Češi mají se svými pohádkami komplikovaný vztah. Na jednu stranu je po filmařích vyžadují, na druhou jsou s nimi většinou nespokojení. Nejde pořád točit jeden a ten samý film o zapomnětlivém panu králi a princezně unesené zlým knížepánem, cestu k funkční modernizace se ale zatím nepodařilo najít. Možná ale, že přeci jen ožívá naděje. Vloni jsme tu měli sympatického Bubáka, nyní přichází Máma a táta jsou boží.
Smysl v obživě
Jaký je klíč k úspěchu? Tím prvním zpravidla je, že musí filmaře v nějaké míře zajímat, co dělají. Historicky však platí, že pohádky často točí štáby proto, že nemohou točit nic jiného. Za minulého režimu padaly náměty shora a část rozpočtu znárodněné kinematografie byla povinně vyčleněna na tvorbu pro nejmenší. Během normalizace pak byli právě sem uklízeni „nepohodlní“ filmaři.
Po revoluci začala tempo udílet komerce, která umí být stejně neúprosná. Pohádky jsou pak relativně snadno definovatelná komodita, jakou nabídnout investorům. Nemluvě o instituci, jíž je vánoční pohádka České televize, jež generuje v některých sezónách až tři kusy naráz. Z pohledu branže jde o jisté pracovní pozice pro začínající, nebo naopak seniorní herce a vůbec filmaře.
Každá doba tedy tlačí filmaře k produkci pohádek, i kdyby je to osobně nezajímalo. To samo o sobě neznamená, že štáb nemůže v této obživě najít zájem, není to však samozřejmostí. I proto velká z našich pohádek nestojí za mnoho a rychle se na ně zapomíná. Představa, že dnes je situace horší, souvisí hlavně s tím, že máme v čerstvější paměti všechna selhání. Vzhledem k posunům filmové distribuce a enormní mezinárodní konkurenci je navíc nepravděpodobné, že si jakýkoliv film získá takové popkulturní postavení jako Tři oříšky pro Popelku nebo Byl jednou jeden král, i kdyby šlo nominálně o stejně zdařilé filmy.
Viditelná radost
Trochu ukecanějším úvodem jsme si udělali podhoubí pro prohlášení, že Máma a táta jsou boží evokuje dojem, že režijní a scenáristické duo Adam Hobzik a Jan Chramosta v látce našlo osobní zaujetí. Přestože jsme viděli verzi filmu s nehotovými triky (což před festivalovou předpremiérou není pro novináře neobvyklé), i bez digitálních doplňků je patrná filmařská hravost, radost a zároveň kompetence, které jednoznačně převyšují náš pohádkový standard.
Scénář samotný k silným stránkám nepatří, tu náplast tedy strhněme jako první. Sledujeme velmi typický příběh o dvou párech sourozenců, z nichž jeden žije v nudné současnosti a druhé v nebezpečné minulosti. Jejich osudy proplete kouzelný amulet, ve kterém jsou uvězněni dva slovanští bohové. Starší dvojice ho ukradla s cílem oživit své rodiče, situace se ale vymkla kontrole a místo toho zůstali nevědomky uvěznění v začarované jeskyni v Prachovských skalách. Pro ně uplynulo pár hodin, ve vnějším světě ale několik staletí. Když se jim konečně daří dostat ven, unikají zároveň uvěznění bohové, kteří se skrývají v tělech rodičů sourozenců ze současnosti a chystají se ovládnout a zničit svět. Malý bráška je shodou okolností velkým fanouškem slovanské mytologie, takže ví, kde čerpat informace.
Máma a táta jsou boží ve Zlíně:
Čtvrtek 28. 5., 10:00, Kongresové centrum
Neděle 31. 5., 10:00 GAC (s delegací)
Tvůrci hosty doprovodného programu Meet & greet
Snímek se bohužel stále drží některých neduhů českých pohádek, z nich tím největším je neschopnost, či spíše neochota vůbec se pokusit osázet svůj svět postavami s jakýmkoliv rozměrem a intelektem. Všichni tu existují, vystupují a uvažují čistě podle toho, jakou roli hrají pro příběh. Děvečka z minulosti bude od začátku do konce mít jednu náladu, jednu myšlenku, jeden cíl. Všichni jsou nekonečně naivní a krátkozrací. U nikoho nás ani na chvíli nenapadne, že je individuální bytost s vnitřním světem a schopností sebereflexe. Přičemž šroubovaná snaha každého vystavit nakonec nějakému banálnímu ponaučení to spíš podtrhuje.
