V 2000 metrů do Andrijivky nabízí ukrajinský filmař pomyslné pokračování svého předešlého výrazného reportážního dokumentu 20 dnů v Mariupolu. Tentokrát netráví čas v obléhaném městě, ale přímo v první linii ukrajinského boje. Nabytou zkušenost využívá k představení jednoho z nejintenzivnějších zážitků svého druhu. Snímek se zapsal jako jeden z nejsilnějších už na loňském karlovarském festivalu, letošním Jednom světě a nyní vstupuje i do širší české distribuce.
Jiná cesta není
Během natáčení drželi obec Andrijivka na předměstí Bachmutu Rusové. Tedy to málo, co z ní zbylo. A jak tomu tak ve válce bývá, zdánlivě irelevantní skupinka pobořených domů se stala z důvodů, jejichž praktickou a symbolickou hodnotu je těžké oddělit, středobodem zájmu obou stran.
K vesnici vede velmi úzký dva kilometry dlouhý pruh lesa, oddělující dvě nekompromisně zaminovaná pole. Pokud se chtějí ukrajinští vojáci na místo určení dostat, musí tak učinit po této prostorově velmi jasně vyhraněné cestě. Rusové to ví. A Ukrajinci ví, že Rusové to ví. Útok tedy nemůže přijít z překvapivého směru, nanejvýš v nečekanou chvíli. Ukrajinci tedy Rusy neustále provokují a doufají v jejich vysílení a ztrátu pozornosti.
Pro Chernova ale není ani tak důležité, jestli se misi podaří splnit, cílem jeho dokumentu není sledovat odškrtávání ze seznamu vojenských úkolů. Sleduje jednotlivé vojáky, kteří jsou vybavení go pro kamerami, a pokouší se zprostředkovat jejich zážitek i uvažování. Obzvlášť pokud na 2000 metrů do Andrijivky vyrazíte se do kina, se pak dost možná mohou stát jedním z vašich nejintenzivnějších filmových zážitků za… vlastně úplně.
Stále větší spektákl
Za první ozbrojený konflikt, jemuž byla v hojné míře přítomná média v moderním slova smyslu, považujeme krymskou válku z let 1853 až 1856, během níž byl poprvé využit telegraf k okamžitému šíření a reprodukci informací. Od té doby jsme násilí na frontě stále blíž a blíž. Fotoreportáže z první světové války, videozáznamy z té druhé, televizní štáby přítomné v Koreji a přímé přenosy z perského zálivu 90. let – z války se stává stále všudypřítomnější spektákl, během nějž například stoupá televizní sledovanost o desítky procent a nejinak je tomu s internetovými kliky. V posledních letech jsem se pak dostali do fáze, kdy může být válka streamovaná z go pro kamer na helmách jednotlivých vojáků.
Není tedy ani tak podstatné spekulovat nad tím, zda Chernov pořídil záběry dost unikátní, nebo jestli člověk, který brouzdá těmi správnými internetovými fóry, již viděl mnohem intenzivnější a drsnější scény. Na čem by nám mělo v době všudypřítomného audiovizuálního marastu záležet, je kurátorský dotek a zpracování záznamu do koherentního celku, který se dostane do široké distribuce a může publikum popostrčit tím správným směrem. Jímž je, jak bychom se snad měli shodnout, odsouzení války a násilí jak na obecné rovině odporu k lidskému neštěstí, tak i na rovině specifické situace, tedy ruského útoku na svého souseda.
Je to však mnohem těžší úkol než se možná zdá. Povrchně bychom rádi věřili, že jakékoliv záběry války v jakékoliv situaci v nás v první řadě vzbudí hrůzu. V praxi ale víme, že tomu tak není. Nebo alespoň ne v míře, v níž se dostavuje zvědavost. Nemusíme se přitom obracet ani na chvíle, kdy válčící státní aparát záměrně živí krvežíznivost obyvatelstva pomocí nacionalistických hesel a dehumanizace oponenta. Důsledný protiválečný sentiment není samozřejmý ani tehdy, když k němu autor chce dojít. Francouzský filmový kritik a pozdější věhlasný režisér François Truffaut slavně prohlásil, že v důsledku neexistuje nic jako protiválečný film.
Každé zpodobnění války, i to nejtragičtější a nejděsivější, bude někdo číst jako pobídku k boji. Čím víc utrpení vidím, tím spíš budu chtít pomoct jeho ukončení! Záběry samotné akce budou vždy v značné části lidí vyvolávat vzrušení. Steven Spielberg s tímto sentimentem nesouhlasí, zřejmě má větší důvěru v lidskou empatii. Protiválečný film, v jehož důsledku publikum válku kategoricky odmítne, podle něj možný je. Nicméně nezbývá než podotknout, že jeho Zachraňte vojína Ryana je často pouštěno americkým vojákům jako motivace k tomu dál válčit a vidět ve svém působení v armádě smysl. Spielbergův samozvaně protiválečný majstrštyk je ve skutečnosti jedním z nejúspěšnějších kusů vojenské propagandy všech dob. A tím neříkáme, že šlo o nějakou Spielbergovi konspiraci a zájem o probuzení touhy narukovat. V mnoha ohledech byl tento důsledek zcela mimo jeho kontrolu.
