Do kin právě vešel Dlouhý pochod, s nímž se vracíme na úplný začátek tvůrčí cesty Stephena Kinga, ikonického spisovatele, jehož horory ovládly popkulturu. Mistr pera měl vždy relativní smůlu na adaptace. Často tím větší, čím víc se do projektů osobně montoval. Nicméně pořád platí, že podle jeho textů vznikly některé špičkové filmové zážitky. Nebudeme se pokoušet mezi ně zařadit Dlouhý pochod, na to musí ještě uzrát, připomeňme si ale pětici těch vůbec nejdůležitějších počinů, co podle Kinga vznikly.
Vykoupení z věznice Shawshank
Shawshank má to tragicné neštěstí, že se pyšní prvenstvím na světové filmové databázi IMDb. Víc než polovina hlasujících mu dává 10/10. Mělo by tedy hypoteticky jít o nejlepší film všech dob, jímž samozřejmě není. Nemá k tomu ani blízko. Je to zkrátka film, který se líbí nejvíc lidem, což v uměleckém kontextu nikdy nebude znít jako opravdová pochvala, spíš jako velmi specifická urážka. Shawshank je vanilková zmrzlina kinematografie.
Zároveň by ale bylo absurdní tuhle podívanou smést ze stolu. Tím spíš, že pro Franka Darabonta šlo teprve o druhý film, z toho první uvedený v kinech. Scénář napsal během osmi týdnů a film vznikal v relativně skromných podmínkách. A zprvu byl propadákem. Vše od názvu přes téma až po konkurenci Forresta Gumpa a Pulp Fiction bylo proti němu. Šeptanda se ale začala šířit rychle, prodej domácích nosičů a znovuuvedení o pár měsíců později tedy finanční mračna zahnalo.
V první řadě se podařilo etablovat Darabonta jako velmi schopného filmaře (ne že by nám toho během let předvedl o moc víc, zasekl se na čtyřech filmech), který možná nemá výrazný rukopis ani kupu stylistických trademarků, ale jedinečný cit na maximální emocionální dopad. Špičkové herecké obsazení v čele s Timem Robbinsem a Morganem Freemanem tu tahá emoce z každé repliky a naprosto vše ve filmu je na správném místě.
Darabont se pokusil úspěch zopakovat se Zelenou mílí, která je ještě o kus sentimentálnější (pro některé překračuje hranice kýče) a Mlhou, jíž je především mezi cinefily módní považovat za Darabontovu nejlepší kingovku. Je nejtemnější, nejstrašidelnější a s překvapivě tvrdým pozměněným koncem, i když jí chybí onen starosvětšký hollywoodský nádech, který mají Shawshank a Míle.
Stůj při mně
S kingovskými adaptacemi se to má jako na houpačce. Dnes se věnujeme těm nejlepším, ale není tajemstvím, že těch špatných a příšerných je povážlivě víc. Dlouho se mělo za to, že mnohem větší úspěch mají jeho povídky a novely, které se pro plátno rozpracují, než jeho romány, když se osekají na banální nástřel děje. To je ostatně případ darabontovek, ale i Stůj při mně. Jež je také důkazem, že King není jen o hororu.
Snímek Roba Reinera nepatří v Česku k těm nejznámějším, v domácích Spojených státech jde však o populární a notorický známé coming of age drama, v němž parta kluků čelí dospívání. Film je prostoupený nakažlivou melancholií, sentimentem a nostalgií, kdy sice ukazuje trápení chlapců, kteří pocházejí z ne zcela šťastných rodin, přesto si ale stýská po době, kdy klučičí přátelství bylo nejdůležitější věcí a svět byl nekonečný a nepředvídatelný, ale jaksi zároveň i malý a útulný. Obzvlášť při zpětném pohledu. V portfoliu mistra hororu je Stůj při mně nezvykle jemným dílem, které nepotřebuje manifestace zla v podobě lidožravých démonů, vystačí si se čtveřicí talentovaných dětských herců uprostřed lesa, který ani nemusí být začarovaný, aby se v něm dalo prožít první životní dobrodružství.
Misery
Rob Reiner si s Kingem padl do noty tolik, že se o pár let později chopil dalšího jeho materiálu, tentokrát už plnohodnotného románu. A byl jedním z mála, kdo se s tím vypořádal se ctí. Jistě i proto, že příběh o spisovateli uvězněném v domě šílené fanynky je dost malý, aby šlo funkčně pokrátit.
Misery není z těch nejděsivějších filmů, místy je dokonce docela vtipná. To ale vůbec nevadí. King se v románu vypisoval ze svého vztahu ke slávě a tuhle atmosféru paranoie a vyhoření si film rozhodně zachovává. Nicméně spíš než špičkový James Caan v roli nešťastného autora vděčí tenhle projekt za svůj úspěch ďábelské Kathy Bates, jež si za hororovou úlohu následně odnesla Oscara, což je dost raritní.
Nicméně není divu, její Misery je zcela strhující – místy skoro ubohá a trapná, vždy ale schopná lusknutím prstu přepnout k násilí a agresi. Proto je v každý okamžik film zábavné sledovat a čekat, jakou neškodnou poznámkou se podaří vyšinutou ženu vyprovokovat tentokrát. Jistě, celý příběh je maličko sebestředný a jednostranný, ale to k tomuhle zábavnému dramatu uzavřenému v jedné místnosti celkem pasuje.
