Když dostal Nicholas Meyer na počátku 80. let za úkol natočit druhý celovečerní Star Trek, přijal nabídku i přes takřka nulovou zkušenost s kultovní sci-fi. Možná proto, že všichni, kterým na ní záleželo, měli zlomené srdce po komerčním i kritickém selhání jedničky. Mělo se za to, že značka je mrtvá. Dnes už víme, že z Khanova hněvu se stal ten vůbec nejrespektovanější filmový Star Trek. A další dva Meyerovy příspěvky do série si rovněž nevedly nejhůř. Díky festivalu Future Gate, jehož je spisovatel a filmař hostem, jsme si mohli popovídat o tom, jak se k režii ikonického sci-fi probojoval a proč pro něj větším vzorem byly šestákové námořnické romány než Roddenberryho seriál.
Zdá se, že Hollywood vás bez problému přijal do svých řad. Zprvu však coby scenáristu či scenáristického konzultanta, nikoliv režiséra. Abyste se pak na režijní pozici dostal, musel jste poměrně chytře manévrovat. Adaptaci vaší knihy Sherlock Holmes ve Vídni jste musel předat zkušenému filmaři, k režii jste se dostal až u románu Čas po čase, který však současně se vznikem filmu psal jiný spisovatel. No a pak přišel Star Trek. Bylo to tedy poněkud zamotané, ale povedlo se. Jak na tuhle éru vzpomínáte?
Není to nějak neobvyklé – i velikáni jako John Huston museli několik filmů napsat, než měli příležitost dožádat se režie. Jde o taktiku malých krůčků. Sherlocka ve Vídni jsem ještě musel dát z rukou, protože jsem byl v branži nový. Film byl ale úspěšný, relativně levný a já za něj obdržel oscarovou nominaci. Když jsem pak napsal scénář k Času po čase na základě vznikajícího románu Karla Alexandera, mohl jsem na základě předchozího úspěchu začít dělat ramena a říct, že ho prodám jen tehdy, když budu režisér. Vždycky je to o tom určit si realistickou podmínku, odvést dobrou práci a příště být o kousek ambicióznější. Jako autor úspěšné předlohy si vymiňte možnost napsat scénář, jako scenárista úspěšného filmu si vymiňte režijní pozici. Tuhle cestu podstoupilo mnoho lidí, o kterých dnes uvažujeme prostě jako o režisérech.
Co vás na režii tak lákalo? Jistě by nebylo nutně zlé zabydlet se v pohodlné pozici profesního scenáristy, v které vás producenti viděli.
Když mi bylo jedenáct, ocitl jsem v kině na Cestě kolem světa za 80 dní. Byl jsem naprosto unešený. Nejen proto, že jsem byl dávno velký fanoušek Julese Vernea, ale i provedením samotného filmu. Ve foyer jsem si pak musel za každou cenu koupit brožuru o tom, jak film vznikl. V ní jsem mimo jiné našel slova Mikea Todda. Byl to slavný divadelní producent a toho času manžel Elizabeth Taylor. Cesta kolem světa byl jeho první film – brzy nato zemřel během leteckého neštěstí. V té knížce byl na každý pád článek o něm a o tom, jak se coby člověk mimo Hollywood dostal k produkci tak obrovského projektu. Měl titulek složený z tří vět. Zaprvé: I vy můžete natočit film. Zadruhé: Nepotřebujete předchozí zkušenosti. A za třetí: Pusťte se do toho!
Okamžitě to mnou projelo a já tátovi na místě oznámil, že natočím film. A protože mi bylo jedenáct, nevěděl jsem, co jiného si počít než natočit zrovna ten film, který jsem právě viděl. Takže jsme s tátovou kamerou a mými kamarády během následujících pěti let na zahradě přetočili a v kuchyni sestříhali vlastní Cestu kolem světa. Jestli znáte Spielbergovy Fabelmanovy, bylo to něco velmi podobného. Prostě jsme byli děti, co běhají po sousedství s kamerou a blbnou. A tahle touha po režii ve mně zůstala do dospělosti.
Než jste však filmy natáčel, jste o nich psal – během studií divadla a filmu jste byl recenzentem dřív, než jste skočil do praxe.
Recenze jsem psal jako student na univerzitě v Iowě. Byla to čirá náhoda. Dosavadní kritik studentských novin s tím seknul a nadhodil, že to po něm můžu převzít. A já nepřemýšlel o ničem jiném, než že díky tomu budu moct s čistým svědomím trávit hodně času v kině.
Tehdy jsem měl všechno nerozmyšlené a rozhodně jsem nesměřoval k tomu být režisérem – pořádně jsem ani nechápal, co ta pozice vlastně obnáší. Když jsem šel na divadelní oddělení, bylo mým prvním opravdovým cílem stát se hercem. Problém byl, že jsem strašný herec. Věřte mi. O špatných hercích kolují historky, ale celý život můžete prožít, aniž byste jednoho potkal. No a vy teď můžete říkat známým, že jste měl to štěstí!
