Matrix: Resurrections není líný reboot, ale myšlenkový posun originálu (recenze)

Sestry Wachovské opakovaně tvrdily, že příběh Matrixu je s koncem původní trilogie uzavřený a že nevidí důvod se k němu vracet. Ztráta rodičů nicméně pro starší sestru Lanu vyústila v potřebu se k postavám, které před dvacet lety stvořila, vrátit, a vypsat se z truchlení novým příběhem Nea a Trinity. Je výsledné Resurrections, které uzavírá letošní rok v kinech, plnohodnotným přírůstkem do kultovní a revoluční série?

Do jisté míry existence čtvrtého dílu kultovní a revoluční sci-fi série (připomeňte si ji zde) konec Revolutions skutečně popírá; koneckonců naposledy, když jsme Trinity viděli, tak zrovna nesmírně dlouze umírala, a Neo se po operně monumentálním duelu s agentem Smithem odporoučel záhy nato. Návrat obou i dalších navrátivších postav je naštěstí v Resurrections poměrně uspokojivě vysvětlen, jisté rozředění osudovosti původní trilogie to ovšem příliš nebrání. Je-li tomu tak, je návrat do počítačové simulace alespoň dobrým filmem, kterému by divák čtvrtý vstup do stejné řeky odpustil? Ano, je. Tedy napůl. Čtvrtý Matrix je totiž filmem fascinující a nápadité první poloviny… a jeho zbytku.

Resurrections dokáže posunout fascinaci myšlenkou života ve virtuální realitě oproti původní trilogii Matrixu posunout ještě o level výš. Děj prvních tří filmů totiž je prezentován formou videohry, kterou uvnitř Matrixu Neo vytvořil, a tedy jako fikce uvnitř fikce. Důvody a zákonitosti toho, proč tomu tak je, navíc dávají dějově perfektní smysl, a meta narážky na hrabivost velkých studií a jejich potřebu vyrábět za každou cenu pokračování prověřených značek jsou i sakra zábavné. Od prvních momentů, kdy divákovi začne docházet, jakou hru s ním vlastně Wachovská s ostatními tvůrci hraje, sledujeme mimořádně fajn jízdu, která není ani v nejmenším líným rebootem, ale překvapivě myšlenkovým obohacením původní látky, oproti které jde nový Matrix ještě o krok dál.

Fanouška potěší i pohled do skutečného světa ovládaného stroji, který po konci třetího dílu postoupil o několik kroků dopředu a každodenní starosti lidských přeživších vedených jistou starou známou jsou vítaným navázáním na původní filmy. Někdy po prvním návratu do virtuální reality a naprosto šíleném cameu Merovingiana, které působí jak vystřižené z parodie od Jimmyho Kimmela, se ale cosi zvrtne. Druhá polovina, byť pro Wachovskou zjevně podstatně osobnější a asi i důležitější, se totiž mění v hříčku o lásce, která hory přenáší.

Resurrections se v půlce stopáže zvrhává v banální záchranu Trinity a romantický příběh s feministickými a emancipačními podtóny. Pro opětovné vysvobození Trinity z Matrixu je zapotřebí simultánní operace ve skutečném i virtuálním světě, kromě několika málo myšlenek („Většina lidstva chce ke štěstí potřebuje jen touhu po něčem lepším a zároveň strach ze ztráty toho, co už má“) a scenáristických nápadů („Nejzásadnější volba Neova života neleží na jeho bedrech“) toho ale druhá část filmu mnoho zajímavého nepřináší a stává se podivně zamotaným, zaměnitelným akčňákem.

Samotný konec filmu pak nepochybně režisérce po smrti rodičů nabízí jistou katarzi a warnerovským producentům zase možnost v látce při dobrých finančních výsledcích pokračovat, pro diváka se ovšem vzhledem k uspokojivému konci trilogie ovšem skutečně jedná o ne úplně potřebný epilog.

Rvačky jsou ve čtvrtém Matrixu odsunuty na vedlejší kolej, ve filmu se dočkáme víceméně pouze dvou generických akčních sekvencí. Nápaditou revoluci, jakou znamenal bullet-time před dvaceti lety, zde nečekejte; vlastně i Reevesovo gun-fu v Johnu Wickovi diváka dnes přikovává do sedačky silněji než Neovy šermovačky rukama.

Pocity po naprosto geniální první polovině a roztěkané druhé polovině jsou tedy notně smíšené a film jistě řadě diváků nesedne, o průšvih z ranku posledních dvou Terminátorů se ale rozhodně nejedná. Byť film zaškobrtne příběhově, pořád je ale čím se kochat alespoň po stránce formy a na Resurrections se po většinu času kouká hezky. Některé celky (vlak v Tokyu, dům Neova terapeuta) působí sice dost digitálně, v akčních scénách však alespoň ani jednou není potřeba trpět nerealistické gumové panáky jako u jiných warnerovských produkcí.

Hudba z pera matrixovského nováčka Tom Tykwera vybízí i k samotnému poslechu, často navíc odkazuje na původní soundtrack a brnká tak na nostalgickou notu; škoda jen, že se tomu tak neděje častěji.

Byť některé návraty starých známých mohou působit trochu zbytně, vynahrazují to překvapivě sympatické nové figury i práce s jejich vybranými kolegy z původních filmů. Nejvýraznější novou posilou je kromě Jessicy Hanwick především Yahya Abdul-Mateen II, jehož záskok za Lawrence Fishburna dává příběhově perfektní smysl a jehož hravý výkon zachraňuje i scény, ve kterých se bohužel ukazuje, že mimo polohu stoického hrdiny Keanu Reeves herecky ne vždy zcela exceluje. Zajímavý výkon předvádí i Jonathan Groff, který zábavně emuluje fanatické manýrismy Agenta Smithe v podání Hugo Weavinga.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Ent., Warner Bros.
© 2021