Bezmoc, beznaděj a zbytečnost, ale i trvající odhodlání
Jak tedy do tohoto kontextu zasadit 2000 metrů do Andrijivky? Chernov rozhodně točí pokus o protiválečný film, který ukazuje marnost a zbytečnost celého toho úpěnlivého pachtění. Jeho vojáci ostatně Andrijivku dobijí a vztyčí svou vlajku na jednom z posledních vzpřímených kusů zdiva, nedlouho poté se však ze závěrečného titulku dozvídáme o znovudobytí místa ruskou armádou. Jediným zjevným pozitivním důsledkem byla záchrana kotěte, které vojáci v troskách našli a odnesli s sebou do bezpečí.
Étos 2000 metrů do Andrijivky připomíná ze všeho nejvíc rétoriku ztracené generace po konci první světové války s jejím důrazem na mladíky odevzdané patriotickému nasazení a odsouzené k smrti, i když je během vyprávění ještě vidíme živé. Vypravěč často ulpívá na tvářích kluků, kteří zrovna těsně unikli smrtelnému nebezpečí, a oznamuje nám, že zemřou o pět měsíců později při podobné akci, kdy je Štěstěna opustí.
Možná to působí poněkud archaicky, na druhou stranu jsme v Evropě od začátku století neměli mnoho podobných zákopových konfliktů rozložených do dlouhých měsíců a let, jejichž průběh by stejně připomínal nekonečné přetahování o pár metrů bezvýznamného území francouzského venkova. Dává tedy smysl formulovat příběhy z ruské války na Ukrajině podobným způsobem, jakým reflektovali veterání první světovou.
Samozřejmě tu je ale paradox, že jakkoliv Chernov, jenž doprovází dění jak vlastním hlasem, tak i ústřižky ze světových zpravodajství, vidí marnost, nejasnost a bezmoc všeho okolo sebe, nikdy nedojde do bodu, kdy by řekl, že by Ukrajinci měli přestat bojovat. Ztracená generace měla tu výhodu, že se ke svému traumatu obracela po skončení války, takže jejich slova neovlivňovala její průběh. Chernov je nyní v pozici, kdy by mu mohlo být vytknuto, že když se mu válka tak moc nelíbí, měl by vyzývat obě strany k složení zbraní. Což nedělá.
Svědectví bez řešení
Můžeme se snadno začít pouštět do vysvětlování, že ze strany Ukrajinců jde o obrannou válku, kapitulace je tedy cesta k dalšímu násilí a vlastní likvidaci. Proto jde lamentovat nad průběhem války bez sebemenší touhy ji bezprostředně ukončit bez zajištění vlastního bezpečí. (A jen aby bylo jasno, s takovým výkladem se ztotožňujeme.) Problém ale je, že čistě na rétorické rovině se těmito frázemi může zaštítit (a v praxi víme, že zaštiťuje) úplně každý včetně válečných agresorů. I Němci během druhé světové se nakonec jen bránili před agresivními Poláky – tak to aspoň říkali v rádiu!
Ani 2000 metrů do Andrijivky tedy nepřekonává Truffaultovu kletbu a pořád jde o film, který může nenávidět to, co zobrazuje, a zároveň fungovat jako náborové video pro další mladé Ukrajince, kteří v tom své bratry nebudou chtít nechat. Ještě jednou pro jistotu upozorňujeme, že jen proto, že tento princip popisujeme, neznamená, že ho nutně odmítáme. Jde nám jen o to poukázat na věčný paradox ve zpodobnění války a jejího odsouzení, z nějž někdy vede přímá cesta k potřebě či dokonce touze válku bojovat.
Chernovovi se na každý pád podařilo pořídit a sestříhat nesmírně intenzivní dílo, u kterého se člověku prakticky po celou dobý tají dech. V rámci toho, o co se pokoušel, asi nemohl dojít dál. Fikční válečné filmy mohou nabídnout komplexnější choreografii a přehlednější scény, naše vědomost toho, že sledujeme realitu, ale nakonec nad těmito výhodami trumfuje. Filmařská technika se navíc tak zlevnila a zmenšila, že kvalita a obrazu, ještě podtrženého občasnými dronovými záběry, nepřestává překvapovat. Je skoro zvrácené, že můžeme být z bezpečí kinosálu či domova sledovat tak nebezpečné scény v tak vysokém rozlišení a v tak jasných barvách. Nicméně zavírat oči by prospělo jen stěží.
2000 metrů do Andrijivky (2025)
Strhující podívaná, která svým nasazením posouvá možnosti dokumentaristiky. Mstyslav Chernov nabízí vše, o co se pokouší hollywoodské velkofilmy, od sugestivní akce po vojenský patos, přičemž reálná podstata situace povyšuje zážitek na novou úroveň. Můžeme se možná ptát, jestli není tento film až moc vzrušující na sledování, přesto je jasné, že nejde o oslavu násilí, ale jeho odsudek.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Kinovarta 2026
2000 metrů do Andrijivky
2000 метрів до Андріївки
Ukrajina / USA, 2025, 1 h 47 min
Česká premiéra: 2. 4. 2026, Kinovarta
Režie: Mstyslav Chernov
Scénář: Mstyslav Chernov, Lori Hinnant
Kamera: Mstyslav Chernov, Alex Babenko
Hudba: Sam Slater
Produkce: Mstyslav Chernov, Raney Aronson, Michelle Mizner, Miles Alvord
Střih: Miles Alvord, Christine Guordano, Tessa Maguire, Joey Mullin
Zvuk: Jim Sullivan
