Původem slovinský, jistě už ale i český filmař Olmo Omerzu patří přes dekádu mezi nejjistější stálice naší indie scény. Vyhrál Českého lva, ceny kritiky a za režii si odnesl cenu z Karlových Varů, přičemž u každého jeho díla můžeme očekávat i slušné evropské festivalové kolečko. Nevděčné bytosti jsou jeho pátým celovečerákem, v němž úspěšně rozvádí své trademarkové motivy takřka k bezchybnosti.
Dovolená bez anděla
Dovolená s odloučeným rodičem, který se bezděky, ale tím vlezleji snaží získat vaši přízeň. To zní jako peklo. A dovolená s dítětem, které se před vámi uzavírá tím víc, čím víc vy se mu snažíte otevřít, přinejmenším stejně velké. Právě v téhle situaci je uvězněná rodina Angličana Davida (Barry Ward), jenž tráví čas v Chorvatsku se sedmnáctiletou Klárou (Dexter Franc) a jejím o kus mladším bratrem Theem (Antonín Chmela).
Theo je celkem v pohodě, tedy s výjimkou občasných zdravých hádek se ségrou a vztekáním se. Jeho vztah s tátou se skutečně upevňuje. Klára je však ve své rebelské éře, která bohužel nekončí kyselým ksichtem. Dívka odmítá cokoliv dělat, i jíst, a celý den jen leží na lehátku a odstřihává se od světa. A především od otce. Ten si problém odmítá připustit a odcizené partnerce Lauře (Barbora Bobuľová) hlásí, jak moc je vše v pořádku a kolik pohody s dětmi zažívá.
Lež se málem stane pravdou, když Klára potkává Slovince Denise (Timon Šturbej), který se svým otcem provozuje jakýsi lokální byznys. Charismatický mladý muž si okamžitě získává její srdce, na což se David dívá s pochopitelnou nedůvěrou. Protože ale Klára začíná jíst a vůbec žít, se skřípěním zubů vztah toleruje. Ať už dělá Denis pro Kláru cokoliv, dělá to zřejmě lépe než její otec, který si přitom za náhlé zlepšení situace rád připíše zásluhy. Jenže co se stane, když Denis najednou vypadne ze hry a Klářina nově nalezená spokojenost může zmizet stejně rychle, jako se našla?
Malé lži ve jménu velké lásky
Nevděčné bytosti jsou jsou filmem o válce, jíž je každá rodina. O lžích, přetvářkách, manipulacích, klamu druhých i sebe sama. O boji o moc a dominanci, v němž má každý rozdané jiné karty, nikdo ale neplánuje hrát podle pravidel. David má automatickou pozici autority danou věkem, zkušeností, držením hmotných prostředků, zkrátka pozicí rodiče. A v neposlední řadě má v zásobě ono kouzelné slovo, na něž upozorňuje titul filmu. Ten základní požadavek, kterým se takřka každý rodič od počátku věků snaží své potomky zavázat: Vděk.
Děti ale intuitivně dobře vědí, že rodičům nic doopravdy nedluží. Neprosily se nikoho k příchodu na svět, tohle břemeno na ně bylo uvaleno proti jejich vůli. Kdo by měl být doopravdy vděčný, jsou rodiče, když jim jsou děti ochotné odpustit za to, že je do té nehostinné šlamastyky přivedli a nyní se je pokouší svázat svými pravidly. Tak to alespoň cítí ony. A nakonec se zas a znova ukazuje, že přes svou zdánlivě nevýhodnou pozici na rodiče vždy nějak vyzrají.
Klára se z důvodů, které nejspíš ani sama nedokáže pojmenovat, propadá sebedestruktivnímu půstu, při němž se dostává na hranu anorexie, pokud už ne za ni. Omerzu tu s motivem poruchy příjmu potravy pracuje pro jeho dramatickou hodnotu, nepokouší se nabídnout studii skutečné anorexie, jak poznamenává i v našem podcastu. A jedná se vážně u působivý motiv, kdy se Klára do pozice moci nad svým otcem dostává ohrožením toho, na čem mu tak záleží: Jí samé. Protože jakkoliv jsou všechny postavy sobci myslící na sebe, svou pohodlnost a své uspokojení, neznamená to, že jde o nelidské a necitelné nestvůry. Samozřejmě, že David svou dceru miluje, i když se k ní během dovolené chová jako k rekvizitě štěstí, které předstírá před Laurou.
Nechceme prozradit příliš, film ale eskaluje do situace, kdy se po Denisově odchodu David i Laura zaplétají do stále hutnější pavučiny lží, kterými se svou naivní a zamilovanou dceru pokouší udržet v domnění, že je vše v pořádku. Zde se projevuje výhoda jejich věku a zkušenosti a snadno nalézají způsob, jak nic netušící dívku úspěšně obelhávat a držet v klidu. A to přestože na nějaké rovině chápou, že čím déle bude habaďůra trvat, tím bolestnější bude, až se provalí. Nemluvě o tom, že se tím rodiče zcizují i doposud bezproblémovému Theovi, který v jednu chvíli začíná působit jako poslední člověk obdařený špetkou zdravého rozumu široko daleko. Což je pro něj spolu s přehlížením, s nímž se nyní setkává, nevyhnutelně frustrující. Najednou tu místo jedné časované bomby máme dvě. Vážně rodiče roku!
