Dvě historické haly musel postavit architekt Jiří Sternwald pro film Zlatý podraz. Ta první byla kopií ženevské z roku 1946, druhá pařížské z roku 1951. V obou se hrálo mistrovství Evropy v basketbale. Výsledek byl skvělý, svými postřehy pomáhal hodně kameraman Vladimír Smutný, který ladil barvy podlah a další detaily. O přestávkách celý štáb na krásné palubovce sportoval. Ale pak zazněl strašný příkaz producenta filmu Jaroslava Boučka (Je třeba zabít Sekala, Václav, Babí léto). Konec, rozložit, odvézt. I takový je film. A Jaroslav Bouček to říkal s velkou lítostí.
V halách se točily zápasy československých reprezentantů proti Švýcarsku, Itálii a Sovětskému svazu. Sledovalo je přes 600 komparsistů. O kostýmy se postarala držitelka českých lvů Simona Rybáková. Oblékání začínalo už po půlnoci, aby byl kompars připraven na první klapku kolem deváté dopoledne.
Paradoxně ani jedna z hal už neexistuje ani ve skutečnosti. Pohnuté jsou osudy zejména pařížského veledromu (kde byla i hřiště pro míčové sporty). Ten se stal součástí deportace a zatýkání židů ve Francii během druhé světové války. Za dva dny tam bylo přivezeno 13 152 židů z Paříže a předměstí, většina z nich pak putovala do koncentračních táborů.
Zlatý podraz je příběh o lásce, přátelství a naději. Film začíná v roce 1938. Hlavní linii snímku tvoří osudová láska mladého právníka a sportovce Franty (Filip Březina) k tanečnici Michelle (Patricia Volny), s kterou se seznámí na poválečném Mistrovství Evropy v basketbalu v Ženěvě. Michell je osudem pronásledovaná dívka, která prchla z vlasti před Stalinem i Hitlerem. Jejich příběh, který kromě politiky ovlivní i dva protikladní jedinci trenér Valenta (Stanislav Majer) a funkcionář Hrabal (Ondřej Malý), vrcholí v roce 1951, kdy Evropu už na mnoho let rozdělila železná opona.
-red-
foto/video: Falcon © 2018
