

Ne snad, že by se celá rodina po vypnutí kamery měnila v jiné lidi. Mnohem přesnější je říct, že mimo objektiv její členové prakticky neexistují. Vypínají. Dostávají se do jakéhosi stand-up módu, v němž se čeká jen na příležitost opět začít performovat.

Dívce to dlouho přišlo normální. Stačí připomenout památná slova egomaniakálního Christofa, režiséra Truman Show: „Přijímáme takovou realitu, jaká je nám představena. Je to až tak jednoduché.“ A Luce rodiče představili svět, v němž má každý akt smysl pouze prizmatem komodifikace a přeměnění v kontent. Kdyby to tak ale mělo zůstat, bylo by těžké o tom sledovat film. Jak se tedy blíží její sedmnáctí narozeniny, začíná se v ní probouzet pocit, že je něco v nepořádku. Situace se ještě komplikuje, když jí rodiče oznámí, že čekají druhé dítě.

Nasáklá Instagramem

Luca, zcela nevybavená se s touto situací zdravě vypořádat, osciluje mezi strachem z toho, že sourozenec zabere její místo hvězdy, a potřebou ho před vlastním osudem ochránit. Tento aspekt je na celém filmu nejzajímavější. Máme tu nedokonalou protagonistku, jež proti hodnotám svých rodičů chce rebelovat, ale zároveň je těmito hodnotami tak nasáklá, že je bezděky nadále stvrzuje. Jedná se o nesmiřitelnou vnitřní bouři, která musí nevyhnutelně vést k psychologické implozi. Co si má ostatně počít holka, když si může soukromě popovídat tak maximálně s aplikací prodávající AI verzi samotné Lucy?

Režisér a scenárista Joscha Bongard tu celovečerně fikčně debutuje. Má za sebou tematickou dokumentaristiku, v souvislosti s Babystar zaujme hlavně dokument Pornfluenceři, který není tematicky příliš vzdálený jeho aktuálnímu počinu. Jak napovídá název, tak s rozdílem, že hrdinové Babystar nabízejí mainstreamový obsah pro celou rodinu a risqué materiálu se štítí jako čert svěcené vody.

Zatímco u svého dokumentu šel však Bongard cestou empatie a pochopení, v Babystar se uchyluje k maximálního zcizení a odstupu. Představuje postavy jako umělohmotné bytosti bez rozměru, jež svůj svět proměnily v nekonečnou divadelní hru velmi vyčpělého dramatika. Prakticky všechny filmařské volby od scenáristických po stylistické jsou činěny tak, abychom se jejich prostřednictvím vzdálili jakémukoliv dojmu vnitřku a autenticity toho, co pozorujeme.

Někdy to vede k humornému efektu, jindy běhá mráz po zádech – a někdy obojí zároveň. Díky bohu, že tuto cestu Bongard nevolil v dokumentaristice, bylo by to velmi kruté a jistě nefér vůči komukoliv, koho by pozoroval. V Babystar se totiž nesnaží o zcela autentickou a realistickou observaci, postavy hraničí s karikaturami a jejich laksnost a prázdnota jsou poněkud přetažené. U dokumentu by šlo o morálně pochybný postup, v fikci jde o legitimní způsob k zdůraznění pointy.

Bolestivá křeč

Křeč, v níž se celý film nachází, je tedy jistě v nějaké míře záměrná. Přesto se v mnoha chvílích můžeme ptát, jestli dílo samo není stejně sebestředné a posedlé povrchem jako ústřední rodina. Předně při prožívání dialogů, které jsou tak protahované, tak minimalistické a tak přeplněné artovými výpustkami, jak jen je lidsky možné. Je na místě začít Bongarda podezřívat ze samoúčelné manýry, z rádoby-uměleckého kýčaření a co hůř: z midcultu. Tedy ze zneužívání uměleckých postupů pro potřeby banálního středněproudého produktu.

Brilance námětu spočívá v tom, že i kdyby tato obvinění měla své opodstatnění, ve velké míře podtrhávají námět a slouží tedy zážitku. Rozhodně ale platí, že když projekt hodnotíme jako reflexi společenského fenoménu, můžeme nabýt trochu skepse vůči selektivnosti a aranžovanosti. Opravdu lze těmto lidem porozumět, když se na ně odmítáme dívat jako na lidi? A pokud jim nemáme rozumět, co si s nimi vlastně máme počít?

Nejlépe tedy projekt funguje v tandemu s Pornfluencery, kteří tyto deficity dorovnají. Tím vás za každou cenu nechceme před zhlédnutím úkolovat seznamem povinné četby, přesto je dobré vědět, kam se obrátit. Babystar pak možná sama o sobě není zcela „kompletní“ zážitek, to ale neznamená, že jako film nenabízí dost, aby uspokojila, pobavil a vyjádřila se k určitému aspektu svého tématu. Jistě šlo o jeden z dospělejších a umělecky ambicióznějších projektů z programu letošního Zlína.

foto/video: © Zlín FF 2026

Babystar
Německo 2025, 98 min
Režie: Joscha Bongard
Scénář: Joscha Bongard
Kamera: Jakob Sinsel
Hudba: Jonas Vogler
Hrají: Maja Bons, Bea Brocks, Liliom Lewald, Maximilian Mundt, Verena Altenberger, Matthias Matschke, Maria Matschke, Christian A. Koch, Joy Ewulu, Alexander Schuster
Produkce: Lotta Schmelzer
Střih: Emma Holzapfel, Wolfgang Purkhauser