Recenze: Králíček Jojo hopsá druhou světovou humorně a neotřele

Taika Waititi, jenž se snímkem Thor:Ragnarok postaral o nejzábavnější film Marvelu, přináší svůj unikátní humor a specifický rukopis do nacistického Německa. Veselohra o antisemitských fanaticích, kteří věří, že židé mají hadí jazyk a spí zavěšení hlavou dolů jako netopýři, je riskantní tah. Jedno z nejcitlivějších témat historie je zde přetaveno v komediální nadsázku, která ovšem nemůže uniknout historické hrůze.

Desetiletý Johannes, přezdívaný Jojo, je zosobněním árijského snu nacistického Německa. Světlé oči, plavé vlasy a především bezbřehá víra v čistokrevnou nadvládu z něj činí dokonalého (seč fyzicky slabšího) člena Hitlerjugend alias Hitlerovy mládeže. Ve svém fanatismu je natolik ukázkový, že si z Hitlera vytvoří imaginárního nejlepšího kamaráda. Ten je v jeho představách obdivovaným morálním imperativem i roztomile zmateným ňoumou. Jednoho dne ovšem Jojo objeví židovku Elsu, která se skrývá v jeho domě, a jeho antisemitská idyla se začne otřásat.

Jojo si zvesela hopká ve své ideologii jako nic netušící a bezelstný králíček, který by si raději než na mrkvičce smlsnul na pogromu židů. Premisa filmu je to vskutku bizarní a až alarmující. Je naprosto pochopitelné a ospravedlnitelné, že pro někoho může být snímek až příliš tuhé sousto. Ty, kteří dokážou přistoupit na tuto morbidní hru, čeká ovšem pořádná porce zábavy.

Není to poprvé, co se s Hitlerem zachází v nesouladu s historickými fakty. Vystřelil si z něj např. Charlie Chaplin ve snímku Diktátor již v roce 1940, Quentin Tarantino ho nechal upálit plamenometem v Hanebných panchartech a německá komedie Už je tady zas ho přivedla do současnosti. Taika Waititi, který se krom režie zhostil i role Hitlera, si svou postavu očividně užívá. V Jojových představách se znenadání objevuje a mizí jak židy nenávidějící verze Pana Tau, a když Jojo hází dynamitem, Hitler si k tomu freneticky poskočí a zavlní se v bocích.

Přestože vám kdesi v hlavě bude hrozit moralizující vztyčený ukazováček, že byste se neměli smát, jen stěží lze popírat, že úvodní část snímku je nehorázně zábavná. Kupříkladu poučování dětí nacistickou vychovatelkou v podání Rebel Wilson o tom, že židi jsou příšery, které mají žábry, protože se kdysi žid spářil s rybou, a její entuziastické nabádání k pálení knih je vyvedeno do takového absurdna, že se dekadencí zavánějícím salvám smíchu nelze ubránit.

Rozhovor s producentem Králíčka Jojo o natáčení v Čechách

Taika Waititi se ovšem pojistil, aby z počáteční komedie nevyšel s čistou rasou, nýbrž čistým štítem. Přepálený úvod vybarvuje iluzi, ve které Jojo vyrůstá, jako pestrobarevnou omalovánku. Její barvy ovšem začnou blednout v důsledku sbližování s židovkou Elsou, což nakonec nevyhnutelně vyústí v jeho prozření. To se odráží i v žánrové proměně snímku ze ztřeštěné komedie do sentimentálního dramatu. Podobně jako film Parazit i Králíček Jojo mění rapidně tón vyprávění, jen s o něco menší mírou ladnosti. Humor i smutek se prolínají především v postavě matky Joja, kterou s lehkostí ztvárnila Scarlett Johansson a vysloužila si za ni mimo jiné i nominaci na Oscara.

Překlopením do vážnější polohy Králíček Jojo ustupuje konvenci; od odvážné vize ke standardnímu válečnému stesku. Je to krok ve všech směrech akceptovatelný, přesto se nedá ubránit pocitu, že by snímek mohl být ještě o něco lepší, kdyby se z něj podařilo vyhopsat podobně originálním způsobem, jakým se do něj připelášilo.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2020