Recenze: Dva prokurátoři jsou zdrcujícím svědectvím o Stalinově systému, na němž není zkažených jen pár shnilých jablek

Jsou filmy, kterým se podaří dominovat soutěžím všeho typu od mainstreamových Oscarů po sošky různých nezávislých organizací – vloni mezi ně patřila třeba Jedna bitva za druhou. Pak jsou tu samozřejmě ale tituly, které se dočkávají nadšených reakcí jen u vybrané části publika. Dva prokurátoři jistě i díky svému uvedení v Karlových Varech zaujali tuzemské cinefily natolik, že se dostali do pětice nejlepších filmů roku časopisu Cinepur, i když je jasné, že většina obyvatelstva o nich zatím neslyšela. Nyní snímek vstupuje do širší české distribuce a toto nedopatření lze napravit.

Zavoláme na dědečka, ten má velké kladivo

Píše se rok 1937 a Sovětský svaz se nachází uprostřed Velké čistky. Ideály revoluce po nástupu Stalina a jeho odklonu od cílů raných bolševiků pomalu vymírají, i když to ještě není jasné úplně všem. Třeba mladý a čerstvě promovaný právník Kornijev (Aleksandr Kuznetsov) stále věří, že žije ve spravedlivém světě. Právě ale obdržel dopis z vězení v západoruském provinčním městě Brjansk, jenž ho informuje o nespravedlivém zatčení a mučení jeho bývalého vysokoškolského profesora, údajně za zradu.

Protože Kornijev ví, že jeho někdejší lektor je starý bolševik duší i srdcem, vyráží ihned namísto, aby ze své čerstvě nabyté autority situaci vyšetřil a pokud možno vyřešil. Na místě zjišťuje, že chudák stařec je ve vězení mučený a týraný. Profesor mu vysvětluje, že byl zavřen z popudu místní buňky strany a je proto zjevné, že se několik místních pohlavárů utrhlo ze řetězu a chystají se převzít kontrolu nejdřív nad oblastí a kdo ví, jestli nakonec ne nad celým Svazem!

Naivita starého muže, který si nechce připustit realitu, přechází rovnou na mladíka, který ještě neměl čas vypěstovat si politický čuch. Kornijev vyráží do Moskvy, aby se setkal s nejvyšším prokurátorem a osobně mu sdělil, že v jedné části Ruska pár zkorumpovaných zrádců kalí ideály komunismu a ve jménu soudruha Stalina je třeba s tím něco dělat.

Ačkoliv to ve filmu až do samotného závěru nepadne, divákovi je během sledování víceméně jasné, že Kornujeva ohledně Stalinovy vůle starat se o bezpečí svých nejvěrnějších bratrů čeká tragické zjištění. Otázkou je jen, v jaké podobě na něj Damoklův meč jeho dobrých úmyslů padne. Víc a víc se přibližuje svému cíli vzdálenému stovky kilometrů a zahrnujícího stovky metrů spletitých kancelářských chodeb, přičemž si myslí, že na konci ho čeká úspěch a odměna. My víme, že sám sobě nastražuje past.

Dá do toho čtyři rány

Běloruský režisér Sergej Loznica pojímá Dva prokurátory jako chladnou a metodickou cestu systémem, který už však zanevřel na veškerá pravidla. Vzezření kompetentní byrokracie uchovává jen proto, aby udržel zdání legitimity a nějak zaměstnal lidi, kteří nedohlédnou na vrchol. Za oponou však zůstává jen absolutní totalita podřízená iracionální vůli paranoidního diktátora a přisluhovačů, co bojují o jeho přízeň. Kornijev bláhově věří, že nalezl pár shnilých jablek, která bude relativně snadné očesat. Až příliš pozdě si uvědomuje, že nemoc prostoupila celý strom od kořenů.

Léta páně 2026 by bylo trochu zbytečné sledovat film o tom, že Stalinovy čistky probíhající v roce 1937 byly špatné, čistě abychom odsoudili Sovětský svaz. Předloha Georgije Děmidova tu má mnohem aktuálnější smysl. V příbězích o bezpráví jsme často učeni uchovávat důvěru v jakousi vyšší autoritu, na niž se jde odvolat a která je sama o sobě skálopevná. Dva prokurátoři nám odhalují naši slepost vůči nedostatkům právě této moci. Je pak chyba soustředit se na paralely v současném Rusku, Číně či Severní Koreji. Ne že by takové výtky byly neoprávněné, ale poukázat na fundamentální chyby systémů, jež pozorujeme zvenčí, je jednoduché, přímočaré a nic nás to nestojí. Kornijevův problém je, že nemá stejný odstup od systému, v němž se nachází. To je poučení i pro dnešní publikum, ať už se dívá kdekoliv.

