Na tom Sámsku něco je! Neuplynulo ani pár týdnů, co jsme ho navštěvovali prostřednictvím Scandi projekce v Raketě. Nyní jsme zřejmě obkroužili Zemi a jsme zpět. Tundra ve mně je shodou okolností příběhem další opuštěné matky, která vymýšlí, co se sebou, nicméně jde o film s velmi odlišnou atmosférou. Postarala se o to debutující režisérka a scenáristka Sara Margrethe Oskal.
Nikdo tě tu nechce
Lena (Risten Anine Kvernmo Gaup) se po mnoha letech strávených v Oslu vrací se svým synkem na dálný sever s cílem realizovat umělecký projekt vzdávající hold všem ženám, které se prosazují v tvrdém světě pastevectví. Chov sobů je pro sámský národ mnohem víc ne jen branží, je nejváženějším kulturním odkazem, v němž většinou dominují muži. Není však zcela výjimečné, aby se úkolu chopila vdova či dcera.
Sama Lena před lety po otci zdědila vlastní stádo, ale rozhodla se ho prodat a odstěhovat do velkoměsta, což je pro místní kulturu prakticky stejný zločin jako otcovražda. Když se tedy nyní vrací, dívají se na ní všichni skrz prsty.
Kdybychom sledovali třeskutou komedii, byla by protagonistka po návratu z velkoměsta rybou mimo vodu a my bychom se bavili její zmateností. Lena ale rozhodně není trapně zmatená, stále umí jezdit na sněžném skútru, stále umí po sámsku zpívat a naučila jazyk i svého syna. Proto je tak frustrující, že k ní všichni přistupují, jako by nic nevěděla a neuměla. Ne ve stylu pokřikujících troškovských sousedů, ale tvrdého, povětšinou mlčenlivého sámského pohledu.
No… možná jeden člověk tě tu chce
Jediný, ke komu si Lena najde cestu, je osamělý pastevec Máhtte (Nils Ailu Kemi), kterému začíná jeho vlastní život lézt krkem a návrat ženy, která „to dokázala“ ve velkém světě (jak se alespoň zdá z jeho pohledu) je vzrušujícím příslibem vlastní změny. Začnou spolu chodit s tím, že ani jeden netuší, jak může jejich vztah fungovat dlouhodobě, až se se ozvě volání Osla.
Z našeho úhlu pohledu je jasné, že Máhtte dávno pochyboval o své každodennosti, z pohledu dalších postav je však snadné dojít k závěru, že mu Lena zamotala hlavu a chce si ho ukrást pro sebe. Chudák ženská si přitom chtěla jen na čas odpočinout od města a nakreslit pár obrazů.
Kde Raketa připomínala svým stylem české smutnoveselé komedie, Tundra ve mně je tichý film, který nám dovoluje ponořit se do norské krajiny, kochat se polární září a spolu s hrdinkou přemítat, kde je v tom všem její místo. Sámská kultura hrdě přežívá. Někdy to však vypadá, že přežívání spolkne tolik energie, že nezbývá nic na osobní realizaci. Proto je Máhtte tak frustrovaný, když mu připadá, že nemá nárok na vlastní identitu a je pouhým nástrojem místních matriarch k udržení tradic při životě.
Má tedy stádo prodat a přidat se k Leně v oslu, jak začne eventuálně vyhrožovat? Lena má naopak přesně opačný přístup člověka, který se tradice vzdal. Nyní, jak přiznává, každý den lituje toho, že zradila odkaz svého otce. Přestože ví, že život v Sámsku zkrátka není pro ni. Jako často platí, že každý z hrdinů chce to, co nemá.
Podezřele šťastný konec
Tundra ve mně je jistě zádumčivý a poetický film. Tedy ne že by Lena vedla nějaké poetické monology, coby umělkyně je zjevně vizuální a svými obrazy se pokouší pojmenovat emoce, které neumí popsat slovy. Podobný je vlastně i celý snímek, který je nejsilnější ve chvílích, kdy nenápadně představí konflikt a dává nám prostor o něm přemýšlet.
Ke konci volí Oskal překvapivě jednoznačné a snad i trochu moralistické vyústění, které vyznívá poněkud nepřesvědčivě a polopaticky. Skoro jako když si na konci videa uvědomíme, že jsme celou dobu nevědomky sledovali reklamu na nějaký produkt. V tomto případě na specifický způsob života, který autorka výrazně podtrhne jako „správnou cestu“.
Ne že by umělec nesměl mít konkrétní názor na to, jak správně žít, taková doslovnost ale nesluší specificky tomuto snímku. Zvlášť když postavy celou dobu přemýšlely o obětech, které musí podstoupit při volbě konkrétní životní cesty, a před titulky to najednou vypadá, že každý bude mít právě to, co chce, a nikdo o nic nepřijde. A nejde ani o to, že by plán hrdinů nedával smysl, jen značí úplný odklon od toho, jak film komunikoval doposud.
Možná ale, že to můžeme brát prostě jako nějaký heuréka moment, kdy se hrdinům rozsvítilo a začalo jim vše dávat smysl. Autorka nejspíš doufala, že právě tak tomu bude. I kdyby však i pro vás vyústění maličko zaskřípalo, pořád tu máme víc než hodinu předešlého, zcela přesvědčivého vyprávění.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Tundra ve mně
Tichá sámská kontemplace nad tím, jaký má smysl udržovat při životě svou kulturu na úkor osobní individuality. Temně krásná norská krajina a v ní lidé, kteří přemítají, jestli zvolili správnou cestu a jestli je pozdě se změnit.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © 2025 Film Europe
Tundra ve mně
Tundraens voktere – Eallogierdu
Drama
Norsko, 2023, 95 min
Premiéra: 6. 2. 2025 Film Europe
Režie: Sara Margrethe Oskal
Scénář: Sara Margrethe Oskal
Kamera: Anders Hoft
Hrají: Risten Anine Kvernmo Gaup, Nils Ailu Kemi, Anitta Suikkari, Berit Anne Oskal Kemi, Anders Isak Oskal, Elias Ánte Pilutaq Gaup Lennert