Carrie
Pro Kinga zlomový počin jak na papíře, tak na plátně. Carrie odpremiérovala v roce 1976, dva roky po prvním vydání debutového románu. Stvořila spisovatelův brand a ihned uvedla několik jeho tvůrčích trademarků, s nimiž se pak setkáváme napříč jeho tvorbou až dodnes. Zároveň se jí chopil svérázný hračička Brian De Palma, který vždy kráčí mezi mainstreamem, pulpem i artem a boří jakékoliv jejich hranice. Protože King byl zatím jen úspěšný začátečník a ne popkulturní kolos, mohl si De Palma dělat, co uzná za vhodné, takže tu máme střet dvou umělců, který každý jede na plno.
Ikonický příběh o tom, jak společnost stvořila monstrum, jehož řádění se pak velmi divila, je odkazem Kingovy rané syrovosti a tvrdosti, kterou vidíme i v aktuálním Dlouhém pochodu, jenž už byl v době vydání Carrie schovaný v Kingově šuplíku a dočkal se vydání o pět let později. V následujících letech se do jeho tvorby vkradla trocha sentimentu a touhy po hledání naděje, což nijak neplatilo pro mladíka, který se chtěl nořit do nejtemnějších koutů jak lidské duše, tak svědomí společnosti. V Carrie je vše od náboženského fanatismu po psychologickou dominanci, k obojímu se spisovatel mnohokrát vrátil, a De Palma z ní dělá intenzivní a nepříjemnou podívanou, která se nebojí eskalovat v nefalšovaná jatka. Vznikl skutečný kulturní milník a jeden z nejdůležitějších hororů vůbec.
Osvícení
Stephen se možná vztekne, až si náš žebříček jistě přečte, ale nakonec nebude moct být překvapený – i my za nejlepší kingovskou adaptaci, a tentokrát bez legrace i za jeden z nejlepších filmů vůbec, považujeme tu jeho nejneoblíbenější. Stejně temné jako černohumorné a vždy geniální Osvícení Stanleyho Kubricka. Hororovou klasiku King památně označil za výstavní kabriolet bez motoru a nemohl se přenést přes to, že Jack Nicholson namísto, aby šílenství pomalu propadal, vyznívá jako maniak od první scény. Tyto chyby mnozí Kingovi pravověrní rádi opakují, tím však dávají najevo, že jim unikla pointa Stanleyho převyprávění.
King nechápe, nebo si odmítá připustit, že Kubrickovo Osvícení není o muži tragicky uvězněném v strašidelném domě, který ho postupně pohlcuje – symbolu alkoholismu, s nímž dlouho bojoval i sám autor. O tom je jistě jeho román, ale byla chyba čekat, že to pro někoho jako Kubrick bude směrodatné. Jeho Osvícení je o ženě a dítěti, kteří jsou dlouhodobě uvěznění s ještě mnohem větším monstrem – s mužem, jenž je měl chránit, ale místo toho je může zničit.
Jack ve filmovém Osvícení „byl vždy správcem“ prokletého hotelu Overlook, jak ho informuje jeden z duchů. Proto film končí enigmatickým záběrem na víc než půl století starou fotografii, odhalující usměvavého Jacka, jenž od té doby jako by nezestárl ani o den. V Overlooku není proto, aby ztratil svou duši, ale aby ji obnažil. Aby ukázal, čím vždy byl. Nesledujeme tragický úpadek, ale manifestaci muže, který pohrdá svou ženou, v minulosti již napadl svého syna a nyní se na nich chystá vybít svou životní frustraci, přičemž se se bude zároveň utápět v sebelítosti a pocitu ukřivděnosti.
To je mnohem bolestivější a krutější pointa než ta Kingova, který pro Jacka hledá vykoupení a předpokládá, že všemu navzdory svou rodinu nade vše miluje. Asi proto se spisovatel během své kariéry přenesl přes mnohé drastické přepisy, ale ne přes tento, který fundamentálně odmítá hrdinu, v němž se Stephen vidí. Kubrick je nelítostný a bezohledný, ale právě v tom spočívá horor Osvícení, který se nehledě na campovou excentričnost Nicholsonova výkonu dere na povrch. A právě proto, že Kubrick se vzepřel Kingově srdci, mohl posunout jeho materiál ještě o kus dál, než by si troufnul původní autor. Jak ostatně dokládá Kingem dohlížená televizní adaptace z 90. let, která, řekněme jemně, o tento žebříček ani nezavadila.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Donart, Warner Bros., Universal, Disney © 2025
Soutěž o 3 balíčky k filmu Dlouhý pochod
Soutěž byla ukončena. Gratulujeme výhercům:
Ondřej Janáček, Markéta Smazalová, Pavel Horký
Podmínky této soutěže (rozkliknout)
Soutěž probíhá do 16. září 2025. Dodavatelem cen je distribuční společnost Donart Film. Soutěžící svou účastí v soutěži dává souhlas k tomu, aby jím poskytnuté osobní údaje byly zpracovány Totalfilm.cz v souvislosti s konáním předmětné soutěže. Totalfilm.cz zaručuje, že osobní informace neposkytne za žádných okolností třetím stranám.
Výhru nelze jakkoliv právně vymáhat. Pořadatelem soutěží je totalfilm.cz s partnery jmenovanými v podmínkách soutěže.
