Pořadatelé prý letos nechtěli moc kontroverzní Benátky, to se jim ale rozhodně nepovedlo. Hlavním tématem byla skutečnost, že v celé soutěži je jen jediný film solitérně režírovaný ženou a nejdiskutovanějším dílem celého festivalu se dozajista stal pozdní příspěvek do soutěže Naza, dokument izraelských aktivistů, kteří po svém loňském oscarovém vítězství s Žádná jiná země přišli s další sérií svědectví o zločinech vlastní armády. Oba tituly se pak dočkaly i cen od festivalových porot.
Žena v čele
O dánském dramatu Woman Unknown, česky doslova Žena neznámá, se během festivalu mluvilo hlavně na základě vylučovací metody – byl to „ten jediný“ příspěvek do soutěže podepsaný samotnou režisérkou, a sice May el-Toukhy. Tématem bylo víc než to, jaký je její film, proč není na akci režisérek víc.
Festivalová porota ale nakonec poněkud překvapila, protože snímku udělila hlavní cenu Zlatý lev, čímž podtrhla jeho vlastní pozitivní kvalitu. Ještě než to někoho vůbec napadne: Vážně nevěřte, že by porota tak sledované akce jako benátský festival ocenila film čistě z principu, aniž by podle ní dosahoval nutných kvalit. I když rozdávání cen je vždy gestem vyjadřujícím hodnoty přesahující filmovou kvalitu, když není tato kvalita přítomná, veřejnosti to neunikne a celé věci to spíš uškodí, což jistě porota v čele s Maggie Gyllenhaal dobře ví. I když nelze popřít, že obzvlášť Gyllenhaal projevovala velký zájem o ocenění filmařek, pořád předpokládáme, že pro to našla slušnou záminku.
Woman Unknown zatím nemá českou distribuci, ale to se právě na základě jejího vítězství může rychle změnit. Jedná se o intenzivní příběh následující druhé světové válce, po níž se dánští občané s typickou nevybíravostí přeživších vypořádávají s kolaboranty a zrádci. Ve snímku dle všeho exceluje i Mathilde Arcel, jež obdržela i sošku za hlavní roli.
Návrat oscarového týmu
Hojně diskutovaný a z principu kontroverze vyvolávající dokument Naza se rychle stal jedním z favoritů soutěže, nakonec si od poroty odnesl zvláštní uznání a čtyři další ocenění ve vedlejších sekcích. Izraelští filmaři Yuval Abraham a Rachel Szor se svým propalestinským kolektivem na sebe poprvé strhli pozornost dokumentem Žádná jiná země mapující izraelské válečné zločiny především z pohledu civilistů žijících na okupovaném Západním břehu. V dokumentu Naza představují výpovědi samotných vojáků IDF vykreslujících praktiky v armádě, včetně vyhledávání civilních terčů.
Reakce na snímek a na jeho ocenění si jistě umíte představit, od nadšeného přijetí na straně propalestinsky naladěné mladší generace po příslib některých izraelských politiků, že vynaloží veškerou sílu, aby už podobné filmy nemohly vznikat. U takto politického díla je prakticky nemožné hádat, nakolik je filmařsky zdařilé, dokud ho člověk neuvidí, nicméně Žádná jiná země nepostrádala autentickou emocionální působivost. Přesto je jasné, že oba filmy jsou především aktivistická díla, což nezmiňujeme jako negativní aspekt, ale jako popis módu, v němž vznikají.
Víc hereckých koncertů než filmových?
Velkou cenu poroty pak obdrželo jihokorejské fikční drama Possible Love, vyprávějící o střetu dvou manželstvích párů při natáčení dokumentárního filmu. Co se týče námi očekávaných titulů, Primetime si odnesl pozitivní ohlasy chválící jak odvážné téma, tak i výkon chameleonského Roberta Pattinsona. Pokud je snímek za něco kritizovaný, tak za svou horlivost a hlasitost, spojovanou s mládím čerstvě třicetiletého debutujícího režiséra Lance Oppenheima. Pár lidí si to vykládá jako povrchnost, pro většinu jde ale o důkaz osobního zájmu a zdroj energie, která na publikum sálá.
Veřejnost rozdělila i německá ikona Werner Herzog se svým návratem k fikčnímu filmu, jehož scénář, jak se pochlubil, psal pět dní a jako vždy se odmítal ohlížet. Právě to je pro mnohé zdrojem frustrace z Bucking Fastarda, který na kritiky působí jako roztříštěná změť nápadů. Na filmovém festivalu ale nepřekvapivě převládají nadšenci, kteří Herzoga a jeho nesmlouvavost milují. A navíc ocenili strhující výkon sester Kate a Rooney Mara. V širší distribuci to jistě bude mít Herzog těžší.
Mediální drama o zrodu Murdochova impéria Ink Dannyho Boyela je prý film vyznačující se dvěma kvalitativně nesourodými polovinami – ta první je typicky boyleovsky neodolatelná a dravá, pak ale padá řetěz. Bunkr s Penélope Cruz a Javierem Bardemem má v tuto chvíli na Rotten Tomatoes hodnocení přesně půl napůl pozitivní a negativní. John Malkovich si za Divoký kůň Devítka odnesl cenu za herecký výkon, čímž zahajuje podle zvěstí intenzivní oscarovou kampaň.
Obecně se zdá, že letošní ročník stál především na silných hereckých výkonech víc než na nápaditých filmařských řešeních, což neslyšíme úplně rádi. Od toho tu máme americké Oscary, u festivalů čekáme spíš filmařinu. Trend se ale zdá v tuto chvíli jasný.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Venice IFF 2026
