Režisér Města na řece: Latgalština, to je řeka divoká a bublavá (rozhovor)

Nejprve se skoro až zastyděl, na zlomek vteřiny zvážněl a omlouval se, když se ode mě dozvěděl, že mi neodepsal na e-mail s požadavkem ke Skype rozhovoru. Jak říká, rozhovorům je vždycky velice nakloněn. A je to pravda. Po středeční novinářské projekci totiž rozdal asi šest nebo sedm interview a když jsme se potkali k našemu rozhovoru hned po srdečném stisku ruky na seznámení jsme zapředli hovor jako dva staří známí. Lotyšský (přesněji spíš latgalský) filmový a divadelní režisér Viesturs Kairišs přijel do Prahy uvést svůj film Město na řece, který vypráví o mladíkovi Ansisovi, jenž jako písmomalíř přežije několik režimů. Mnohem větší potíže má ale s rozhodováním v lásce.  

Režisér Viesturs Kairišs na place filmu Město na řece

Předlohou Města na řece je stejnojmenná kniha stejně jako i u vašeho předchozího filmu Sibiřský deník…

Ano, ale Sibiřský deník byl dokumentárně laděný celovečerní film a Město na řece je svým způsobem fikce, i když polobiografická. Trošku mi pomohla i s vlastní identifikací. Autor té knihy, lotyšský spisovatel Gunars Janovskis, je docela dost známý. Skoro celý svůj život strávil v exilu. Za svého mládí žil v malé vesnici, kde pracoval jako překladatel pro Němce. V roce 1944 ale odešel, když sovětští vojáci znovu začali okupovat lotyšské území. Pak strávil nějaký čas v Německu, a nakonec i ve Velké Británii, kde také zemřel. Když se Sovětský svaz rozpadl, byl ještě stále naživu. Lotyšsko se tehdy zase stalo svobodnou zemí. Zemřel v roce 2000, a my dva jsme se nikdy nesetkali. Je to autor spousty velmi dobrých knih…

Viděla jsem, když jsem si dělala rešerše, že jich napsal opravdu hodně…

Víte, to byl takový starý muž, co nedělal nic jiného, než že od rána do večera psal. Tahle kniha, která se stala předlohou mého filmu je spíše jednou z těch méně známých. Vyšla jenom jednou někdy v osmdesátých letech. Je to nejspíš tím, že se zaobírá tématem, do kterého Lotyši neradi zabředávají, a sice té, že se podíleli na holokaustu. Je to bolavé téma – takový kostlivec ve skříni, a tak je jasné, že se tím nechceme moc často zaobírat. Holocaust je u nás nejvyhledávanějším tématem historie. Můžu říct, že máme i další témata, ale tohle skutečně vévodí.

Víte, co mě docela překvapilo? Když jsem poslouchala latgalštinu i lotyšštinu, tak jsem slyšela spoustu drobných podobností s češtinou.

Jistě. Hlavně v té latgalštině, kterou se většinu času mluví ve filmu. Ta má slovanské kořeny, protože byla ovlivněna polštinou. Tak jako mají Němci Hochdeutsch, my máme náš Hochlatvian jazyk v oblasti, která byla pod německou nadvládou. Zbytek země hovořil latgalštinou a měl jinou historii.

Viesturs Kairišs

Latgalštinou se mluví kromě nějaké němčiny a ruštiny v celém vašem filmu?

Ano, jenom postava Naiga mluví chvilku lotyšsky. Rozdíl mezi lotyštinou a latgalštinou je asi takový jako má čeština se slovenštinou nebo ruština s ukrajinštinou. Latgalština se pomalu vytrácí. Já sám jsem stoprocentní Latgalec a taky je ve mně malinká část Poláka. Mluvím jak latgalsky, tak i lotyšsky.

Film vznikl v koprodukci kromě Litvy také s Českem. Proč?

Teď už je pro mě jednoduché vám na takovou otázku odpovědět. Neumím si totiž představit, že bych natáčel snímek, který není koprodukční. Často pracuji na projektech, které jsou poměrně komplexní a na to potřebuji celkem dost peněz. I v případě Města na řece jsme se začali porozhlížet po nějakých koproducentech. Julietta Sichel z 8Heads productions znala moji práci. Můj debut se promítal na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde působila jako programová řiditelka. Pak jsem měl ve Varech ještě další film. Spolupracovali jsme i na vámi zmíněném Sibiřském deníku.  Bylo tak na snadě, že i na dalším filmu se bude podílet česká strana. Po Sibiřském deníku jsem nechtěl udělat další smutný snímek, a tak jsem začal sledovat filmy režisérů z Československé nové vlny jako byl Jiří Menzel, Miloš Forman. Taky se mi moc líbily práce Věry Chytilové a Jana Němce. Pozoroval jsem, jak s těžkými tématy nakládali oni, že používali spoustu humoru a neprofesionálních herců. Zejména Menzelovy Ostře sledované vlaky na mě zapůsobily. Taky jsem četl vašeho Švejka a knihy Bohumila Hrabala. To všechno mě přivedlo k mnohem surrealističtějšímu způsobu, jak se popasovat s válkou. Pochopil jsem, že to byl odlišný koncept života, kdy musíte žít s těmi všemi tragédiemi. Nějakým způsobem mi to připomínalo Latgalce. Když se totiž zeptáte Lotyše na cestu do supermarketu, tak vám celkem suše vysvětlí cestu. Zeptáte-li se ale Latgalce, můžete očekávat potměšilý úsměv a nejspíš i otázku, jestli si potřebujete koupit vodku. My budeme vždycky vtipkovat! Nezáleží na tom, jestli vás vidíme poprvé v životě. Já jsem toho živým příkladem. (smích) Navíc ta živost je znát i na intonaci. Lotyšština je jedna pomalu plynoucí klidná řeka, kdežto latgalština, to je řeka divoká a bublavá.

