Ghost Dog – Cesta samuraje patří k nejvíce divácky přístupným a nejlepším filmům klasika amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche. Diváky Letní filmové školy se pak nebojíme trochu úkolovat, takže pokud jste tuhle pecku neviděli, šup do kina, protože tohle bude ve zkoušce!
Jak to jde dohromady?
Černoch sloužící v Americe italskému mafiánovi, zatímco následuje samurajský etický kodex – to zní jistě jako náměr pro bizarní komedii, nebo alespoň film, který se nebere příliš vážně. Věděl to jistě i Jim Jarmusch, když pokládal ruku na papír. Měl za sebou právě Mrtvého muže, divnofilm s Johnny Deppem, s jehož pomocí se po dekádě strávené na evropských festivalech o krůček přiblížil širšímu publiku. A na těchto základech se rozhodl vystavět film, který zaskočí hlavně autenticitou svých emocí, ale i šarmantním stylem.
Ghost Dog (Forest Whitaker), jak si mladý Newyorčan říká, žije izolovaný život trávený péčí o holuby a pročítáním historických japonských textů. V jejich světle se vidí jako muž ve službě Louieho (John Tormey), který mu jednoho dne zachránil život, a tím si zajistil jeho trvalou loajalitu. Louie je bohužel zároveň mafián a neváhá oddanost svého mnohaletého svěřence využívat k plnění těch nejhorších úkolů – Ghost Dog je tedy nájemním zabijákem, který však za své služby nedostává ani zaplaceno.
Pokud Jarmuschovo jméno znáte alespoň náznakem, jistě nepodezíráte, že bychom tu měli co do činění s akčním filmem. Příběh o vrahovi s duší dítěte, který je zcela vytržený ze společnosti a vychutnává si každý náznak lidské interakce, se stává hlavně alegorií moderního multikulturního života. Můžeme si k tomu ještě připočíst, že nejlepším Ghost Dogovým přítelem je zmrzlinář Raymond (Isaach de Bankolé), který mluví a rozumí pouze francouzsky, přesto spolu tito muži tráví čas a naslouchají jeden druhému. Aniž by znali význam svých slov, jejich interakce je tím nejopravdovějším možným přátelstvím.
Na konci historie
Jarmusch zpodobňuje samotu života ve světě, v němž je tak těžké zapustit kořeny – který jako by neměl minulost, respektive má tolik minulostí naráz, že si člověk nemůže jen tak vybrat. Černoch tu tedy svou identitu nezakládá na afrických kulturních zvyklostech, ale na těch východoasijských. Na první pohled možná zní „černý samuraj“ nepatřičně, na druhou stranu ale: Proč ne? Proč si nevybrat z přeberného množství moudrosti nějaký pevný systém, který člověku imponuje a pomůže mu udělat si v životě jasno?
Ghost Dog na LFŠ:
Střada 29. 7., 21:00 – 23:06, Kulturní dům – Velký sál
Problém samozřejmě je, že jakkoliv na individuální rovině může pro Ghost Doga jeho cesta samuraje fungovat, zároveň se díky ní stává snadno manipulovatelným. Končí jako bezděčný sluha druhořadého mafiána, který pro japonské ideje nemá žádný respekt, rád jich ale využije ve svůj prospěch. Není to multikulturalismus jako takový, co způsobuje problémy, ale lidé jako Louie, kterým není nic svaté a zneužijí každou příležitost k posílení své pozice.
Jarmusch je ohledně míšení kultur a tradic optimistickým filmařem. Jeho zpodobnění New Yorku jistě obsahuje kus melancholie, na rozdíl od agresivního Spikea Lee ale Jarmuschovi hrdinové snáz nalézají momenty opravdového štěstí. Střet lidí z celého světa a jejich zkušeností je něco, z čeho se dá čerpat štěstí a radost.
Film jako Ghost Dog však mohl vzniknout pouze v 90. letech, v éře „konce historie“, kdy se mělo za to, že přinejmenším Západ už nebude procházet dalšími dějinnými otřesy a guláš lidské společnosti bude nadále už jen spořádaně bublat na mírném ohni, zatímco se v něm budou mixovat chutě. Po 11. září se nálada v New Yorku (a nakonec ve světě) zcela proměnila a víra v absolutní koexistenci vzala rychle za své.
(Ne)romantická samota
Pro Jarmusche to byla velká rána, která otřásla jeho životním přesvědčením a vedla ho k zvažování konce kariéry. Západní kultura se do stejného bodu už nikdy nevrátila, na to se národní, etnický a náboženský antagonismus staly moc samozřejmou součástí zeitgeistu. Ghost Dog je tedy unikátním svědectvím doby, která věřila v koexistenci. Možná z trochu nadřazené a naivní pozice (ke které kriticky vztahuje i Jarmusch), ale přece.
Zároveň se jedná o film, který lze číst v kontextu fenoménu „mužské samoty“. O něm se poslední dobou hodně mluví, i když pohledně a popkulturu odhalí, že šlo o téma přítomné prakticky vždy. Chvílemi se může zdát, že Forest Whitaker, jemuž byla role psaná na tělo, tu samotářství trochu romantizuje, což by bylo kontraproduktivní. Na hrdinově samotě se jistě chvílemi zdá cosi „krásného“, když krmí své holuby, odstřižený od každodenních starostí a povinností. Přesto je jasné, že je na sebedestruktivní cestě, na které nemůže najít opravdové štěstí.
Nejedná se o jednoznačný film, který by jasně sděloval svou tezi. Hrdina není pro publikum vzorem, ale ani odstrašujícím případem. Jeho neschopnost zařadit se do společnosti a fixace na „náhodná“ moudra z jiné doby a z jiné země jsou jistě víc symbolické než doslovné prvky. Ghost Dog zůstává unikátním filmem, jakých mnoho nenajdeme. Z Jarmuschových filmů jde také o tem nejspíš nejvíce přístupný publiku. Rozhodně ho na Letní filmové škole doporučujeme přinejmenším těm, kteří ho ještě mají na seznamu restů.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © LFŠ 2026
