Britské drama Přísahám, že za to nemůžu (I Swear), které se v českých kinech objeví v červnu, přibližuje životní osud Skota Johna Davidsona. Režisér a scenárista Kirk Jones se v něm vrací k tématu, které kdysi v Británii otevřely syrové televizní dokumenty. Film sleduje Johna od chvíle, kdy mu v patnácti letech Tourettův syndrom obrátil život naruby. Nejde přitom jen o diagnózu jako takovou, ale hlavně o to, jak se s nekontrolovatelnými tiky a výkřiky vyrovnával dospívající kluk v době, kdy o této nemoci veřejnost neměla ani tušení.
Nepochopení okolí
V polovině osmdesátých let John (Robert Aramayo) narážel hlavně na nepochopení a strach svého okolí. Snímek ukazuje, jak se dříve bezstarostný kluk kvůli svým projevům postupně dostává do izolace a konfliktů, které ho vyčleňují z kolektivu vrstevníků. Stud mu brání v běžném seznamování a on se tak ocitá v začarovaném kruhu samoty, kdy se snaží najít způsob, jak v nepřátelském prostředí vůbec dospět a najít své místo.
Tourettův syndrom je vrozené neuropsychiatrické onemocnění, které se typicky projevuje v dětství a dospívání, nejčastěji kolem sedmého roku života. Jeho hlavním znakem jsou nekontrolované hlasové a tělesné tiky, jako je mrkání, záškuby svalů nebo různé zvuky, které pacient nedokáže vůlí potlačit. Ačkoliv si veřejnost nemoc často spojuje s vykřikováním vulgarismů (tzv. koprolálií), tento příznak se ve skutečnosti týká jen menší části nemocných. Pro lidi s touto diagnózou je často největší zátěží právě nepochopení okolí, které může vést k sociální izolaci a psychickým potížím.
Zásadní změna přichází ve chvíli, kdy John potkává energickou Dottie, matku svého bývalého spolužáka. Právě postava, kterou hraje Maxine Peake, mu pomůže přestat se vnímat jen jako oběť své diagnózy. Díky její podpoře začíná John postupně nacházet odvahu mluvit o svém postižení nahlas a s okolím komunikovat úplně jiným způsobem. Tato nově nabytá jistota mu otevírá cestu ven z izolace, o které dříve jen marně snil.
Zajímavé je, že John Davidson se postupem času naučil využívat své tiky i jako nástroj osvěty. Film naznačuje jeho cestu k aktivismu, který byl později ve skutečném životě oceněn i britskou královnou. Z člověka, který se bál vyjít na ulici, se stal muž schopný o svém stavu mluvit s humorem a nadhledem. Celý příběh tak staví na myšlence, že i zdánlivě drobné gesto přijetí od druhého člověka může někomu od základu změnit budoucnost.
Skvělý herecký výkon Roberta Aramaya
Odborná veřejnost film ocenila už během jeho uvedení na festivalu v Torontu, odkud si odvezl velmi nadšené ohlasy. Následně snímek získal pět nominací na britské ceny BAFTA, z nichž dvě proměnil v zisk sošky. Jednu z nich si odnesl Robert Aramayo za hlavní roli, ve které musel zvládnout extrémně náročnou fyzickou stránku postavy, aniž by přitom Johnův příběh působil jako karikatura.
Herec se na roli připravoval velmi důkladně a režisér Kirk Jones mu dal při natáčení značnou volnost. Aramayo nemusel slepě následovat scénář, ale mohl do scén vkládat improvizované tiky a reakce podle toho, jak se v dané chvíli cítil. Cílem bylo dosáhnout co největší autenticity, což potvrzuje i fakt, že většina scén ve filmu vychází z reálných zážitků, které John Davidson popsal tvůrcům během přípravy scénáře.
I když jde o drama o těžkém onemocnění, tvůrci se snažili, aby výsledek nepůsobil jen depresivně, ale spíše jako věcný a občas i vtipný pohled na to, co znamená být jiný v netolerantním světě. Snímek, který se aktuálně na ČSFD pyšní 90% hodnocením, uvede 4. června do kin CinemArt.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © CinemArt 2026
