Režisér Steve Bache a scenárista Stephan Kämpf přijeli do Prahy na Mezipatra představit své komplikované drama Psům vstup zakázán, vypravějící příběh patnáctiletého Gaba, který v sobě začíná pozorovat pedofilní sklony k osmiletému bratrovi svého nejlepšího kamaráda. Ve své naivitě a strachu se místo vyhledání odborné pomoci na dark netu svěřuje náhodným lidem, čímž se dostane do spárů čtyřicátníka, který se vydává za jeho mentora a zpovědníka. Ve skutečnosti se sám chystá zneužít Gaba. Mladík se tak ocitá mezi mlýnskými kameny a netuší, co si počít – tím spíš, když staršího predátora dopadne policie. Gabo stojí před rozhodnutím, jestli pomoct jeho usvědčení, a tím ohrozit vlastní tajemství, nebo mlčet.
Co byla vaše prvotní motivace? Odvyprávět drama, nebo být edukativní?
Bache: Od obojího trochu. O tohle téma jsem se zajímal dlouhodobě, jako společnost se totiž při jeho probírání až příliš často uchylujeme k extrémnímu odporu, čímž to většinou končí. Což je pochopitelné, neumožňuje nám to pak ale uvažovat v nuancích.
Konkrétní příběh pak vznikl na základě výzvy pro lidi, kteří by se k tomu mohli vyjádřit. Ozval se nám patnáctiletý kluk. Nikdy jsme se s ním neviděli, ale online se s námi anonymně bavil nějaký rok, možná rok a půl. Během těch měsíců se odehrál ekvivalent toho, co pak vidíte ve filmu. Nejdřív nám vyprávěl o starším chlápkovi, který finguje skoro jako jeho „mentor“, od čehož jsme se ho snažili odradit. Nakonec u jeho dveří skončila policie, protože muže zatkla a na kluka našli kontakt v jeho telefonu. Mysleli si, že je prostě jeho oběť a nic víc, tak stáli o výpověď, kterou on ale neposkytl. Tím to v jeho případě skončilo, my zašli o kus dál.
Kämpf: Ještě dřív, než jsme mohli myslet na edukování druhých, jsme ale museli edukovat sami sebe. Výchozím bodem byly otázky, které jsme si sami pokládali. Pro mě především, v jaký okamžik začíná „vina“. Když tu máme lidi jako Gabo s těmihle sklony a fantaziemi, kteří ještě nikomu neublížili – v jaký okamžik se dostávají do bodu, kdy o nich lze uvažovat jako o vinících? Proto pro nás bylo důležité mít jako protagonistu teenagera. Ten mladík, o kterém mluví Steve, samozřejmě nebyl jediný, s kým jsme mluvili. Všichni měli tu společnou zkušenost, že své sklony objevily v podobném věku, někdy okolo 15 či 16, a za podobných okolností.
Na projektu jste pracovali od začátku společně?
Kämpf: Jak Steve říká, v tématu byl ponořený dlouho přede mnou, nějakých deset let. Já se o to taky zajímal, ne ale na téhle specifické rovině. Jsme pak ve štábu z velké části spolužáci ze stejné filmové školy. Třeba kameraman Manuel Meinhardt snímal už tři moje scénáře.
Bache: Původně jsem nemyslel, že budu scenáristu potřebovat, ale nakonec se to ukázalo jako tak velké sousto, že jsem musel oslovit Stephana. Naštěstí ho to rychle zaujalo. Můj výchozí bod je, řečeno ve zkratce, že každý, kdo znásilní dítě, je pedofil, ale ne každý pedofil znásilňuje děti. Co si počít s pedofily, kteří nikomu neublížili? Jak se na ně dívat? Jak s nimi nakládat?
