Na festivalu Finále Plzeň jsme si u příležitosti světové premiéry Divočiny Martin Mažári povídal s představitelkou hlavní role Klárou Issovou. Letos ji diváci po delší době potkávají v kinech hned v několika žánrově odlišných filmech: v černé komedii 6 gramů, lehčí a mainstreamovější ansámblovce Někdo to rád v Plzni, ve fantasy pohádce Máma a Táta jsou Boží a nyní také v mysteriózním rodinném dramatu Evženie Brabcové. Jejich uvedení v těsném sledu podle herečky nebylo plánovaným návratem, ale souhrou okolností. „Mám pocit, že letos na podzim sklízím filmové ovoce. Všechno to jsou věci, které se natočily za poslední dva roky. Já sama neovlivním, kolik práce přijde. Je to spíš takový malý zázrak,“ říká.
Komedie jako tenký led
Za třicet let před kamerou se změnil i způsob, jakým k rolím přistupuje. Na začátku podle svých slov hrála především intuitivně, později se začala stále důkladněji připravovat a usilovat o co nejpřesnější výsledek. Časem zjistila, že ji vlastní snaha může svazovat. „Mezi třiceti a čtyřiceti jsem to hodně řešila hlavou. Snažila jsem se o perfekcionismus, aby přišla pochvala, uznání, abych nic nezkazila. Pak jsem zjistila, že ta pečlivost možná hraničí až s kontrolou a že tam zase není ta špína, ten život. Chtěla jsem se vrátit k lehkosti: připravit se, ale pak si to užít, být v okamžiku s hereckým partnerem a čekat, co zajímavého vznikne.“ Pomohlo jí také další studium herectví. Intenzivní práci s vlastními zážitky už pro sebe nepovažuje za vhodnou; bližší je jí přístup, který vychází z pozornosti k partnerovi a prostředí.
Pestrost letošních rolí ji těší, nejistotu v ní ale stále dokáže vyvolat právě komedie. „Když mi někdo nabídne komedii, zděsím se a nejradši bych říkala ne. Mám pocit, že nejsem typ herečky, který by to měl bytostně v sobě zakódované. Je to pro mě výzva, vstupování na tenký led. Komedie je pro herce těžká a hodně vám musí pomoct režisér, musí vás navést,“ přiznává.
Na Divočinu čekala několik let
Divočina má v její letošní filmografii zvláštní místo. Projekt se připravoval dlouho a Issová s Janem Vlasákem patřili k prvním obsazeným hercům. Než se podařilo zajistit finance a začít natáčet, uběhly roky. „Po více než třiceti letech v téhle práci už někdy brzdím i vlastní těšení, protože dokud nestojíte první den na place, nikdy nevíte, jestli film opravdu bude. Takovou velkou roli v uměleckém filmu jsem dlouho nedostala. Strašně dlouho jsem čekala na takhle krásnou, hlubokou roli a jsem za ten film opravdu ráda. Zároveň je to velká zodpovědnost,“ svěřuje se.
Její Marta prchá se dvěma dcerami od násilného manžela k otci, který se stranou civilizace připravuje na katastrofu. Film ukazuje jen několik dní jejich života, mnohé z minulosti rodiny přitom nechává nevyřčené. Issová si proto vztahy mezi postavami skládala i z toho, co se na plátno nakonec nedostalo. „Když vím, že za dva měsíce točíme, čtu scénář každý den. Funguje to jako s knížkou, ke které se po nějaké době vrátíte: objevíte v ní něco nového, co předtím nevyvstalo. Některé dialogy ve filmu nakonec nezůstaly, ale i ty mi napověděly, jaké vztahy mezi postavami byly. Náš film se odehrává během čtyř dnů, jenže vy si musíte vymyslet i dětství postavy, její vzdor vůči otci a cestu k manželství, které možná zopakovalo situaci z její původní rodiny.“
Když jsme se ptali, jak Marta vnímá hrozby ve světě kolem sebe, Issová obrátila pozornost k její bezprostřední situaci. „Ona na to v tu chvíli vůbec nemá čas. Odchází od násilného manžela a snaží se tou krizí provést děti tak, aby došly k co nejmenší úhoně. Řeší, kde budou spát, co budou jíst a jak jim zajistit základní pocit bezpečí, aby se mohly zastavit, nadechnout a rozhodnout se, kam půjdou dál.“ Sílu své hrdinky vidí v rozhodnutí neopakovat způsob, jakým se k sobě chovají muži v jejím okolí. „Pojmenovala jsem si ji tak, že už nechce bojovat stejnými zbraněmi. Neznamená to, že si nechá všechno líbit nebo že je oběť. Nechce jít do další hádky, protože ví, že to nikam nevede. Klid a trpělivé ‚pojďme dál‘ mohou být silnější.“
Prostor pro zvířata i pro diváky
Rozhovor se stočil také k natáčení se zvířaty a k prasátku, které Divočinu doprovodilo na červený koberec v Karlových Varech. Issová otevřeně přiznala, že z festivalové kampaně měla zprvu obavy; ujištění, že o zvíře bude postaráno, pro ni bylo zásadní. Podobně přemýšlela i na place. „Nemám ráda, když lidé na zvířata tlačí. Jakmile se za nimi honíte, utečou. Říkala jsem štábu: Dva kroky dozadu, potřebují volnost. Když se kolem nich všichni seběhnou, je to pro ně děsivé. Potřebují klid a prostor, a když jim ho dáte, spolupracují.“ Ochrana přírody a respekt ke zvířatům patří podle herečky k tématům, na kterých jí osobně nejvíc záleží.
Ze všech možných budoucích rolí ji pak nejvíc lákají komplexní ženy, které musí překonávat překážky a okolí je podceňuje. „Nechci se zříkat ani jejich temné stránky. Doma každý máme nějakou krizi, něco řešíme. Toužím ukazovat lidi pravdivě.“
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
foto/video/audio: © Totalfilm Media, CinemArt, Finále Plzeň 2026
