Black Mirror alias Černé zrcadlo patří jistě k popkulturním fenoménům, nicméně s příchodem sedmé série na Netflix už seriál britského komika Charlieho Brookera provází i pochybnosti o tom, jestli antologie o našem vztahu s technologiemi a médii nepřešlapuje příliš dlouho na místě.
Není to, co to bývalo
Černé zrcadlo bylo co do úspěšnosti svých příběhů vždy projektem s vysokými vrcholy a hlubokými propastmi. To na něm ale také bylo vzrušující a svědčilo to o Brookerově ochotě zkoušet různé věci, z nichž některé dopadly lépe než jiné. Tím, že jde o seriál, který drží relativně pevně v rukou jeden tvůrce, je vyprávění nevyhnutelně nasáklé jeho silnými, ale i slabými stránkami. Některá jeho pozorování současného světa mají osten a smysl, jiná vyznívají celkem banálně a povrchně.
Jak tomu tak u seriálů bývá, s postupujícími řadami se medián diváckého zážitku posouvá stále níž. Na tom se shodne většina publika, liší se jen intenzita nespokojenosti. Pro jedny se staly novější díky nesnesitelnými, jiní jsou o řád smířlivější a užijí si na nich to dobré. Nedávno jsme se u Bílého lotosu bavili o proměně seriálu určujícího trendy v prostý content, který trendy recykluje tak dlouho, dokud to ještě někoho zajímá. Black Mirror si touhle proměnou prošlo už nějakých pár sérií zpět.
Kup si předplatné štěstí
Pochybovači si sedmou sérií svůj názor jedině potvrdí. Hned první epizoda Obyčejní lidé je ukázkou typické tendence Brookera propadnout svému námětu v jeho doslovnosti. Sleduje příběh ženy, jež je po experimentální komerční operaci mozku odsouzena na milost a nemilost dravé korporace, která okolo ní postupně utahuje finanční smyčku. Nejprve snižuje fyzický okruh, kde bude její život udržující implantát funkční, později ji nutí nedobrovolně přeříkávat reklamy – všechny tyto problémy mohou zmizet, když si předplatí prémium. Nakonec není bez příplatku možné zažít ani pocit štěstí.
Dobře… co nám tahle epizoda říká? Že korporace nás drží v hrsti a modely předplatného jsou pro ně další zbraní, jak toho dosáhnout ještě o kus účinněji. Paráda. Brooker našel přesvědčivý způsob, jak to ilustrovat. To je ale vlastně to jediné, čeho Obyčejní lidé dosahují. Zvolený námět je rozpracován do šířky, takže přidává další a další technikálie, což však samo o sobě nerozšiřuje hloubku vyznění. Zhlédnutí epizody neposune její schopnost vyjádřit se k našemu světu o nic víc, než když si přečtete krátkou synopsi.
Není chyba z principu, že Brooker nezachází za převyprávění námětu. Black Mirror, stejně jako svého času ikonická Twilight Zone, si hypoteticky může dovolit pouze představit temnou realitu a zbytek ponechat na nás. Otevřít nám oči a nechat nás přemýšlet o řešení. Jenže epizody Twilight Zone byly dlouhé zpravidla jedno vysílací okno, tedy necelou půlhodinu. Brooker má příležitost představovat i epizody o délce celovečerních filmů, ale málokdy v nich zajde za ilustraci problému. Vlastně jde bez přehánění říct, že jediná ze stopáží sedmé série není opodstatněná a drtivé většině epizod by prospělo, kdyby se rozhodly stát úderným kraťasem.
Je to Pan Herec!
Obyčejní lidé jsou přesto tou nejchválenější epizodou nové řady. Předně díky hereckým výkonům Rashidy Jones a Chrise O’Dowda. V tomto ohledu Brooker chybuje málokdy – jeho obsazení bývá špičkové. Platí to tím víc, čím je projekt komerčně prestižnější. V Černém zrcadle se mohou objevit přední britští i světoví herci, kteří pak mají prostor plně předvést svůj talent. Vždyť pátý díl Chvalozpěv má milovaného Paula Giamatiho! (A mediálně vděčná Awkwafina v Hotelu sen přinejmenším nevadí.) Jenže jde považovat za problém, když nejchválenější epizody posledních let jsou ty, kde se publikum soustředí na ansámbl a odpoutává pozornost od Brookerových nápadů. Když se nejúspěšnější díly chválí ve stylu: „Není ani tak důležité, o čem to bylo, protože se stačilo napojit na ty skvělé výkony.“
Projevuje se i opotřebování konceptu, kdy už Brooker jen variuje svá stará pozorování. Platí to prakticky o celé sedmé sérii. V případě poslední, nejdelší a nejhorší epizody USS Callister: Do nekonečna se dokonce přímo vracíme k populární epizodě čtvrté série a rozšiřuje její vyznění. Většinou jde ale o méně doslovné tematické repetice. Kolik dalších příběhů o střetu člověka a umělé inteligence jde ještě napsat? Třetí díl Hotel Sen už působí v tomto ohledu vážně jen unaveně.