Kämpf: Já bych jen upřesnil, že i když asi chápete, co tím chce Steve říct, tak není úplně správné říct, že „každý, kdo znásilní dítě, je pedofil“, protože v praxi se ukazuje, že nejvíc sexuálního násilí na dětech nepáchají lidi s diagnostikovanou pedofilií, ale takoví, kteří jednoduše „měli příležitost“ – především rodinní příslušníci. Často ve spojení s dalším zneužíváním moci nad nimi. Proto jsou jakákoliv opatření proti pedofilům vždy jen částečným řešením.
Maličko jsme odběhli od té původní otázky: Odvyprávět působivé drama, nebo nabídnout edukativní a realistický obsah? Protože ty věci můžou být někdy v protikladu a mě zajímá, co by pro vás mělo přednost.
Kämpf: Řekl bych, že se dost přesně držíme reality a u tohohle komplexního tématu to bylo nutné. V Německu máme například relativně dobře známou anonymní linku určenou specificky pro mladé pedofily, kteří můžou vyhledat pomoc. To je skvělá věc. Když se ale to téma objeví v nějakém filmu, tak se všichni tváří, že není, kam jít a koho oslovit. To jde pochopit pro zvýšení dramatu, ale není to realistické. Pomoc tu vždycky je.
Bache: Proto jsme se rozhodli existenci téhle linky začlenit, i když otázkou bylo, jak ji zároveň dostat z cesty. Potřebovali jsme, aby Gabo nakonec zavěsil a skončil uvězněný v tom toxickém vztahu se svým „mentorem“ z dark webu. Tohle můžete považovat trochu za trochu umělý dramatický prvek. Dlouho jsme diskutovali o tom, jak realisticky dojít k tomu, že už se dotlačí k tomu zavolat, ale nakonec to vzdá.
Kämpf: To je asi náš největší střet edukativního principu a dramatu. Velmi cíleně jsme chtěli ukázat, že pedofil se má na koho obrátit, ale zároveň se tou cestou nemůže vydat specificky náš protagonista. Film by pak skončil po deseti minutách a nebyl uspokojivý jako vyprávění.
V tomhle ohledu se mi líbila ta manipulace ze strany staršího pedofila, který k sobě přiváže tohohle patnáctiletého kluka a tím, že v něm podněcuje jeho vlastní sklony a dělá ze svojí oběti spolupachatele.
Kämpf: Ano, ten člověk využívá Gabovy tísně, nervozity a strachu. Ví moc dobře, co říct, aby ho v předstihu odradil od vyhledání pomoci. Tvrdí mu, jak by byl předhozený před psychiatry, kteří by ho patologizovali a udělali z něj zrůdu. Potvrzuje stereotypy a představy o tom, že pomoc neexistuje a to, co se tváří jako pomoc, je ve skutečnosti past.
Stejně tak jsem ocenil, že představitelé autorit působí pořád „strašidelně“, právě jak by se jevily patnáctiletému klukovi. Pěkně je to vidět na vyšetřovatelce, která to všechno myslí dobře, ale pořád působí jako hrozba. Subjektivně to tak dává smysl.
Bache: Přitom na konci udělá ona vyšetřovatelka něco, co by neudělal každý: Gaba nenahlásí. Další věc, o které jsme museli poměrně diskutovat. Možná i ji můžete považovat trochu za dramatickou licenci.
Kämpf: Ty myslíš, že by ho nahlásila? Nemá v tu chvíli legální povinnost.
Bache: Myslím, že spíš jo! Sice nemá povinnost, ale z jejího úhlu pohledu bych čekal, že nějak zasáhne. Nejde o to, že nenahlásit to je nerealistické, asi se jedná o konkrétního člověka.
Je to rozhodně nejkontroverznější část vašeho filmu – konec, kde je sice dopaden onen starší predátor, protagonista ale dostává druhou šanci. Jeho tajemství je odhaleno před matkou a sestrou, ale nikým dalším. Umím si představit, že za to jste se setkali s největší kritikou. Tomu klukovi je sice patnáct a kontroluje se, ale není to nebezpečí pro budoucnost? Dokonce ho ani nevidíme vyrazit na terapii, nic.
