Recenze: Ve švédském Trochu života se eurotrip bere smrtelně vážně

Pro mladé Euroameričany je typické na prahu dospělosti vyrazit na cestu starým kontinentem, vzhledem k relativní finanční dostupnosti je pak běžné soustředit se na východní Evropu, a samozřejmě tedy i na Prahu. Náladu takového výletu si obecně spojujeme s kultovním Eurotripem, nicméně švédský debut Trochu života v něm nalézá nečekanou jemnost a intimitu. Ne tedy proto, že by se mladé hrdinky chovaly méně nezřízeně.

Laura (Embla Ingelman-Sundberg) a Alex (Aviva Wrede) plánovaly svůj Eurotrip dva roky. Pokud se tedy to, s čím přišly, dá nazývat plánem – cestují s jen vágní představou, kde budou přesně spát a co budou dělat, nicméně věří, že nakonec to vždycky nějak klapne. Varšava, Praha, Berlín a Paříž jsou vkusným mixem východu a západu, příslib elegance zašlých časů, urbexu i klubování.

Alex je rozhodně ta odvázanější z dvou holek, už proto, že Lauru doma čeká poněkud „přilnavý“ přítel Elias (Odin Romanus). Tedy čeká tak dlouho, než k hrůze obou holek oznámí, že se s nimi potká v Praze, kde se za nimi staví na víkend. Alex zuří, Laura se omlouvá, ale není schopná říct Eliasovi, že by si výlet ráda užila se svojí kamarádkou.

Ještě než dorazí dvojice do Prahy, se ve Varšavě na zlepšení nálady připletou na náhodnou párty, kde se pořádně opijí. Ve chvíli, kdy se Lara dostává přes únosnou hranu, ji Alex posílá domů se spolubydlícím z bytu, kde se utábořily, Francouzem Lucasem (Oscar Lesage). Alex se vedle něj ráno probouzí nahá a pamatuje si jediné – že s ním měla sex. Neví ale, za jakých okolností, ani zda dobrovolně. Příjezd Eliase rozhodně nepomáhá, zjišťujeme, že se jedná o typického „nice guye“, který za povrchem diblíkovské roztomilosti skrývá hromadu komplexů a neuróz, o které musí jeho přítelkyně neustále pečovat.

Zároveň mu Laura nedokáže lhát, takže se mu ke všemu přizná, a nebyl by to Elias, aby situaci nevyužil k co největšímu emocionálnímu vydírání a postavení sebe sama na piedestal dokonale chápavého a ublíženého mučedníka. Performativně odpustí, ve skutečnosti se ale chystá tímhle prohřeškem mlátit Lauru přes hlavu nejspíš navěky věků. Mladá žena zatím tápe nad tím, jak dobrovolná a jak příjemná celá noční eskapáda byla, přičemž každá z variant je nepříjemná z jiného důvodu. Alex zatím přemýšlí, jak se Eliase zbavit, zatímco on chce, aby se Laura vrátila s ním domů.

S citem a rozmyslem

Filmový debut režisérky a scenáristky Fanny Ovesen má námět, který by vydal na divokou teen komedii z éry začátku století. Bere ho do rukou ale s citem a rozmyslem, který připomíná třeba tři roky staré Jak mít sex či tvorbu Seana Bakera, jejíž vliv by nás po vítězství Anory na Oscarech neměl překvapovat.

Jedná se tedy o film, který své hrdiny bere vážně v jejich nedokonalosti. Na pozadí můžeme tušit nějaké poučení a morální jádro, ne ale za cenu poučování a moralizování, jaké by drama o neplánovaném sexu mělo v minulosti. Cílem snímku je přijmout své postavy v jejich nedokonalosti, v jejich nejistotě a schopnosti dopouštět se velmi zjevných, přesto povědomých chyb, ze kterých se snaží vyrůst, ne vždycky jsou na to ale připravené.

Asi nepřekvapí, že Ovesen nenabízí katalogově načančané montáže turistických lokací. Přestože mladé ženy je obchází, kamera nikdy neulpívá na panoramatech a populárních atrakcích. Vidíme víc Žižkovské rozhledny než Pražského hradu. Většinu času se pak poflakujeme na náhodných místech, která se nacházejí poblíž bytů, v nichž se usadily. jednotlivá města tak paradoxně trochu splývají, mění se v jakýsi pseudoevropský blob.

Co si se sebou počít?

Z vyprávění je také poznat, že lidé ze západu vnímají východ (a opravdu tu mluvíme o východě, koncept střední Evropy existuje jen v hlavách západních Východoevropanů) pořád hlavně skrze postkomunismus, o kterém se s místními neustále chtějí bavit. Respektive chtějí poslouchat, jak hrozné to bylo a jak úžasné to je teď. Jakmile se někdo od tohohle narativu odkloní, třeba mladí Poláci vyžívající se v estetice socialistického nábytku, jsou z toho Zápaďáci navýsost zmatení.

To vše se ale děje jen na pozadí, těžiště celého filmu spočívá v Lauřině tápání nad tím, co si počít se sebou, co si požít s Eliasem a jak přijít na to, co vlastně chce. Tvůrci tu trochu riskují s tak nerozhodnou protagonistkou, která neumí říkat ne, takže například v jedné bolestně dlouhé pasáží přitakává zároveň svému příteli na to, že s ním odjede z Prahy rovnou domů, ale také Alex na to, že s ní rozhodně bude pokračovat v cestě. Ví vůbec ona sama, komu z nich říká pravdu?

Nakonec je to ale právě Lauřina frustrující a zranitelná podstata, co film táhne kupředu. Nejedná se o člověka, který by se jen tak spustil během opilecké párty, takže není divu, že je paralyzovaná vývojem událostí a uzavírá se do své skořápky. Zprvu ji ani nenapadne, že by sex s Lucasem mohl být nedobrovolný, až časem tuto myšlenku bere víc a víc v potaz, včetně protichůdných střípků vzpomínek. Jedná se ale o rozpomínání, nebo si Laura nedobrovolnost sugeruje, protože je pro ni paradoxně víc uklidňující možností? Jedná se o nepříjemnou a komplikovanou otázku.

Trochu života ale není MeToo drama, tato dynamika je přítomná, hlavně aby fungovala jako vnitřní konflikt pro hrdinku ohledně její identity, směřování a vztahu s Eliasem. Neřeší se tu mechanismus znásilnění ani konsentu. To by mohlo někomu přijít jako nevhodné – jedná se o tak citlivé téma, že se k němu není radno vyjadřovat bez rozmyslu a patřičného prostoru. Ovesen ale neuhýbá k bulvárním motivům, snad ji lze tedy chápat. Tato zkušenost je pro protagonistku něčím, čím se mladé ženy bohužel někdy musí zabývat, i když k tomu nepřistupují s důslednou analytickou myslí – ostatně tomuto úhlu pohledu je celý film odevzdán. Máme tu tedy citlivé a empatické drama, které přistupuje k typickému „Eurotripu“ neokázalým, ale tím přesvědčivějším způsobem.

foto/video: © Film Europe 2026

Trochu života
Leva lite
Švédsko / Norsko, 2025, 98 min
Česká premiéra: 16. 7. 2026, Film Europe
Režie: Fanny Ovesen
Scénář: Fanny Ovesen
Kamera: Mattias Pollak
Hudba: Martin Dirkov
Hrají: Embla Ingelman-Sundberg, Aviva Wrede, Oscar Lesage, Thelma Buabeng, Odin Romanus, Yali Sharon, Albert Romanutti, Yohannes Frezgi, Beatriz Abrisqueta