Režisér a scenárista Šimon Holý se znovu vrací na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary se svým druhým celovečerním filmem s názvem A pak přišla láska. Vypráví příběh Kristýny (Pavla Tomicová), vystudované psycholožky a moderátorky marketingových průzkumů, která zoufale hledá lásku a štěstí. Rozhodne se proto jet se svou dcerou Sárou (Sára Venclovská) na víkend za kartářkou (Tereza Hofová). Ta bydlí ve mlýně na samotě u lesa společně se svou neteří Lenkou (Eliška Soukupová). Skrze rodové léčení a výklady karet Kristýna nezjistí jen víc o svém problematickém vztahu k okolí, ale také o vztahu ke své dceři i sobě samotné.
V propagačních textech se píše, že jste svoje postavy nehrály, ale že jste je žily. Režisér vám přinesl čtyřstránkový treatment, od kterého jste se odpíchly, ale konkrétní podoby dialogů byly na vás. Kolik z vás samotných nakonec v postavách v hotovém filmu je?
Pavla Tomicová: Já si myslím, že v mé postavě ze mě není nic… Aspoň doufám! Necítím se být ani spoluscenáristkou, jak to občas někdo podává. Před každou scénou jsme byly přesně domluveny se Šimonem, o čem scéna bude, a držely jsme se svých postav.
Šimon Holý: Počkej… Ty nejsi psycholožka?! (smích)
Pavla Tomicová: Tenhle přístup k práci určitě hodně přispěl autenticitě. Když člověk může říkat repliky svými slovy, je to fajn. Nemusíte se pak učit text, což je pro herce super (smích). Některé věci se dotvářely na place na základě nás, vycházeli jsme z nás, ale mně jako člověku je moje role velmi vzdálena, a tak jsem to i chtěla.
Sára Venclovská: Tím, že šlo o improvizaci, jsme podle mě – v rámci nějakých stanovených hranic – ze sebe vycházet trošku musely. Jinak by se těžko role vytvářela přímo na place.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Eliška Soukupová: Protože jsme točili na stejném místě, kde jsme bydleli, a kostymérna a střižna byly jen o patro níž, už po asi dvou dnech natáčení mi začalo připadat zbytečné se z role vůbec svlékat. Byla mi prostě hrozně pohodlná, jakmile jsem ji pochopila, tak jsem si v ní docela pobyla (smích).
Já měla ale výhodu v tom, že film byl původně psaný pro tři postavy. Zjistilo se ale, že tak úplně nefunguje, takže Šimon přibral mě, abych mozaiku doplnila. Moje postava byla její chybějící střípek, vyvíjela se jako poslední a musela zapadnout do míst mezi ostatními.
Šimone, pokud se na place tolik improvizovalo, jak jste vlastně poznal, že je obraz hotov?
Š.H.: To člověk na místě neví. Může si to myslet, ale ve střižně pak pozná, že lépe funguje úplně jiný závěr. Holky jsou velmi zkušené herečky, improvizovaly rády, a překvapivě často nejlépe fungovaly hned na první dobrou?
P.T.: Neříkej, fakt?
Š.H.: Jo, to jsem vám asi ani neříkal. Hned první záběr byl obvykle nejlepší, opakování už tolik nedýchalo.
Hned na začátku máme scénu, která celý film krásně vystihuje. Jeho tématem jsou lidé, kteří se nacházejí, ztrácejí a zase nacházejí. V úvodu jedou postavy Pavly a Sáry, matka s dcerou, autem. Sára nám před natáčením říkala, že neumí navigovat, my si ale mysleli, že je to vtip… dokud za nimi naše štábní auto nemuselo jezdit do různých vnitrobloků a neustále je někde hledat. Vzniklo při tom mnoho humorných situací, které ve scénáři prostě nenaplánujete.
Ještě při preprodukci jsme třeba měli nápad, že symbolem filmu bude strom, protože je hezkým symbolem různých našich motivů. Sára při tomhle natáčení vjela do vesnice, kde uprostřed přes cestu ležel spadlý strom. To prostě nevymyslíte (smích). Ve filmu to moc hezky funguje.
Sára Venclovská a Eliška Soukupová (foto: Totalfilm)
A pokud tedy improvizace bylo na place tolik, nebylo místy těžké udržet mezi scénami jistou kontinuitu, ať už v emocích postav nebo zkrátka ději?
P.T.: Ono obsahově šlo v podstatě vždy o totéž. Mantinely jsme měly jasné, herecky nebylo příliš kam uhýbat.
Š.H.: Holky byly dost odvážné, my totiž netočili chronologicky, což by asi bylo nejlehčí, ale přesto si s tím poradily. Museli jsme hrozně skákat mezi obrazy, napojily se ale na své postavy natolik, že vždy hned věděly, co se děje a musí stát. Určitě v tomhle pomáhalo, že film se odehrává během pouhých dvou dnů; díky tomu se bavíme spíš o nějaké emocionální drobnokresbě, než nějakých výrazných skocích.
P.T.: Navíc jsme točili kvůli hygienickým restrikcím hodně rychle a intenzivně, což taky prospělo.
Pavla Tomicová a Šimon Holý (foto: Totalfilm)
Š.H.: Určitě bych vyzdvihl práci naší střihačky Sabiny Mladenové, která má za sebou hodně dokumentů a reality shows. Máte pravdu, že improvizované záběry na sebe nemusí vždy úplně přesně navazovat, ona má ale dobrý cit pro to, jak je za sebe naskládat, protože má s těmihle nahodilostmi zkušenosti.
P.T.: Navíc se to celé odehrává u kartářky, kam si zoufalá psycholožka jede pro alternativní pomoc. Sabina se o tarot od mala zajímá, učila ji ho její maminka a je v něm zřejmě i mimořádně dobrá, protože mi díky ní ty karty vycházely pořád stejně! I tímhle tedy hodně obohatila celý ten projekt.
Š.H.: Sabina hlídala, aby se nám neozvaly naštvané kartářky, že si ve filmu vymýšlíme. Měla přesně zakresleno, jak mají ty karty kdy být.
E.S. To ezotéma mě na filmu bavilo, přijde mi takový… dráždivý (smích). Každý na něj má totiž silný názor – buď to nenávidíte, nebo zbožňujete, případně se snažíte tvářit, že je vám to jedno.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Filmservis Festival Karlovy Vary, Totalfilm Media, Aerofilms © 2022