Brooker si to ale uvědomuje a pomalu se snaží rozšířit si obzory. Zatím spíš s nešťastnými důsledky. Nechvalným je v tomto ohledu hlavně „díl s vlkodlakem“ z minulé série, jímž tvůrci jistě testovali hranice toho, co publikum snese. V mnoha novějších dílech jsou sci-fi prvky často poněkud přízemní, už sledujeme jen o kus extrémnější podobu našeho světa. Brooker se to snaží prezentovat jako posun k realismu a jako odhalení pravé podstaty seriálu, který nebyl nikdy o budoucnosti, ale o dnešku. Ale Ježiš, Charlie, to přece víme. Každé sci-fi je o dnešku a ne o budoucnosti – možná bys na to měl myslet sám, až se budeš zas nimrat ve svém fantaskním námětu tak moc, že ztratíš schopnost vztáhnout se k lidské zkušenosti!
Pořád jsme tady
Brooker měl ale vždy problém organicky skloubit své koncepty s lidským měřítkem – je to u něj buď jedno, nebo druhé. Ukázkou je i díl Bestie, který sice obsahuje sci-fi prvky, využívá je ale k tomu, aby odvyprávěl příběh o pomstě někdejší školní šprtky. V příběhu figuruje technologie, není ale o této technologii. Brooker nedrží nit toho, co je v jeho konceptu prostředkem a co cílem, takže místo, aby vyprávěl o nebezpečí vybrané technologie, je ona technologie kouzelným prostředkem, díky němuž hrdinky prožívají svůj konflikt.
V této epizodě si jde užít duet a duel Sieny Kelly a Rosy McEwen, ale tím jsme zase u spoléhání se na herce tam, kde víc není. Stejně tak jde na druhou stranu připomenout, že námět by bez problému utáhl 25 minut Twilight Zone a strávit v této čitelné a nepřekvapivé epizodě celou hodinu není zrovna radost.
Přes vše, co padlo, je ale pořád ještě těžké nad Černým zrcadlem zlomit hůl. Princip antologie s relativně málo epizodami je velmi divácky vlídný, takže přes množství nedostatků je snadné podlehnout a kliknout na jednu, dvě a nakonec na všechny epizody. Člověk pak třeba nadává, o kolik to hypoteticky mohlo být lepší, promyšlenější a časově úspornější, ale pak si musí připustit, že tu je po sedmi sériích a čtrnácti letech a pořád poctivě kliká na nové díly. Takže Brooker musí dělat něco alespoň trochu dobře. Na formátu černých historek v high-tech kabátě je zkrátka něco neodolatelného a tenhle projekt to na základní rovině chápe.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
Černé zrcadlo - 7. série
Charlie Brooker rozhodně nepřesvědčí rostoucí tábor pochybovačů, kteří věří, že Black Mirror má to nejlepší za sebou. Pořád je to ale z principu chytlavá antologie, která je přes všechny své nedostatky skoro nedílnou součástí dnešní popkultury. A pořád tu jednou za čas vystrčí růžky něco, co stojí za pozornost.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Netflix 2025
Černé zrcadlo – Série 7
Black Mirror – Season 7
Drama / Komedie / Horor / Sci-Fi / Thriller
Velká Británie, 2025, 6 h 7 min (Minutáž: 46–90 min)
Tvůrci: Charlie Brooker
Režie: Ally Pankiw, Toby Haynes, Haolu Wang, David Slade, Christopher Barrett
Scénář: Charlie Brooker, Ella Road, William Bridges, Bisha K. Ali
Kamera: Bobby Shore, Stephan Pehrsson, Philipp Haberlandt, Jo Willems
Hudba: Aimee Bessada, Daniel Pemberton, Ariel Marx, Brian Reitzell
Hrají: Awkwafina, Milanka Brooks, Peter Capaldi, Emma Corrin, Patsy Ferran, Paul Giamatti, Lewis Gribben, Osy Ikhile, Rashida Jones, Siena Kelly, Billy Magnussen
Produkce: Mark Kinsella, Richard Webb, Susie Liggat, Louise Sutton
Střih: Sarah Brewerton, Matthew Cannings, Tony Kearns, Matthew Tabern
Zvuk: James Ridgway
Kostýmy: Angus Strathie, Matthew Price, Verity Hawkes