Brigita Cmuntová ve filmu Město na řece

Konečně tedy rozumím, proč jste si pro hlavní mužskou roli filmu vybral neherce Davise Suharevskise…

Ano, byl tam vliv vaší kinematografie, ale v románové předloze se také psalo, že se celý příběh odehrává v jednom městě na řece Daugavě. Jenže to dnes už není ani trochu latgalské. Proto jsme hledali to správné místo, kde budeme natáčet u té stejné řeky. A našli jsme. Pak jsem si řekl, proč netočit přímo v latgalštině. Všechno to začalo do sebe víc a víc zapadat. No, a pak tu byl hlavní hrdina. Hledal jsem určitou naivitu, čistotu, inteligenci a lidskost. Začal jsem se tedy porozhlížet po hercích. Trvalo mi to nějaké tři, čtyři roky, ale vůbec se mi nedařilo na nikoho vhodného narazit. Nakonec se mi pár měsíců před natáčením povedlo najít Davise. Poslal mi totiž nesmírně praštěné castingové video a já jsem tak měl naprosto jasno. Byl tak jiný a talentovaný! Trochu jsem s ním začal pracovat, a to jako s profesionálem. Je to velice inteligentní člověk. Je moc důležité si svá přání vizualizovat a pak také věřit vlastním instinktům, že se povede najít toho správného člověka.

Co je jeho skutečné povolání?

Tehdy to byl ještě student chemie a pracoval v nějaké kosmetické společnosti v Rize. Staral se tam především o sociální média. Sám pochází z malé vesničky z latgalské oblasti.

Pár dní nazpět jsem se setkala také s Brigitou Cmuntovou, českou zpěvačkou a herečkou, která si ve vašem filmu zahrála roli židovské dívky Zisele a celou roli se naučila v latgalštině.

Myslím, že pro Brigitu to musela být opravdu hodně bláznivá zkušenost. Vedla si dobře, ale bylo to pro ni asi něco jako esperanto – prostě nějaké zvuky, což znělo trochu automaticky. Ona ale před kamerou vypadala tak dobře, kamera jí naprosto milovala.

Město na řece – Brigita Cmuntová a David Suharevskis

Hodně specifická je také kamera filmu. Ta vychází z čeho?

Tohle vychází z inspirace malířem Marcem Chagallem. Vitebsk, běloruské město, kde se narodil a kde také strávil velkou část svého života, bylo od nás vzdálené jen pár stovek kilometrů. Těžili jsme z toho, že mladý umělec vidí válku vlastní optikou. Všechno je nějakým způsobem deformované. To jde dobře dohromady s bláznivým latgalským způsobem myšlení.  Pravdou je, že jsme o kameře filmu vedli hodně diskuzí a říkali si, jestli kvůli ní nebudou diváci filmu cítit nevolnost, ale to se naštěstí nestalo.

O čem tenhle příběh Ansise vypráví pro vás osobně?

Je o tom, jak neztratit vlastní spirit a přežít. Víte, my v Lotyšsku pořád cítíme Putinův zkažený dech, a tak pro mě bylo moc důležité spojit se s dalšími, dát vědět o svých osobních názorech a o tom, že lidé mají nějaká očekávání. Speciálně v několika posledních týdnech jsou taková témata ještě mnohem aktuálnější. Stačí se teď podívat do Ruska, kde hlasy většiny tamějších umělců umlkly. Putin ho sám znásilňuje, když dává umělcům všeho druhu spoustu peněz, aby mohli tvořit loajální umění. Vlastně si je kupuje. I Ansis, kterého hraje Davis, musí svým způsobem spolupracovat, když musí měnit barvy na cedulích podle režimu. Přesto ale zůstane pořád sám sebou.

Kromě jiného je hodně specifický taky soundtrack filmu. Co je to za hudbu?

Je to takový etno mix. Musím se přiznat, že taková hudba mi nikdy nic moc neříkala, ale tady jsem tu potřebu použít takový typ hudby měl. Považuji to u sebe za radikální krok. Hrozně dlouho jsem přemýšlel o tom, jakou hudbu k filmu zvolím, ale nic se mi nezdálo dost dobré a kompaktní. Špatně jsem kvůli tomu dokonce i spal. Pak, když jsem našel tu správnou kapelu, tak jsem nakonec při nahrávání soundtracku chtěl, aby tam co nejvíc halekali (dostanu názornou ukázku od pana režiséra, který sedíce naproti mně, zahaleká fistulí a oba se smějme). Bylo to pro mě hodně jiné a já jsem s tím ve filmu nakonec moc spokojený! Asi to jsou nějaké podvědomé vzpomínky na tenhle typ hudby z mého dětství. Vybral jsem ty nejexponovanější melodie, protože to podtrhuje absurditu a tragikomičnost celého příběhu.

Film Město na řece je právě uváděn v českých kinech.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: 8 Heads Production © 2022