O mojí špatnosti jsem se dozvěděl především z úst režiséra, který na mě nepřestával řvát. A tak se moje pozornost konečně naplno přesunula na tuhle pozici: Kdo je tenhle člověk, který nedělá nic jiného, než že sedí na židli a pokřikuje na druhé? Moje dětská zkušenost s natáčením takovou pozici neznala – tehdy každý něco dělal, přičemž většinou každý dělal všechno. A najednou je tu člověk, který nedělá nic a přesto je středem pozornosti! Může snad ze mě být takový křikloun? A tak jsem začal režírovat. Samozřejmě jsme zpátky u malých krůčků – režíroval jsem nejdřív rozhlasové hry univerzitního rádia.
Ale na konci tohohle procesu jste stejně skončil u psaní, tedy zpočátku. Coby spisovatel publikující romány.
Psaní je v mojí nátuře, tam jsem nemusel nic objevovat a zjišťovat. Psal jsem dřív, než jsem psát uměl – v pěti letech jsem si vymýšlel, jaká dobrodružství zažívá náš pes a diktoval to tátovi. Ten se mnou eventuálně ztratil trpělivost a řekl, že není moje sekretářka a musím se naučit psát sám. Tak jsem i učinil a od té doby píšu a píšu. Možná to zní zvláštně, ale říkám to často: Čím dřív začnete, tím líp. Zážitky z dětství a raného mládí jsou mojí inspirací dodnes. Bylo mi jedenáct, když mi dal táta kompletní příběhy Sherlocka Holmese. Zamiloval jsem se do nich stejně jako do Vernea. Ale víte, co byl problém? 56 povídek, 4 novely – sloupnete je jako malinu, a co dál?
Napíšete vlastní.
Přesně tak.
A děláte tak dodnes.
No… aby to nevypadalo přehnaně, napsal jsem jich sedm, ale je pravda, že jsou rozprostřené do celého mého života. Myslím ale, že tím jsem s Sherlockem Holmesem skončil.
Ještě že je Sherlock ve veřejné doméně. Každý může nejen napsat, ale dokonce i profesionálně vydat nové příběhy.
To naštěstí platí dnes. Když jsem začínal, drželi pořád ještě práva pevně v rukou dědici. Pozůstalost Conana Doylea pak byla notoricky krvežíznivá. Řekněme, že z Sherlocka Holmese ve Vídni (doslovný překlad titulu by byl Sedmiprocentní řešení, pozn. aut.) si vzali o hodně víc než sedm procent.
Představuju si jejich paniku, když se blížil vstup do veřejné domény. Možná proto z vás ždímali, co se dalo, dokud to ještě šlo.
Absolutně. Svého času se jednalo o nejbohatší literární brand na světě. A dědici, lidé bez jakéhokoliv zájmu o literaturu, ho tímhle svým přístupem nevyhnutelně navždy zkompromitovali. Představte si, že ještě nějakou dobu po vstupu do veřejné domény hrozili vydavatelům, studiím a komukoliv, kdo se Sherlocka dotkl, žalobami. S tím, že jsou ochotní se mimosoudně vyrovnat za krásných deset tisíc dolarů. Jednalo se samozřejmě o bluff, neměli šanci vyhrát, ale pro mnohé subjekty je pohodlnější vyrovnání podepsat než řešit soudní tahanice. Takhle to vedli nějakou dobu, než s nimi profesionální právník Les Klinger opravdu šel do sporu, vyhrál a vznikl tak jasně stanovený precedent.
Sherlock Holmes s vámi je tedy od dětství – pravý opak Star Treku. Když jste přijal režii Khanova hněvu, neviděl jste jedinou epizodu. Za mě je to nejlepší přístup. Já se nezajímám o kontinuitu sérií ani zacházení s milovanými postavami, zajímají mě dobré filmy…
To jste můj člověk.
Nicméně je dost takových, kteří to vidí jinak. Dávno před internetem existovali hlasití fanoušci, kteří hlídají, aby se s jejich milovanými příběhy zacházelo podle jejich představ. Nálada provázející druhý Star Trek pak nebyla nejlepší – kvůli neúspěchu jedničky studio vyšachovalo autora celého fenoménu Gena Roddenberryho, jehož scénář odmítlo. A pak vyšlo najevo, že se coby outsider chystáte zabít Spocka! Byla okolo toho tak velká mela, jakou si jen jde představit ve světě před sociálními sítěmi.
Možná se budete divit, ale moje zkušenost z natáčení tří Star Treků je taková, že všichni nade mnou měli buď tolik práce, nebo tak málo zájmu, že si mě prostě nevšímali a nechali mě pracovat. Pro ně bylo důležité, že točím druhý díl se čtvrtinovým rozpočtem toho prvního – dokud jsem to dodržoval, nikdo necítil potřebu se mi věnovat. Jistě i protože ve studiu měli všichni Star Treku tak trochu dost. To se změnilo, když jsem jim konečně mohl ukázat odvedenou práci, pak jsem viděl, jak se začíná mezi lidmi opět objevovat trocha optimismu a dobré nálady.
