Bylo odpoledne běžného zářijového dne loňského roku, když se mi na displeji mobilu rozzářila stručná zpráva. „Co bys řekla na možnost dělat rozhovor s Renée Zellweger?“ Otevírám konverzaci s šéfredaktorem Totalfilmu a bez nějakého většího přemýšlení odpovídám: „Jasně, že bych řekla ANO!“ Během následujícího telefonního hovoru se dozvím, že v Londýně se v průběhu října pořádá press junket (pozn. red. setkání herců a filmových tvůrců s novináři, obvykle k očekávané filmové premiéře) ke snímku Judy, který bude vyprávět o životě legendární americké hvězdy Judy Garland. Právě ji hraje Renée Zellweger. A za ní také pak v únoru 2020 získá Oscara, ale nepředbíhejme…
Renée Zellweger jako Judy Garland (foto: Bioscop)
U rozhovoru prý ale „bohužel“ nebude sama. Bude ji doprovázet herecký kolega Rufus Sewell, jemuž ve filmu připadla role jednoho z manželů slavné zpěvačky a herečky. Když ke mně doputuje tahle informace, tak jsem snad ještě nadšenější než předtím. Je to můj oblíbený herec od chvíle, kdy mi bylo třináct a já ho viděla v Tristanovi a Isoldě v roli laskavého, ale spravedlivého krále Marka. Zpětně uznávám, že to byl film spíš průměrných kvalit, ale mám vždycky radost, když Rufuse Sewella někde vidím.
Věci se dějí rychleji, než bych si v ten zářijový den vůbec dovedla představit. Koncem týdne si volám s Janou Šafářovou ze společnosti Bioscop, která Totalfilm za česká média nominovala na účast na londýnském press junketu. Zjišťuji, že na otočku do Londýna poletím už příští týden. Před rozhovorem samotným navštívím novinářskou projekci v sále 21st Century Fox v Soho a pak se přesunu do hotelu Mandarin Oriental, kde individuální rozhovory budou probíhat. Budu mluvit s Renée Zellweger a Rufusem Sewellem a potom zvlášť také s režisérem Ruppertem Gooldem. Na každé z interview mám šibeniční čas 5 minut. A půjde o rozhovor na kameru. Něco takového mě čeká poprvé, a tak začínám být lehce nervózní, ale všechny mé pochyby přebíjí to, že se opravdu těším. Bude to výzva.
Velmi brzy ráno 1. října vystupuji na Heathrow a na letištních toaletách zamalovávám kruhy pod očima. Pročítám si připravené otázky a když není nikdo poblíž, tak si je dokonce polohlasně opakuju. Přiznám se, že tohle většinou před rozhovory nedělám, ani když jsou v angličtině jako teď, nebo ve francouzštině, kterou zbožňuju, ale zas tak často jí nemluvím. Ale netuším, co se mnou udělá lehká nervozita v kombinaci s tím, že na vše mám jen pár minut a že se to celé prostě musí povést.
Na paměti mám také instrukci, kterou jsem dostala v redakci před odletem. Karty z videokamer se záznamem mého rozhovoru, které dostanu, musím bránit vlastním tělem a v pořádku je dopravit do Prahy. Aby mi cesta rychleji ubíhala, vymyslím si minimálně tři možné a tři dost nepravděpodobné scénáře, co by mohlo vést ke zmizení, poškození nebo ztrátě karet. Pak uznám, že to byla hodně zbytečná aktivita a soustředím se už spíš na to, abych našla správný spoj do centra města.
Renée Zellweger se svým Oscarem za výkon ve filmu Judy
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Lovely[/pullquote]Dostávám se do svého prvního cíle, vystupuji z metra v Soho, které je známé jako bohémská čtvrť. Skoro na každém rohu vidím divadlo nebo příjemně vypadající kavárny a hospůdky. Začíná lehce pršet. Neminu ani pořádnou anglickou snídani. A pak už je čas najít místo novinářské projekce.
Sál v sídle 21st Century Fox na Soho Square není příliš velký, ale deset minut před začátkem projekce je už z poloviny plný ostatními novináři. Hodně z nich se mezi sebou zná, hlasitě se zdraví a povídají si. Stejně jako to je u nás v Čechách.
Po filmu se přesouvám metrem na stanici Knightsbridge. Obrovskou budovu luxusního hotelu Mandarin Oriental Hyde Park není možné přehlédnout. Uvnitř se svěřím olivrejovanému recepčnímu, že mířím na rozhovor s Renée Zellweger. „Lovely,“ odpoví suše a vysvětlí mi, kudy se dostanu tam, kam potřebuji.
Vystoupím z výtahu v šestém patře a na chodbě jako první vidím stojku s plakátem filmu a také čtyři pestrobarevné kostýmy, které na sobě měla filmová Judy Garland. Vcházím do prvních otevřených dveří, které uvidím. Ocitám se v prostorném, světlém apartmá, jehož první pokoj je improvizovaná kancelář filmových PRistů. Ohlásím název našeho webu a své jméno a jsem vyzvána, abych počkala ve vedlejší místnosti. Je v ní asi sedm dalších lidí.