Humor i mráz po zádech
Omerzu naplno využívá svou citlivost na odpozorování realistických situací, která mu dovoluje vkládat prvky absurdity a posouvat příběh do v principu nerealistické intenzity, při níž ale pořád poznáváme povědomé emoce a vzorce chování. Tohle je výjimečný talent, který má jen pár filmařů. Olmovi se občas vyčítá, že se jeho filmy příliš podobají jeden druhému, a rozhodně to je pravda. Z jednoho do druhého se přelévají některá témata, motivy i konflikty. Jen díky této kontinuitě si ale může vypěstovat schopnost tak jemné práce s těmito prvky – něco takového nedáte z fleku.
Nevděčné bytosti tak dokážou ve správný okamžik bodnout i rozesmát, vyvést z míry i komfortní zóny, a to s užitím minima prostředků, z nichž každý je použit s maximální efektivitou. Třeba to, jakým způsobem bilingvní rodina v cizí zemi pracuje s dynamikou jazyka. Mocenskou hru a vzájemnou manipulaci rozpoznáme už podle toho, kdo právě mluví jakým jazykem a čeho se tím snaží dosáhnout.
Přesto jsou Nevděčné bytosti nejvíce „jiným“ Omerzuovým filmem, a to především protože spolupracoval s novými kolegy za kamerou. Jeho filmy vždy vypadaly dobře, kamera Kryštofa Melky má ale poprvé ambici na sebe aktivně upozorňovat výraznějšími kompozicemi i délkou záběrů, což je příjemné oživení. Montáž měl místo přední tuzemské střihačky Jany Vlčkové na starost polský veterán Jarosław Kamiński, což může být jeden z důvodů, proč jde o Olmův nejdelší film se 110 minutami. Touto délkou si nejsme úplně jistí a kdybychom měli jmenovat jeden mínus filmu, bude to právě minutáž, která by za nás snesla menší zásah – jak ale napovídá závěrečné hodnocení, nejde o nic likvidačního.
Herecky je film nepřekvapivě silný, Omerzu vždy exceloval ve výběru herců a jejich vedení. A to i v případě těch nezletilých. Antonín Chmela nedělá rozhodně ostudu své herecké rodině a svůj relativně malý prostor využívá k vykreslení plnohodnotné postavy. Dexter Franc pak zvládá pozornost a z ní vyplývající nároky, jaké na něj vyprávění uvaluje. Jeho Klára je křehká a zranitelná, ale taky nesnesitelná a na nervy jdoucí, jak má každý ztracený člověk v sedmnácti tendenci a právo být. S dětskými rolemi, tím náročnějšími, že musí oba kluci odříkávat text ve dvou jazycích, se tu pracuje mistrně.
Mluví se i o tom, že Nevděčné bytosti jsou nejlepší Omerzuův film. Rozhodně je vizuálně nejvýraznější a plný silných momentů. Přesto je těžké se pod to jednoduše podepsat proto, jak zásadní je jeho kontinuita s předešlou autorovou tvorbou. Nejen z pohledu jeho vlastního tvůrčího vývoje, ale i z hlediska publika, které si během předchozích svých počinů mohl pomalu vychovávat a učit ho svojí estetice. Rozhodně by tedy nebyl dobrý nápad jeho starší tvorbu nedohnat jen proto, že tu najednou existuje favorit. Na každý pád Omerzu pořád roste a vyvíjí, takže je každý jeho nový film pořád radost.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
Nevděčné bytosti (2026)
Olmo Omerzu má svůj styl, který si poctivě pěstuje a nalézá v něm nové způsoby sebevyjádření. Jeho pozorovatelský cit smíšený se smyslem pro absurditu se v nevděčných bytostech úspěšně střetávají a dávají nám jeden z jeho silnějších počinů.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © CinemArt, Endorfilm 2026
Nevděčné bytosti
Česko / Slovinsko / Polsko / Slovensko / Chorvatsko / Francie 2025 110 min
Premiéra: 26. 3. 2026, CinemArt
Režie: Olmo Omerzu
Scénář: Olmo Omerzu, Nebojša Pop-Tasić, Kasha Jandáčková
Kamera: Kryštof Melka
Hudba: Monika Omerzu Midriaková
Hrají: Barry Ward, Dexter Franc, Barbora Bobuľová, Timon Šturbej, Antonín Chmela
Produkce: Jiří Konečný
Střih: Jarosław Kamiński
Zvuk: Michał Fojcik
Scénografie: Antonín Šilar
Kostýmy: Zuzana Formánková
