Vladimír Smutný obdržel během své bohaté kariéry rozprostřené od 80. let do současnosti rekordních osm Českých lvů, k nimž předloni přidal ještě devátého za celoživotní výkon. Rozhodně se pak nejednalo o akademickou setrvačnost – Smutný představoval řemeslný pilíř pro každý svůj projekt a jeho práce byla mnohdy tím nejlepším, čím se mohl daný snímek pochlubit. Na kontě měl vysokoprofilové produkce jako Kolja a Nabarvené práče, ale i lidovky typu Discopříběh a Svatba upírů.
Ruku do ohně
Vladimír Smutný patřil k lidem, kteří se do svého oboru narodili – jeho otec byl sám fotograf a kameraman. Smutný pak obor vystudoval na FAMU v době vrcholící nové české vlny, v éře plné umělecké inspirace a rodících se talentů. Jeho vlastní cesta ale ke kinematografii vedla oklikou. Zprvu se živil jako podnikový fotograf firmy Tesla, až postupně přešel k filmu. Nejprve jako pomocný kameraman zkušených jmen jako František Uldrich nebo Jaromír Šofr, jako hlavní kameraman působil od roku 1982.
Velmi záhy se vypracoval mezi nejuznávanější a nejspolehlivější kapacity svého oboru. Už v roce 1986 přišel titul, který on sám jmenoval jako první , když jste se ho zeptali na jeho nejoblíbenější vlastní zářezy – Smrt krásných srnců Karla Kachyni z roku 1986. Jen o rok později byl uveden jím snímaný Discopříběh, což dokazuje Smutného žánrový rozsah a také ochotu pracovat na projektech s nejistým kvalitativním výsledkem.
„Určitě se tu nebudu tvářit, že vše, na čem jsem pracoval, jsou mistrovská díla,“ říkal. „Někdy se nesežene dost peněz, někdy se něco pokazí a někdy se jednoduše ukáže, že režisér, herci nebo někdo další, kdo měl mít talent, ho nemá. Někdy projekt špatně odhadnu a čekám od něj víc, než čím se nakonec stane. A jindy tuším, že půjde především o výzvu, s níž se budu muset prát – tou pro mě byly Discopříběhy a navazující Decibely lásky. Nemůžu dát ruku do ohně za všechny filmy, pod nimiž jsem podepsán, ruku do ohně ale můžu dát za svou práci, kterou jsem na nich odvedl.“
Největšího věhlasu se Smutný dočkal od poloviny devadesátých let, kdy se stal dvorním kameramanem Jana Svěráka. Podepsal se pod ocarovým Koljou i Tmavomodrým světem, po němž mu začaly chodit nabídky ze zahraničí. Za humna však neodešel, i protože se mu nelíbila tendence zahraničních producentů opouštět filmový pás ve prospěch digitálu. A to i když s ním nakonec musel začít pracovat i v Česku.
Respekt k tomu, jak má film vypadat
Smutný byl v tomto ohledu přesto spíš pragmatik než nostalgik – neidealizoval si minulost z principu. Filmový pás oceňoval pro jeho objektivní přednosti. Nebránil se inovacím digitální éry, aplikovat je chtěl ale jen tehdy, kdy podle něj dávaly smysl. Věřil totiž ve „filmový vzhled“, který je třeba respektovat. Proto byl tak nadšený, když mohl s Václavem Marhoulem natočit Nabarvené ptáče, které nejenže vznikalo na filmový pás, ale navíc v černé a bílé, což je pro každého kameramana splněný sen. Obraz oproštěný od barev totiž umožňuje jedinečně expresivní čarování se světlem a kompozicemi. „Realismus je nutný jen tehdy, má-li smysl – v případě, že zvyšuje divákům zážitek,“ mínil obecně Smutný.
Odpor vyjadřoval pouze k televizní produkci, kterou podle svých slov nesledoval – a rozhodně ne na obrazovce. Taková tvorba podle něj neumožňovala dostatečně zajímavou práci s obrazem. Když už pracoval pro televizi, například na projektech Jiřího Svobody Vysoká hra a Vražedné stíny, tak pouze s tím, že nebude dodržovat zvyklosti televizního snímání, což mu v éře ovlivněné quality TV trendy bylo umožněno.
Smutného nemůžeme považovat za zvlášť experimentálního tvůrce. Ke stáru rozhodně představoval spíš encyklopedii klasických postupů, kterou ale nikdy nepřestal rozšiřovat. I snímek tak odevzdaný nostalgii jako Svěrákovo Po srništi bos byl pro Smutného prostředkem k vyzkoušení pro něj nového postupu negativního svícení. Přesto měl velmi realistický přístup k tomu, co jako kameraman zmůže: „Dokáže dobrá kamera film zachránit? Nikdy! Film je epika. Jestli se chcete dívat na hezké obrázky, kupte si obrázkovou knížku.“
Sám Smutný za své nejlepší práce označoval Smrt krásných srnců, Prokletí domu Hajnů, Jen o rodinných záležitostech, Něžného barbara, Leu či Krále zlodějů. Ze spolupráce s Janem Svěrákem vypichoval hlavně Kuky se vrací. Dožil se 82 let.
V textu jsou použity citace z autorova rozhovoru se Smutným pro magazín Interview z doby natáčení Nabarveného ptáčete.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Bioscop, Bontonfilm © 2025