Prakticky každé vyprávění skrývá graf vzájemných vztahů, které mohou být velmi mechanické a často poněkud nucené. Bližší pohled odhalí, jak moc musel vypravěč přiškrtit selský rozum a realismus, aby se příběh plynule vyvíjel potřebným směrem. Schopný scenárista však umí tuhle mašinu naolejovat tak dobře, že nevydá ani hlásku a publikum veškeré pnutí dobrovolně a rádo přehlédne. Stačí k tomu různé detaily, zdánlivé zbytečnosti, které vyvolávají dojem, že svět filmu přesahuje rám záběru. České pohádky ale z nějakého důvodu vykazují dlouhodobě nulovou snahu o vytvoření této iluze a každý prvek v nich existuje velmi viditelně jen pro svou bezprostřední funkci. To je i případ Máma a táty jsou boží.
Když to drží pohromadě
A teď už to dobré, co zážitek přesto dotahuje nad hranici průměru. V první řadě to je už naznačená filmařská kvalita. I přes nehotové triky a barevný grading námi zhlédnuté verze můžeme říct, že Jakub Ševčík, jinak dvorní kameraman Andyho Fehu, odvádí skvělou práci a Hobzik s Chramostou dosahují s jeho pomocí dobře vypadajícího filmu. Sice nemá stejně bohatou výpravu jako nedávné Šmídmajerovy produkce Cukrkandl a Princezna stokrát jinak, tím víc se ale snaží pracovat s kompozicemi a atmosférou. Která se nebojí zajít i k docela strašidelným okamžikům, rozhodně pro mladší publikum.
Další velké plus jsou herci a jejich vedení. Ze čtveřice dětí má nejvíc prostoru nyní čtrnáctiletý Jakub Jenčík, kterého jste mohli zaznamenat jako Laviho syna ve Vyšehradu. Má už za sebou zkušenost z poměrně velkých produkcí a dokonce účasti v talk shows. Je tedy velmi sebejistý, aniž by ale během hraní vykazoval nepříjemné manýry některých příliš snaživých dětských hvězd.
Anna Vyčítalová přišla z už zmíněného Bubáka a starší sourozenci, ztvárnění Annou Dvořákovou a Jiřím Chadrabou, úspěšně předstírají, že jim je o kus méně, aniž by to působilo jako v Pomádě (hercům je pětadvacet, i když z logiky příběhu jsou jejich postavy náctileté). Jejich suverenita jistě pomohla oběma dětem ukotvit vlastní výkony. Vica Kerekes a Petr Lněnička si mohou užívat přepínání mezi starostlivým rodičem a démonem, s čímž se pracuje hlavně u Kerekes. Její správně nasvícené ostré rysy ji mohou velmi snadno z okamžiku na okamžik proměnit v respekt vyvolávající nadlidskou entitu.
Tvůrci tu mají velké štěstí, protože jakkoliv padají do scenáristických neduhů pohádek ohledně vykreslení postav, herci táhnou dojem nahoru. Notorického pitvoření se tu prakticky nedočkáme, a to i když postavy samy jsou pro něj jako dělané. Chadraba má za úkol být neustále mimo, myslet na jídlo a plácat Annu Dvořákovou po zadku (naštěstí jen jednou, načež mu přistane facka), ale jakožto slušný herec dokáže jednak na maximum dotáhnout situační humor, jednak evokovat dojem, že v postavě je možná o kus víc, než kolik má prostor ukázat.
A tohle jsou nakonec rozhodující klady. I když vyprávění samo o sobě nikoho neohromí, důmyslná filmařina a sympatičtí herci jsou přednější – to díky nim je příjemné v tomto filmu trávit čas a užívat si každou jeho minutu. Čekat, jaký vtip postavy předvedou, nebo jaký zajímavý nápad vyčarují filmaři s kamerou. V kině má film velkou naději vypadat dobře, to je ale věc, kterou budeme muset teprve zkontrolovat. První příležitost je ve Zlíně, pak budete muset čekat až na konec roku!
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Máma a táta jsou boží (2026)
Přes typické scenáristické a koncepční neduhy českých pohádek se daří přenést díky filmařské zručnosti a herecké suverenitě dospělé i dětské části ansámblu. I před pár nedostatků je tohle pro českou pohádku krok správným směrem.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Bontonfilm 2026
Máma a táta jsou boží
Česko 2026 95 min
Distribuční premiéra: 19. 11. 2026, Bontonfilm
Režie: Adam Hobzik, Jan Chramosta
Scénář: Adam Hobzik, Jan Chramosta
Kamera: Jakub Ševčík
Hudba: Petr Wajsar, Roman Procházka, Jan Ponocný
Hrají: Vica Kerekes, Petr Lněnička, Anna Dvořáková, Jakub Jenčík, Anna Vyčítalová, Jiří Chadraba, Predrag Bjelac, Jiří Lábus, Klára Issová, Elizabeth Marie Kubík, Petr Vaněk
Produkce: Petr Kubík
Střih: Michal Böhm
Zvuk: Robert Slezák, Jan Rádr
Scénografie: Vladimír Pešek
Kostýmy: Pavla Chramostová
