Pojmem „nezávislá filmařina“ se pohazuje celkem lehkovážně a v tuhle chvíli už nemusí znamenat prakticky vůbec nic nad rámec vágní představy odporu vůči mainstreamu. Pokud ale chcete vědět, jak se to má dělat, Filmový festival Litoměřice FIFELI vám to rád připomene. Uvádí totiž kultovní Gummo, proklínaný i milovaný režijní debut Harmonyho Korinea, který dělal vlny na přelomu století. Byla to celou dobu jen póza, nebo tu máme opravdový klenot filmařské nonkonformity?
Cinefilní skejťák
Harmony Korine se de jure narodil do filmařské rodiny, jeho otec totiž svého času produkoval dokumenty pro ekvivalent americké veřejnoprávní televize, nicméně co do reálného přístupu k branži a statusu nepo baby měl v praxi dost daleko. Tím spíš, že když vyrůstal, měla už jeho rodina k showbyznysu daleko. Nejvíc, co v tomto ohledu získal, byla přítomnost ruční kamery v domácnosti a pár lekcí, jak ji ovládat.
Přesto se k filmu nedostal přes natáčení, ale přes sledování. Během dospívání se z mladíka stal velký cinefil a milovník Herzoga, Cassavetese, Godarda… prostě celé party hrdinů autorské kinematografie. Tahle záliba pak zajímavě kontrastovala s jeho flákačskou povahou, v jejímž důsledku trávil čas utíkáním před rodiči i povinnostmi a poflakováním se po skateparcích, v nichž trávil ve svojí partou většinu času.
Právě zde ho potkal kontroverzní fotograf a filmař Larry Clark, když fotil další ze svých ikonických městských kolekcí a zároveň dával dohromady podklady pro filmové projekty mapující životy autentických mladých lidí. S Korinem se dal do řeči náhodou, rychle ale pochopil, že má před sebou inteligentního kluka, který intuitivně a s nesmírným citem rozumí světu okolo sebe. Dal mu za úkol sepsat kus příběhu, jaký uzná za vhodný, s tím, že v ději musí být linka o boji s AIDS. Harmony pochopil příležitost a přijal s nadšením a vervou, jaké se jen tak nevidí. Clark se ani nenadál a za pár týdnů měl v rukách scénář, podle kterého mohl rovnou natočit celý film.
Fuj! A teď další!
Kids odpremiérovaly v roce 1995, když bylo jejich neotesanému scenáristovi dvaadvacet, a setkaly se s hlasitými reakcemi. Povětšinou tedy hlasitě negativními, vyjadřujícími odpor k špinavému, nekonečně negativnímu a tísnivému filmu, jehož pohled na dospívající generaci neskýtal mnoho naděje. Spolu s kontroverzními sexuálními scénami a nevybíravým jazykem se jednalo o nonkonformitu, o níž se takovému Tarantinovi nebo Smithovi mohlo jen zdát. Tohle byla opravdová nezávislost, nikoli ta, co se vystavuje ve výloze luxusních institucí.
Čím víc tedy většina ohrnovala nos, tím víc se filmu zastávali milovníci umělecké syrovosti a boření tabu. Korine záhy dostal příležitost debutovat jako režisér, čímž se konečně dostáváme ke kousku, na který můžete zajít v Litoměřicích: Gummo. Film pojmenovaný na počest čtvrtého bratra Marxe specificky proto, že nijak nesouvisí s dějem filmu. Zvykejte si. Podobně okázalý, agresivní a trochu naivní přístup k provokaci je pro Harmonyho typický.
Jeho cílem bylo především narušit standardní tříaktové vyprávění, připravte se tedy na film, bez ústředního konfliktu, jehož postavy postrádají cíle a motivace. Sledujeme roztříštěnou mozaiku výjevů z životů obyčejných, a přitom výstředních lidí, kterou nedůsledně rámuje putování dvou kluků městem. Čas tráví lovením pouličních koček, čímž si jednak vydělávají na lepidlo, které pak čuchají, a jednak si na nebohých zvířatech vybíjejí vztek z toho, že i přes svůj nízký věk tuší, že jejich život nikam nesměřuje.
Důstojná freakshow
Gummo má především úžasnou „texturu“. Korine nás tu bere do světa abnormalit a excentričností. Zlé jazyky řeknou, že buduje freakshow, v níž nás chce především šokovat. Nicméně když se na film díváme, převládá spíš pocit empatie než posměchu. A každá z postav a postaviček, kterou vidíme, má pořád určité množství agendy a důstojnosti, nehledě na svá fyzická a mentální postižení, inteligenci či sexuální a genderovou identitu. Ne v důsledku scenáristické hloubky, na tu ve filmu jako Gummo není ani pomyšlení, ale spíš pocitu rovnosti a sounáležitosti, který celou touhle jinak nesourodou a hašteřivou komunitu prostupuje. Ne že by snad snímek přepnul přímo do polohy oslavy komunity. Mnohé tu je dysfunkční a nebezpečné, přesto se jedná o film s nepochybně lidštější atmosférou, než byli Kids.
Asi nepřekvapí, že prakticky všichni před kamerou až na pár kusých výjimek jsou neherci, které Korine po vzoru svého někdejšího mentora Clarka potkal náhodně na ulici. Jejich výkony tomu pak odpovídají – nemůže být řeč o přísném realismu a doslovné přesvědčivosti, snímek však oplývá těžko uchopitelnou nehereckou autenticitou. Za zmínku stojí hlavně mladiství herci Jacob Sewell, Nick Sutton a Jacob Reynolds, z jejichž flákačů jde místy strach a místy působí jako nejlepší možní kamarádi.
Gummo je tedy film bez příběhu, plný narativně nesouvisejících vsuvek. Možná aby to vyrovnal (anebo protože to tak má rád) ale Korine někdy přistupuje k tematické kontinuitě tak explicitní, až působí trochu banálně. Když se ve scéně řeší homofobie, může následovat viněta s doposud neviděnými postavami, které téma homofobie rozšíří. Ani to ale není natolik pravidelný postup, aby se to dalo nazvat klíčem k zážitku. Tím je přijmutí performativní nezařaditelnosti.
Gummo na FIFELI:
Sobota, 29. srpna, 15:30, Kino Máj
Snímek opět drtivá většina široké veřejnosti, ale i odborné kritiky odmítla, jak má platit u každého správného kultovního filmu. Tentokrát se ale chytily některé velké festivaly a Korin si začal budovat pozici zlatíčka, které sice nutně negeneruje pozitivní reakce, jeho filmy ale strhávají pozornost. Výjimkou jsou Spring Breakers z roku 2012, kteří se stali jeho největším „objektivním“ úspěchem. U většiny jeho dalších filmů nemizí hádky o tom, co víc než snaha „být jiný“ v nich je a zdali není jejich přijímání na prestižních přehlídkách jen póza.
I přes to, že si Korine od premiéry svého debutu vyhřál jisté místečko mezi festivalovými stálicemi, stále neztratil svou hlavu a nestal se nudným ani předvídatelným tvůrcem. Ne vždy se trefí do černého, ne vždy vedou jeho volby k uspokojivému zážitku, přesto ale vždy hřeje u srdce představa, že Harmony Korine existuje a hledá nové a nové způsoby, jak nám lézt na nervy, vyvádět nás z míry a provokovat nás.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © FIFELI 2026