A protože ani já jsem se tehdy nestaral o Star Trek jako takový, rozhodl jsem se pojmout ho po svém. Další z mých dětských obsesí byl kapitán Hornblower a jeho šestáková dobrodružství během napoleonských válek – rozhodl jsem se tedy natočit námořní dobrodružství ve vesmíru. Dává to dobrý smysl, když se nad tím zamyslíte. Ta látka k tomu měla už tak blízko, jen já ony aspekty podtrhl třeba tím, že jsem vesmírnou loď osázel rekvizitami evokujícími oceánskou fregatu. Nikdo se mě neptal, proč to dělám, bylo jim to vážně jedno.
Jedno jim nebylo, když Spock skutečně zemřel. Musel se přetáčet a přestříhávat konec tak, aby bylo patrné, že v rakvi nezůstane navěky.
To je pravda, to je ten jeden okamžik, kdy mě opravdu přehlasovali a udělali si to po svém. Myšlenka Spockovy smrti předcházela můj příchod k projektu a byla jediným důvodem, proč se Leonard Nimoy do role vrátil – nechal se zlákat na opulentní rozlučku s rolí. Chtěl dobrou smrt, já mu napsal dobrou smrt, natočili jsme mu dobrou smrt. Ale právě v tu chvíli se začalo o filmu mluvit, studio se o něj začalo poprvé zajímat, producenti poprvé nabyli dojmu, že tu mají něco smysluplného – a proto je začalo trápit, jak následně navázat a jak neztratit zájem publika. Řekl jsem jim, že Spockova smrt je pointa celého filmu, ale nepouštěl jsem se do konfliktů a nechal je to udělat po svém. Možná jsem měl být ráznější, uznávám.
Váš přístup ke Star Treku byl tedy z pohledu žánrové zábavy. Klasický televizní seriál a přístup Gena Roddenberryho vždy zahrnovaly i určitou ambici komentovat společnost a vyjadřovat se k ní. Znamenalo to pro vás něco?
Je to, jak jste před chvílí říkal. Ani já se nestarám o fanouškovskou základnu a nepřišel jsem ke Star Treku s tím, abych splnil očekávání a prostě prodloužil tu sérii o další díl. Jak řekl Robert Bresson: „Moje práce není zjišťovat, co lidi zajímá, ale zjišťovat, jak v nich vzbudit zájem o to, co zajímá mě.“ Není tajemstvím, že Gene Roddenberry nesnášel moje scénáře. Na to jsem mohl vždycky říkat jen: „Dal jsi mi nádobu. Čím ji naplním, je na mně.“
Dnes je zcela nekontroverzní říct, že Khanův hněv je nejlepší Star Trek film, stejně jako jedno z nejlepších sci-fi vůbec. Má pro vás osobně stejně výrazné postavení? Jak si podle vás stojí vedle vašich dalších Star Treků? Všechny tři vaše filmy byly přijaté kladně, ale Khan je Khan.
Na to se mě neptejte – umělci nejsou dobří na to posuzovat svou práci tímto způsobem. Měl jsem příležitost před mnoha lety mluvit s Alexanderem Mackendrickem o jeho klasické komedii Pět lupičů a stará dáma, kterou považuju za vrchol žánru. Když jsem mu to řekl, zhrozil se, protože on sám ten film nesnášel. Mám ho pak snad mít sám rád míň? Kdepak. Umělci nemůžou být autorita v tomto směru. A vlastně v žádném směru – musíme být jako Mojžíš, když překročil vysušené moře a voda se za ním zase zavřela. Není cesty zpět. Neurčuju, na který můj film se bude nejvíc vzpomínat ani proč. A neznám výklad svého filmu lépe než kdokoliv jiný. Jednou se mě někdo ptal, proč nosí Khan jen jednu rukavici. Nevím. Proč myslíš ty? Tvoje vysvětlení je stejně dobré jako moje.
Čím je pro vás vlastně Star Trek dnes, po všech těch letech?
Má v mém srdci neotřesitelné místo. Trvalo mi přitom docela dlouho pochopit, proč je zrovna tenhle příběh tak důležitý pro tolik lidí. Když jsem o Star Trek poprvé zavadil, myslel jsem si, že je hloupý. Viděl jsem chlápka se špičatýma ušima a nedíval se dál. Uteklo mi to přímo pod nosem. Teď už vidím ideu lidí odlišných etnik a genderů, zkrátka s každým myslitelným původem, jak dávají ruce dohromady a usilují společně o jednu úžasnou věc – a to je Enterprise, to je Star Trek. Nejdřív jsem viděl jen pozlátko a nechápal to, co je na nich tak zásadní. To, co dává tolika lidem naději.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Future Gate 2026