Někteří z nich se dívají do mobilu nebo počítače, jiní si povídají. Tiše pozdravím a sednu si k volnému stolku. A čekám. Když mine první čtvrthodina, začínám se neklidně rozhlížet, nikdo mi zatím neřekl, kdy půjdu na řadu. Mezitím si vyposlechnu krátkou konverzaci skupinky zahraničních novinářů, kteří se s nadšením vítají. „Jé, tebe jsem naposledy viděla na festivalu v Benátkách, co pořád děláš?“ říká dáma v nápadném žlutém kostýmku obrýlenému pánovi, který se uvelebil na pohodlně vypadajícím gauči. „Ale, teď jsou to samé rozhovory pro Netflix,“ odpovídá. Pak padne ještě pár zvučných jmen filmového světa. Zdá se, že sedím v místnosti se samými novinářskými esy. Na klidu mi to nepřidá. Po zhruba čtyřicetiminutovém čekání, kdy pro mě stále nikdo nepřichází, aby mě odvedl na místo, kde se bude rozhovor natáčet, mi to začíná být divné.
Vladana Drvotová – redaktorka Totalfilm.cz
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Potítko před státnicemi[/pullquote]Připadám si víc a víc jako na potítku před státnicemi, a rozhodnu se, že lépe zmapuji terén. Objevím další místnost, kde je drobné občerstvení. Mám docela velký hlad, naposledy jsem snídala a jsou asi tři odpoledne, ale nerada bych na Renée vyprskla drobky nebo vytasila úsměv ozdobený touhle svačinkou, tak si dávám jen mátový čaj. Pak objevím dveře, které vedou na chodbu. A bingo. Za dalšími dveřmi bude zřejmě pokoj, kde rozhovory probíhají. A najednou vidím i slečnu s vysílačkou a papíry v ruce. Jdu se jí slušně připomenout a optat se, jak to vypadá. Dozvím se, že mě zrovna chtěla jít vyzvednout. Pomyslím si něco o milosrdné lži, ale raduji se, že už to nebude dlouho trvat. U Renée Zellweger a Rufuse Sewella je prý teď novinářka z Německa, ale režisér Ruppert Goold má volno. Projdeme společně k dalším dveřím.
Režisér filmu Judy Rupert Goold
„Jsem trochu nervózní, na podobné akci jsem poprvé,“ svěřuji se jí polohlasně. „Jé, ale to je skvělé, že zrovna tady u nás. Je tu docela klid a všichni jsou tak milí,“ odpoví mi s úsměvem a se silným francouzským přízvukem. A já udělám tu chybu, že přejdu do francouzštiny a chvilku si povídáme v jejím mateřském jazyce. Pak se „přepínám“ zpět do angličtiny takovým způsobem, že pana režiséra pozdravím zvučným „Děkuji!“ na místo „Dobrý den.“ Ups. Ale jede se dál.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Rupert to chce režírovat[/pullquote]Ruppert Goold je moc milý. Judy je jeho filmový debut, režíruje hlavně divadlo. Ještě předtím, než se spustí kamera, žertuje, že když je on režisér a já když dělám takový rozhovor poprvé, že by to mohl celé narežírovat. Usměju se, ale na další prolomení ledů už není čas, slečna produkční nemilosrdně ťuká na hodinky a ohlašuje, že od teď máme pět minut. Utečou rychle. Zatajím, že jsem neviděla film do konce, protože jsem z něj musela odejít, abych stihla předepsaný check-in na rozhovory. (Zpětně mě to mrzelo, že to předem nebylo možné domluvit jinak, místo zhruba hodinového čekání bych konec filmu stihla i s přejezdem na rozhovory…) A teď už musím jít za Renée Zellweger a Rufusem Sewellem.
Rufus Sewell a Renée Zellweger
Vejdu do dalšího hotelového pokoje, který je podobný tomu, kde jsem mluvila s režisérem. Je potemnělý, pouze prostor před stěnou s logem filmu, kde sedí Renée a Rufus, a místo proti nim, jsou nasvícené velkými reflektory. Vcházím a produkční mě chce oběma hercům představit, ale ti si povídají. Nepodaří se jí vytrhnout je z konverzace, krčí rukama a mávne mi na signál, že můj rozhovor právě začal. Jsem opravdu hodně nervózní. Čas, který mám vyhrazený, už se nemilosrdně odpočítává. Odkašlu si a poposednu na židli. A v tu chvíli si mě všimnou. Omlouvají se mi a náš rozhovor začíná… Mile a se zaujetím odpovídají na mé otázky, ačkoli věřím, že podobné dotazy museli slyšet už několikrát. Těch pár minut uplyne snad ještě rychleji, než u rozhovoru s režisérem.
Produkční, se kterou jsem před chvílí čekala na chodbě, měla pravdu – na první zahraniční press junket jsem měla opravdu štěstí. A jak rozhovor dopadl, se můžete přesvědčit v našich videích. (Video s režisérem bude zveřejněno v době vydání filmu na DVD).
Vladana Drvotová, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm Media, Bioscop © 2020
