Transport z ráje dokládá ne zcela doceněnou nadčasovost režiséra Zbyňka Brynycha, ale také rodící se talent Ester Krumbachové, v rámci jejíž retrospektivy je uváděný na Letní filmové škole. Tento tíživý film odehrávající se v terezínském ghettě staví na kontrastech propagandy a reality a působí autentičtěji než mnohá současná dramata.
Má talent!
Zbyněk Brynych je dnes polozapomenutým, ve své době rozporuplným režisérem. V jeho talent mnozí věřili, přesto jeho schopnosti nikdy nepřinesly zcela vyzrálé ovoce. Miloval experiment a expresivitu, což jistě souvisí i s tím, že přispěl prakticky ke každému žánru od komedie po akci, a v tomto ohledu je vždy vzrušující jeho práci sledovat, nebo si o ní zpětně alespoň číst. Nikdy si ale nenašel projekt, ke kterému by jeho rukopis bez výhrad pasoval, což vedlo k často rozporuplným přijetím jednotlivých filmů.
Transport z ráje je jeho pátý zářez, stylisticky je střídmější a ukotvenější, možná proto se stal jeho nejvíc respektovaným a uznávaným dílem. Ani ono ale neupadá do fádní piety, k nimž se filmaři čelící holokaustu jako tématu mnohdy cítí potřebu nutit. Vyprávění rámuje vznik propagandistického filmu o spokojeném životě v ghettu (který má skutečný předobraz ve Vůdce daroval Židům město), jenž evokuje zcizení Zóny zájmu, která byla nedávno považovaná za zlomové a originální dílo.
Podle knihy povídek Noc a naděje z pera Arnošta Lustiga se zde odkrývají střípky příběhů odehrávajících se dny a hodiny před tím, než se z Terezína vypravil vlak do koncentračního tábora v Osvětimi. Vězni jsou právě v tento okamžik nuceni budovat Potěmkinovu vesnici jednak pro filmaře a jednak pro blížící se generální inspekci. Na kameru křečovitě vypráví o své spokojenosti, na pozadí hraje rozdováděná orchestrální hudba, přesto je jasné, že pod tenkým pozlátkem se skrývá nezměrné utrpení. Nalezený protifašistický plakát pak nutí nacisty přestat předstírat a pustit se do práce.
Není to jen o režisérovi
Brynych měl později velmi zvláštní kariéru, rozkročenou mezi západem a východem. V Československu točil době a režimu poplatné projekty, výměnou za což jezdil do Západního Německa realizovat zakázkové, většinou televizní produkce. Opakovala se vždy stejná situace – talent režiséra nebyl zpochybňován, přestože žádný jeho konkrétní film se nestal součástí kánonu či „nesmrtelnou klasikou“. Transport ráje zůstává jeho nejvíce reprízovaným a nejčastěji připomínaným projektem. Tím dalším je nejspíš …a pátý jezdec je Strach, který se na programu letošní Filmovky rovněž objevuje.
Transport z ráje na LFŠ:
Středa, 29.7., 21:30 – 23:16, Letní kino Smetanovy sady
Je přesto trochu ironické, že Brynych není promítán v rámci vlastní retrospektivy. Jedná se o jeden z mála případů, kdy režisér není hlavní hvězdou štábu, v tomto případě je to multitalentovaná Ester Krumbachová, pro niž se jednalo o jedny z prvních velkých projektů, pod nimiž byla podepsaná jako kostymérka.
Krumbachová má v portfoliu některé z největších českých filmů jako Sedmikrásky, Démanty noci, Kočár do Vídně nebo Všichni dobří rodáci. Její jméno se většinou nachází právě v kolonce “kostýmy“, kterou příliš nesledujeme a nepředpokládáme, že její okupanti mají velký autorský vklad. Dobová svědectví ale dokládají, že Krumbachová byla výraznou, vlivnou a nakonec i určující osobou ohledně výtvarného řešení projektů, jichž se účastnila.
Nový úhel pohledu
Její volby často spoluvytvářely audiovizuální identitu díla i jeho význam, jako když jednotlivé dějové linie Rodáků barevně odlišila a tím určila, na základě čeho je divák primárně schopný se orientovat v ději. Dnes je Krumbachová mezi českými cinefily často užívaná jako symbol rozbití autorské teorie, kdy se pozornost od režiséra přenáší na další členy štábu. Mnohdy trochu paradoxně s pomocí toho samého jazyka, takže se místo autority Věry tím samým způsobem idealizuje autorita Ester. I to je ale krok správným směrem.
V případě Brynychových produkcí ještě Krumbachová nebyla tak zajetá, později se ale vypracovala na velmi respektovanou, i když občas konfliktní kolegyni, která udělá váš film o pořádný kus lepším, když jí dáte adekvátní prostor. Filmovka uvádí krom Transportu z ráje a …a pátý jezdec je Strach ještě Dámanty noci, Pension pro svobodné pány, Sedmikrásky, O slavnosti a hostech, Kladivo na čarodějnice… a je toho ještě mnohem víc.
Verzatilita Krumbachové a její schopnost přizpůsobovat se žánrům je obdivuhodná. Na rozdíl od samotného Brynycha, který mnohokrát doplácel na to, že neumí uplatnit stylistický exces, Krumbachová vždy přesně vycítila, kdy může učinit excentrickou volbu a kdy je lepší zůstat nohama na zemi. Proto utáhne syrové historické drama i surreálnou noční můru. Zhlédnout několik filmů propojených její osobností, namísto osobností režisérovou, může člověku pomoct naučit se o produkci uvažovat z nového úhlu pohledu.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © LFŠ 2026