Pomiňme nyní, zda je hrdinova naivita v roce 1938 přesvědčivá – chvílemi působí, že se před začátkem filmu někde vylíhnul z vajíčka. A stejně tak přejděme, že Sovětský svaz tu je šedivým místem, kde neexistují barvy a smějí se jen zlí lidé, místy jde holt o trochu moc velký extrém. Reálie jsou méně důležité než princip vyprávění, jenž strhává naši pozornost od detailů k celku a vyvolává v nás pochybnosti ohledně fundamentálních jistot, kterým věříme.

A už je to hotovo

Dva prokurátoři nejsou odsýpavý, vzrušující zážitek, jejich chladná preciznost, vzdávající se většiny povrchních emocí, je ale uhrančivá. Ve filmu není mnoho scén, skládá se z několika dlouhých dialogů s různými postavami, které hrdinu popostrkují na jeho cestě a rozšiřují jeho obzor o realitě světa, který zatím zná jen z paragrafů. Na rozdíl od Čaroděje z Kremlu nemá příběh opar snového a skoro hypnotizujícího vzpomínání, dění sledujeme z pozice objektivního odstupu, přičemž každý akt, ať dobrý nebo špatný, působí stejně samozřejmě a neokázale.

RECENZE

Recenze: Putin jako egomaniakální děcko, které se v Čaroději z Kremlu chopilo šance

„Víte, čí tvář na nás poslední roky odevšad kouká málo? Vladimíra Putina! Pojďme se na něj dívat dvě a půl hodiny v kuse, vždyť kdo by na něco takového neměl chuť!“ Těžko říct, kolik potenciálních diváků a divaček pronese tato slova, …

O Kornijevovi se skoro nic nedozvíme, i když jeho ochota podstoupit cestu, jejíž riziko si uvědomuje (byť si myslí, že přichází od zásahu lokálních zrádců), ho jistě odhaluje jako někoho, který je odhodlaný konat pro své soudruhy nezištné dobro. Přesto je naivita tohoto posledního slušného komunisty, nebo alespoň posledního na svobodě, neomluvitelná a film může opět směřovat naši pozornost k tomu, abychom kritizovali jeho neschopnost prohlédnout dřív skrz závěs legitimního řádu.

Možná, že kritičtější divák do bude považovat za znak nepoučitelné arogance, kdy se režimu oddaný svazák nechá systémem dřív zlikvidovat, než aby si připustil jeho nedostatky. Tak či onak jde o vyprávění, které skvěle zužitkovává dobové kulisy k tomu, aby upozornilo na něco zcela aktuálního a nasměrovalo publikum k sebereflexi ohledně světa, ve kterém žije, a to aniž by se tvořily jasné a anachronické paralely a publikum bylo k srovnávání s dneškem hlasitě vybízeno. Tahle citlivost a přitom trvající čitelnost je hlavní zbraní Dvou prokurátorů.

foto/video: © Aerofilms 2026

Dva prokurátoři
Deux procureurs
Francie / Německo / Nizozemsko / Rumunsko / Litva / Lotyšsko / Ukrajina, 2025, 117 min
Česká premiéra: 5. 3. 2026, Aerofilms
Režie: Sergej Loznica
Předloha: Georgij Děmidov (kniha)
Scénář: Sergej Loznica
Kamera: Oleg Mutu
Hudba: Christiaan Verbeek
Hrají: Alexandr Kuzněcov, Anatolij Bělyj, Vytautas Kaniušonis, Alexandr Filippenko, Valentin Novopolskij, Sergey Podymin, Lukas Petrauskas, Ivgeny Terletsky
Produkce: Kevin Chneiweiss
Střih: Danielius Kokanauskis
Zvuk: Vladimir Golovnickij, Vincent Sinceretti, Taco Drijfhout
Scénografie: Aldis Meinerts
Kostýmy: Dorota Roqueplo