Bache: Rozhodně jsme podle různých diskuzí po filmu pochopili, že některým lidem přijde vyprávění ne úplně ukončené. Jak v morálním smyslu, tak i ryze prakticky, kdy jednoduše nevíme o věcech, co se následně budou dít. Předně to, jestli půjde na terapii, nebo ne.
Kämpf: Ve skutečnosti jsme v jedné z raných verzí scénáře měli na konci scénu, kdy ho vidíme na terapii. Vyhodili jsme to z nějakého konkrétního důvodu?
Bache: Nepamatuju si přesně, vím, že jsme to hodně řešili. Možná, že by to byl tentokrát moc velký příklon k té edukativní straně, kdy bychom zvolili pozitivnější konec, abychom vyslali pozitivní zprávu. Skutečnost je ale taková, že pomoc vyhledá menšina lidí jako Gabo. A pro většinu z nich je to situace bez konečného bodu, bez jasného splnitelného cíle – je to něco, s čím se musí potýkat celý život. Nechtěli jsme evokovat, že „teď je vše vyřešeno“.
Máte ohledně jeho budoucnosti odpověď coby autoři alespoň pro sebe, nebo i pro vás jde o otevřenou otázku?
Bache: Ne v úplně konkrétních obrysech, přesto jsem optimistický. Už to, že se dokázal přiznat své sestře, je obrovský krok kupředu, který většina pedofilů nedokáže učinit. Absence podpůrné skupiny je jedním z předních důvodů, proč pak propadají hloub a hloub beznaději, a tím spíš můžou nabýt pocitu, že nemají, co ztratit. I jeden obeznámený člověk může představovat obrovský rozdíl – jak proto, že se má komu svěřit, tak proto, že může pedofila trochu hlídat. Už v tom smyslu, že vědomí o někom, kdo zná pravdu a může pokládat otázky, je sám o sobě preventivní nástroj.
Rád bych se taky zeptal na obsazení. Carlo Krammling je raný dvacátník, obsadili jste ho jako patnáctiletého kluka. Ve filmech nejde o něco nebývalého. Už z praktických důvodů – dětští herci nesmí pracovat tak dlouho jako dospělí a starší teenageři, což prodlužuje a protahuje natáčení. A pak tu je i nevhodnost toho vystavovat tak mladé lidi tématům, jako je zrovna to vaše. Z druhé strany tu je ale nebezpečí, že když se těla dvacátníků vydávají za těla teenagerů, dochází tím k smazání hranic mezi dospělým a dospívajícím v obou směrech. Jaké uvažování tedy provázelo tohle rozhodnutí?
Bache: Setkali jsme se z mnoha herci. Od začátku jsme věděli, že nejmladší věk, s kterým budeme u téhle patnáctileté postavy pracovat, je šestnáct let. Čistě z oněch praktických důvodů, že tak starý herec může pracovat intenzivněji. Po pečlivém hledání jako jednoznačný kandidát vyvstal Carlo.
Tou dobou ho přijali na hereckou školu, takže se začal oťukávat na plátnech, obrazovkách i na divadle. Nejdřív se trochu cukal – zvažoval, jestli takovouhle roli přijmout, jestli mu nemůže uškodit. Probral to ale se svými učiteli, kteří mu vyjádřili podporu. Vysvětlili mu, že tohle je typ postavy, jaká se herci jeho věku ne vždycky naskytne a zpětně bude rád, že ji měl možnost vzít. A musím říct, že už se mu za náš film podařilo vyhrát pár cen.
Vy jste se, Stephane, coby scenárista také podílel na obsazování, nebo to šlo mimo vás?
Kämpf: Steve se mnou hodně mluvil, takže jsem byl i u toho.
