Recenze: Co je ti, holka? je citlivou studií prvního kroku k dospělosti

Pomalu, ale jistě začíná parné léto, takže se hodí, že do českých kin vstupuje snímek, který loňskou festivalovou sezónou neprošel bez povšimnutí – ocenění se dočkal i na Berlinale. Slovinský debut Co je ti, holka? sleduje mladou dívku, která uprostřed právě tak horkých dní trávených na hudebním soustředěním zjišťuje, že se před ní poprvé otevírají dveře sexuality. Víc než cokoliv jiného má strach.

Jak se s tím poprat?

Snímek začíná cvičením sboru, kde dívky slaďují hlasy a svým způsobem svá těla i mysl do jednoho celku. Jejich fyzično se zpřítomňuje a proměňuje v něco, co se jako vibrace šíří vzduchem. Každá vnímá každou a jejich individualita je v jistých ohledech zpřítomněna a v jiných potlačena. Českému divákovu budou možná tyto momenty bezprostředně poněkud nepříjemné, protože si je nyní prostřednictvím Sbormistra spojujeme s mnohem toxičtějšími důsledky, celovečerně debutující slovenská režisérka a scenáristka Urška Djukić se ale vydává jiným směrem.

„Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Kristu,“ zpívá první slova filmu jedna z dívek. A nová pěvkyně, šestnáctiletá Lucia (Jara Sofija Ostan), brzy zjišťuje, co tato modlitba značí pro ni. Ihned cítí, že k novým kamarádkám cítí víc, než by podle typických křesťanských představ měla. Především k asertivní Aně-Mariji (Mina Švajger). Hned první cvičení sboru se tedy pro ni mění v intenzivní a znepokojivý zážitek, jehož důsledky ještě plně nechápe. Zvlášť když nejde říct, že by ji zcela nezajímali muži.

Aby byla nějaká legrace, dala autorka Luciji do vínku přísnou konzervativní mámu (Nataša Burger), která ji okamžitě cestou ze cvičení zpraží, když vidí, že si spolu s holkami dala na pusu rtěnku. Ne že by matka byla monstrum, svou dceru miluje a už ten večer s ní v pohodové atmosféře pojídá u noční televize zmrzlinu. Jakmile ale začne nevítaná erotická scéna, nálada opět houstne. Můžeme spolu s Lucijí jen tušit, jak by upjatá žena reagovala, kdyby se dozvěděla o pravdě, kterou o sobě její dcera teprve začíná zjišťovat. S realitou se ale nedá bojovat a při vykročení na cestě za sexuálním dospěním nejde jen tak dělat krok zpět.

Kde lépe si udělat jasné než na třídenním soustředění v klášterním komplexu? Lucija zde může jednak trávit spoustu času s Anou-Marijí, do jíž zřejmě začíná být zamilovaná, ale také hned z vlaku zahlédne koutkem oka koupat se v potoce nahého statného muže, kterého později rozpoznává jako jednoho z dělníků, pracujícího na rušivě hlasitých renovacích. Netřeba dodávat, že pro stydlivou a hříchu se bojící holku je toho všeho přehršel.

Vidí, slyší, cítí

Djukić se soustředí na senzorické vjemy, jimiž je Lucija pohlcená. Nejen ty hudební a zvukové, s nimiž se seznamujeme hned na začátku, ale i vizuální, v podobě mnoha detailů, na nichž spočívá hrdinčin zrak. A dokonce i pachové, když Ana-Marija ukradne zpocené tričko švarného dělníka a dohaduje se o tom, jestli voní, nebo ne.

Snímek přistupuje k celé „ztrátě nevinnosti“ velmi archetypálně. Lucija je zpočátku mnohem naivnější a nevinnější, než je u šestnáctiletých dívek zvykem, což film přiznává i ústy několika postav, které se nad tím podivují. Dokonce ještě nezačala ani menstruovat, což se stereotypně označuje za první krok k ženské dospělosti. Změny, jimiž začíná procházet, jsou tedy pro ni tím tíživější a mohutnější.

Snímek funguje na dvou rovinách. Jednak je velmi přesvědčivým zpodobněním emocí, jimiž si mnoho lidí muselo projít. Ale také mu můžeme přiznat určitou aktivistickou hodnotu, kdy upozorňuje na nutnost sexuální gramotnosti. Snímek v tomto ohledu nemá jasnou tezi typu „děti by měly mít přístup k sexuální výchově“, nicméně je nezpochybnitelné, že Lucia si prochází zbytečným trápením proto, že nerozumí tomu, co se děje, a nemá si s kým promluvit.

Máme něco dělat?

Její nové kamarádky jsou zároveň terči jejího chtíče, a i kdyby nebyly, strach o postavení ve společenském kroužku by tu byl pořád. Matka moc důvěry nevzbuzuje, ještě by se chudák mohla na místě zbláznit. A ani učitel, jakkoliv vybízí k tomu, aby se mu žákyně svěřovaly se svými problémy, si zjevně neví rady, když už se Lucija pokouší zahájit konverzaci, a dokonce se snad zdá, že od té chvíle na nejasně definovaný vztah Lucije a Any-Marije žárlí. A co se týče Ježíše a panny Marie, ti toho obecně moc nenamluví.

Hrdinka nezažívá nic jiného než ty nejpřirozenější pocity, na nichž by nemělo být nic tabuizovaného. Když tedy vidíme její bezradnost, neměli bychom se oddávat jen pocitům mírně nostalgické melancholie, ale přemýšlet o tom, proč není celý proces jednodušší. Lze udělat něco, co mladým lidem pomůže, ať už na osobní rovině vlastní rodiny, nebo systémové akce?

Nic z toho ale snímek nepokládá jako explicitní otázku, rozměr zůstává individuální a intimní, natěsno nalepený na Liciji a její vnitřní svět. Stejně tak by bylo jistě nemístně očekávat, že během tří dnů soustředění se její vnitřní bouře uklidní a jakýkoliv z potenciálních vztahů se ukotví, sledujeme tedy jen malý úsek dlouhé cesty, na jakou ji zrovna příroda vyslala. Urška Djukić tu jistě předvedla slušný kus filmařského citu a v necelých devadesáti minutách nabídla přesvědčivou studii zvolené situace.

foto/video: © Artcam Films 2026

Co je ti, holka?
Kaj ti je deklica
Česká premiéra: 18. 6. 2026, Artcam FIlms
Režie: Urška Djukić
Scénář: Urška Djukić, Marina Gumzi
Kamera: Lev Predan Kowarski
Hudba: Kranjcan Lojze
Hrají: Jara Sofija Ostan, Mina Švajger, Sasa Tabakovic, Nataša Burger, Marko Mandić, Lotos Sparovec, Branko Zavrsan
Produkce: Jozko Rutar, Miha Černec
Střih: Vladimir Gojun
Zvuk: Ivan Antic, Julij Zornik
Scénografie: Vasja Kokelj