Lehkovážný kšeftař Tony během bláznivého road tripu zkomplikuje život sobě i všem kriminálním živlům kolem. V pasti lží, podvodů a bizarních náhod hledá cestu ven a možná i svůj nejšílenější plán. Začít konečně žít poctivě. Co má audiovizuálně odvážná novinka společného s Blade Runnerem? Proč tvůrci sáhli po retro formátu ze starých televizí? Jak velká výzva byla odehrát hereckou one-man-show na prostoru dvou metrů? A jak se proměňují filmařské příležitosti vietnamských herců v Česku? O tom všem jsme si popovídali s představitelem hlavní role Lukášem Duy Anh Tranem.
Lukáši, v podstatě celý film vaše postava tráví v kufru auta. To zní jako sranda.
Možná to zní trochu klišé, ale byla to velká výzva a zároveň jízda. Celé dny jsem byl zavřený v odřezané části kufru, který byl připevněný na speciální plošině. S oblibou říkáme, že jediné, co má náš film společného se seriálovým Blade Runnerem, který se tou dobou také natáčel v Praze, je právě ona. Ale není to jen film „z kufru auta“. Diváci se podívají i ven – jestli půjde o exteriér, vzpomínku nebo sen, to už ale prozrazovat nebudu.
Opravdu to zní dost náročně. Jednak proto, že herectví je hodně o pohybu a vy jste byl zavřený v prostoru, kde se skoro nehnete, jednak protože kamera z vás v podstatě nesleze.
Výzva byla hlavně v tom, jak udržet diváky v napětí po celých 75 až 80 minut a nenechat je nudit se. Herectví je opravdu hodně o gestu, o výrazu, ale já byl doslova namačkaný v krabici. Musel jsem hledat nové způsoby, jak říct repliku, jak se trochu jinak pohnout, aby se pořád dalo na co dívat. Je to film hodně postavený na smyslovém prožitku. Dokonce jsme si říkali, že by se dal udělat i ve 4DX, protože z plošiny máme záznam všech pohybů. Ale myslím, že to by diváci zvládli maximálně u traileru – celý film by v tom byl moc intenzivní.
Retro audiovizuál filmu podtrhuje formát 4:3. Je to samozřejmě spíš otázka na režisérku a kameramana, ale proč jste po něm sáhli? Bylo to proto, aby divák podvědomě vnímal stísněnost prostoru, protože oproti dnešním filmům je takový obraz užší?
Tohle bylo rozhodnutí režisérky Barbory Kočičkové, pro kterou je Tony celovečerní debut. Má hodně osobitý rukopis – už její studentské a krátké filmy byly vždycky stylizované, barevné a trochu snové.
Nechci to srovnávat, ale když se řekne Wes Anderson, každý si hned vybaví jeho symetrii a specifickou stylizaci. I Barbora má v tomhle vlastní, dost výrazný styl, a troufám si tvrdit, že i její tvorbu po pár filmech budou diváci poznávat na první pohled. Tony má plán se odehrává v současnosti, je ale laděný do jistého bezčasí, do osmdesátkových a devadesátkových barev, kostýmů i hudby – nechali jsme pro něj složit kompletní synthwave soundtrack. A ano, jak říkáte, formát 4:3 mu dodává retro atmosféru a zároveň posiluje pocit sevřenosti.
Několik tzv. chamber pieces, tedy komorních filmů, které se celé odehrávají v jednom malém prostoru, už jsme viděli – na první dobrou každého napadne asi Pohřben zaživa s Ryanem Reynoldsem, v autě se odehrávalo třeba i letošní V pasti s Billem Skarsgårdem. Baví vás tenhle žánr? A nakoukávali jste podobné filmy v rámci příprav?
Ano, dívali jsme se na ně, abychom věděli, co už tady bylo a abychom nelezli do slepých uliček. Většinou to ale byla dramata. I my jsme původně přemýšleli, že by Tony byl drama, ale rychle jsme zjistili, že to není ono. Chtěli jsme přijít s něčím vlastním – a proto jsme zvolili černou, absurdní komedii. V dramatických verzích to často končilo tím, že se do kufru cpaly věci jen proto, aby se divák nenudil, a pak to nedávalo moc smysl. My jsme chtěli, aby všechno, co se stane, nějak vycházelo z reality. I když je děj jedna velká nadsázka plná hlášek a absurdit, snažili jsme se, aby pořád působil uvěřitelně.
Lukáš Duy Anh Tran se narodil v roce 1993 v Mostě a vyrostl v Opavě. Po studiu multimediální komunikace a práci v produkci se herecky představil ve filmu Na střeše (2019, režie Jiří Mádl), za nějž byl nominován na Českého lva jako nejlepší herec ve vedlejší roli. Od té doby se objevil v několika tuzemských i zahraničních projektech. Sám o sobě říká: „Cítím se jako Čech, ale s vietnamskými zásadami a kořeny.“
Mám pocit, že se teď čím dál častěji objevují v českých filmech herci vietnamského původu druhé generace; jako zlomový projekt mi zpětně přijde film Na střeše od Jiřího Mádla. Jak to vnímáte vy?
Souhlasím, Na střeše byl průlom. Jirka Mádl ten příběh odvyprávěl citlivě a diváky zaujal, což otevřelo cestu dalším filmům. Já říkám s nadsázkou, že v Česku je nás pět vietnamských herců a já už jsem si se všemi zahrál. Je mi 32, ale v trafice se mě pořád ptají na občanku, takže zatím nemůžu hrát otce nebo dědečka. Proto bych byl rád, kdyby nás bylo víc a pokryli jsme i širší spektrum rolí. Vietnamská komunita je u nás početná a je dobře, že se to začíná přirozeně odrážet i ve filmu. Věřím, že nastupující generace herců to posune ještě dál, i když u nás v rodinách se herectví pořád nebere jako ideální cesta. Ale už se to mění a já se těším, co přijde.
Tony má plán je právě v kinech.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm Media, Falcon © 2025