Bache: Ve skutečnosti, když nastal ten moment, co Carlo váhal, mě právě Stephan přesvědčoval o tom, že kdyby řekl ne, musíme odložit natáčení, než ho přesvědčíme, nebo najdeme někoho úplně nového – tak moc jsme si byli oba jistí tím, že jsme nenarazili na nikoho vhodnějšího než on. Carlo je možná maličko starší, než jsme sami plánovali, ale zkoušeli jsme si ho na lidech, kteří neznali jeho věk, a došli k tomu, že patnáctiletého kluka v téhle situaci umí prodat jako nikdo jiný.
A co ten úplně nejmladší chlapec, objekt Gabova zájmu? Jednalo se o jeden z těch případů, kdy dětský herec ani neví, jaký mají jeho scény smysl? Protože si umím představit, že jste tak malé dítě chtěli obzvlášť ochránit před tímhle tématem. Kolik mu vlastně je?
Bache: Myslím, že mu bylo devět. Sammy Schrein ale není začátečník, měl za sebou zrovna roli v televizní kriminálce, takže jsme ho nemuseli učit zvykat si na kameru. Pro něj to byla všechno jen velká zábava. O jeho pohodlí se staral zvlášť určený opatrovník s psychologickým výcvikem, který musí být povinně vyčleněný pro každého dětského herce. Po diskusi s ním jsme došli skutečně k tomu, že Sammy nepotřebuje znát téma filmu a smysl scén, takže pro něj šlo jen o blbnutí s klukama, z nichž jeden hrál jeho bratra a jeden bratrova kamaráda. Ostatně se nevyskytuje ve scénách, kde by se téma explicitně projevilo.
Jste rozhodně šetrní. I při explicitnějších scénách mezi Gabem a jeho predátorem jsou všichni oblečení a kamera udržuje relativní odstup.
Kämpf: To bylo rozhodnutí učiněné s naprostou samozřejmostí od samého počátku. Chtěli jsme se vyhnout jakékoliv možnosti, že by záběry z filmu mohly být samy zneužity na internetu mimo kontext v pornografickém smyslu. Není žádný důvod k zdůrazňování takových scén – neučí nás to nic o psychologii postav ani jejich situaci.
Bache: V celém filmu máme jeden zpomalený záběr na plně oblečeného Sammyho v snové sekvenci. To má asi nejblíž k jeho přímě objektivizaci, a to bylo právě tak daleko, jak za nás mělo smysl zajít.
Psům vstup zakázán na Mezipatrech
Praha: po 10. 11. 2025 / 18:00 / Kino Světozor, velký sál
Brno: po 17. 11. 2025 / 20:30 / Kino Art, velký sál
Přesto jsem se v jedné zahraničí recenzi dočetl, že i ony dvě scény orálního sexu mezi Gabem a starším mužem jsou příliš – je vidět, že jde o velmi citlivé téma. Byl problém sehnat prostředky na realizaci?
Bache: Vlastně menší, než jsme možná čekali.
Kämpf: Pamatuju si, jak mi učitel na škole říkal, že jde o moc pěkný scénář, ale takový film nikdo nikdy nezaplatí. Jen o pár měsíců později jsme ale měli schůzku v ZDF, druhé největší televizní stanici veřejné služby v Německu, kde nás promptně podpořili a my mohli ten film natočit právě tak, jak jsme ho chtěli – bez jakýchkoliv úprav nad rámec pár smysluplných kusých připomínek.
Chystáte něco dalšího společně? Nebo zvlášť?
Bache: Máme každý vlastní projekty, ale rádi bysme udělali něco dalšího dohromady. Musí se ale najít správné téma. Stephan má námět o sexuálním násilí, ale já se úplně necítím na další takhle těžký film. Chce to něco nového a jiného. Až se to najde, rád půjdu do toho.
Kämpf: Já bych se nebál nějakého opakování, člověk se vyvíjí a mění, takže jestli se dohodneme na projektu, půjdu rád do toho.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: © Mezipatra, Dobnerová, E. 2025
